Článek
Vytiskla jsem jízdenku.
Další úterý jel znovu.
A další také.
Jednou bylo jeho místo obsazené.
Seděl tam kluk s batohem na kolenou a sluchátky v uších.
Starý pán se zastavil u sedadla.
Chvíli stál.
Potom si sedl přes uličku.
Kluk si ho vůbec nevšiml.
Před Českým Brodem vytáhl pán noviny. Před Libní je složil a zasunul do tašky.
Tak to dělal pokaždé.
V prosinci začalo sněžit.
Vlak nabral jedenáct minut a lidé chodili za mnou s telefony v ruce.
„Stihnu přípoj?“
„Proč stojíme?“
„To nemůžete zavolat strojvedoucímu?“
On seděl u okna.
„Vy nikam nespěcháte?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„To se máte.“
„Docela jo.“
Podala jsem mu jízdenku.
Za týden mi nabídl bonbon.
Mentolový, ve světle modrém papírku.
„Děkuju.“
„Prosím.“
Od té doby jsme se zdravili.
Jmenoval se Karel.
Víc jsem dlouho nevěděla.
V lednu jsem ho potkala na hlavním nádraží.
Měla jsem pauzu a šla jsem si pro kávu. Seděl u stolku poblíž východu k tramvajím.
Před sebou prázdný kelímek.
„Tak dneska nejedete dál?“
„Ne.“
„Na někoho čekáte?“
„Ne.“
Podíval se na hodiny.
„Ve tři mi to jede.“
„Do Kolína?“
Přikývl.
Bylo jedenáct dvacet.
„A co budete dělat do tří?“
Karel se rozhlédl po hale.
„Ještě nevím.“
Když jsem se vracela po druhé, byl pořád tam.
Tentokrát seděl na jiné židli.
Četl noviny.
V únoru dvě úterý nepřijel.
Třetí také ne.
Zjistila jsem, že se při odchodu z Kolína dívám na jeho místo.
Čtvrté úterý tam zase seděl.
Měl pletenou čepici.
„Dlouho jste nebyl.“
„Byl jsem u dcery.“
„Na návštěvě?“
„Zkoušeli jsme to.“
Podala jsem mu jízdenku.
„Co?“
Karel si ji strčil do kapsy.
„Bydlení.“
Pak otevřel noviny.
Další týden přijel zase.
Před Českým Brodem noviny rozevřel.
Před Libní je složil.
Jednou jsem procházela vozem právě ve chvíli, kdy si zapínal bundu.
„Ještě tam nejsme.“
„Já vím.“
Zapnul si poslední knoflík.
Na jaře začal jezdit bez čepice.
Jinak se nic neměnilo.
Jedno úterý měl noviny, ale vůbec je neotevřel.
Držel je celou cestu na klíně.
„Něco se stalo?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„Dneska nečtete.“
Podíval se na noviny.
„Asi už jsem je četl.“
V dubnu nastoupil bez tašky.
Všimla jsem si toho hned.
„Kde máte zavazadlo?“
„Doma.“
„Tak nalehko.“
„Jo.“
Když jsem přišla zkontrolovat jízdenku, chvíli ji hledal v kapse.
„Dneska naposled.“
„Na dovolenou?“
Zavrtěl hlavou.
„Stěhuju se k dceři.“
„Kam?“
„Do Plzně.“
„To je hezké město.“
„Je.“
Vytiskla jsem mu jízdenku.
„Tak budete jezdit do Prahy z druhé strany.“
Usmál se.
„Asi ne.“
Šla jsem dál.
Za Českým Brodem seděl bez novin.
Když jsem kolem něj procházela podruhé, spal.
Nikdy předtím jsem ho ve vlaku spát neviděla.
Probudil se před Běchovicemi.
Podíval se z okna, potom na hodinky.
„Zaspal jste noviny.“
„Vypadá to.“
„Aspoň vám cesta rychleji utekla.“
Karel chvíli mlčel.
„To právě nemusí.“
V Libni si oblékl bundu.
Pomalu.
První ruku zasunul do rukávu, potom druhou. Urovnal si límec.
„Dlouho jste do Prahy jezdil?“ zeptala jsem se.
„Dlouho.“
„Kvůli práci?“
„Jo.“
„A teď už několik let nemusíte.“
Podíval se ke dveřím.
„Nemusím.“
Vlak se rozjel.
„Tak proč—“
Nedořekla jsem to.
Karel se podíval z okna.
„Doma jsem míval snídani až večer.“
Zasmála jsem se.
„Jak může mít člověk snídani večer?“
„Manželka říkala, že jídlo před šestou není snídaně.“
„A vy jste vstával dřív?“
„V pět.“
„To bych se rozvedla.“
Usmál se.
Potom už jsme nemluvili.
Na hlavním nádraží vystoupil.
Zůstal chvíli stát na peronu, zatímco ostatní šli kolem něj.
Pak si sáhl do kapsy.
„Málem bych zapomněl.“
Podal mi mentolový bonbon.
„Jeden máte ještě u mě.“
„Ten už je dávno pryč.“
„Tak nový.“
Vzala jsem si ho.
„Mějte se, Karle.“
„Vy taky.“
Šel k podchodu.
Nedívala jsem se za ním až do konce.
Musela jsem zavřít dveře.
Další úterý nastoupila v Kolíně žena se dvěma malými dětmi.
Jedno držela za ruku, druhé nesla.
„Tady,“ řekla tomu staršímu.
Posadila ho k oknu do druhé řady za dveřmi.
Chlapec si klekl na sedadlo a opřel čelo o sklo.
Matka ho stáhla dolů.
„Nekopej tam.“
Při kontrole jsem jim vytiskla jízdenku.
Za Českým Brodem jsem prošla vozem znovu.
Chlapec spal.
Hlavou se opíral o okno.
Na stolku před ním ležel modrý papírek od bonbonu.
Nevěděla jsem, odkud ho má.
