Článek
K tomu si někdy vzal věneček, ale nechal ho na talířku tak dlouho, až změkl. Marie si ho všimla už během svého prvního týdne v centru. Po odchodu do důchodu tam začala dvakrát týdně vypomáhat s výdejem obědů, přípravou kávy a vedením rukodělného kroužku. Centrum sídlilo v přízemí staršího domu nedaleko olomouckého nádraží a chodili do něj hlavně senioři z okolí. Někteří přišli na cvičení, jiní si přečetli noviny nebo jen chvíli poslouchali cizí rozhovory.
Josef se však většinou s nikým nebavil. Druhý šálek položil naproti sobě, přisunul k němu podšálek a někdy na opěradlo prázdné židle pověsil dámskou šálu. Potom vytáhl z kožené brašny malý sešit a začal psát. Marie byla přesvědčená, že mu zemřela manželka, ale neptala se. Za roky práce v knihovně se naučila, že lidé některé věci řeknou sami, když jim člověk nechá dost času.
Každé úterý mu proto postavila na stůl dva čaje. K jednomu přidala citron, ke druhému cukřenku. Josef pokaždé poděkoval, zkontroloval hodinky a krátce se podíval ke dveřím, jako by stále čekal, že někdo přijde.
Jednou se Marie přece jen zeptala, jestli má druhý čaj přinést později, aby nevystydl.
Josef se podíval na prázdnou židli. „On vystydne tak jako tak.“
Marie už nic dalšího neřekla.
První úterý v listopadu pršelo a vítr honil po chodníku mokré listí. Marie postavila na Josefův stůl dva šálky, přidala citron a srovnala židli naproti. V deset hodin však Josef nepřišel. Čekala do čtvrt na jedenáct, potom odnesla jeden čaj paní Koubkové, která tvrdila, že čaj nikdy nepije, ale současně nechtěla, aby se vylil.
„Třeba je u lékaře,“ poznamenala kolegyně Hana.
V půl jedenácté dorazila skupina na cvičení a Marie na Josefa na chvíli zapomněla. Když však po poledni utírala jeho prázdný stůl, našla pod židlí červené pouzdro na brýle. Poznala je. Josef je obvykle pokládal vedle sešitu a bez nich sotva přečetl jídelní lístek.
Na vnitřní straně pouzdra byla nálepka se jménem a telefonním číslem. Marie chvíli váhala, protože nechtěla působit jako člověk, který kontroluje, proč někdo vynechal jedno úterý. Nakonec si řekla, že mu pouze vrací zapomenutou věc.
Telefon dlouho vyzváněl.
„Prosím,“ ozval se nakonec Josef.
„Pane Vlčku, tady Marie z komunitního centra. Našla jsem vaše brýle.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Potom Josef poděkoval a řekl, že má doma ještě jedny. Marie mu nabídla, že pouzdro nechá na recepci, aby si je mohl vyzvednout, až půjde kolem.
„Já už tam chodit nebudu,“ odpověděl.
Marie se podívala na prázdný stůl pod oknem. „Stalo se něco?“
„Ne. Jen už nemám důvod.“
Odpověděl příliš rychle. Marie se pokusila situaci odlehčit a poznamenala, že pokud mu nechutná čaj, může ho uklidnit, že ho sama nevaří, pouze nalévá vodu. Josef se však nezasmál.
„Brýle si můžete nechat,“ řekl. „Nebo je vyhoďte.“
„Brýle se nevyhazují jen proto, že máte druhé. Kam vám je mohu přinést?“
Josef si povzdechl. „Ve středu budu od dvou do čtyř v domově se zvláštním režimem v Chválkovicích. Na recepci je můžete nechat pod mým jménem.“
Marie si adresu zapsala a hovor ukončila. Teprve potom jí došlo, že domov pravděpodobně nenavštěvuje kvůli sobě.
Následující den nasedla po obědě na autobus. Mohla brýle poslat poštou nebo počkat, zda se Josef přece jen nevrátí, ale měla nepříjemný pocit, že nechtěl vyhodit jen pouzdro. Domov stál za řadou vysokých lip a před vchodem měl malou zahrádku s lavičkami, které kvůli dešti nikdo nepoužíval.
Na recepci vysvětlila, že má pro pana Vlčka zapomenuté brýle. Pracovnice ukázala k židlím u automatu na kávu a řekla, že Josef právě navštěvuje manželku. Marie se posadila a prohlížela si fotografie na nástěnce. Byly na nich obrázky z pečení koláčů, výletu do zoo a letního posezení. Na jedné seděla starší žena v modrém svetru se štětcem v ruce.
Josef vyšel z chodby asi po deseti minutách. Když Marii uviděl, překvapeně se zastavil.
„Nemusela jste sem jezdit.“
Marie mu podala pouzdro. „To jsem zjistila až po cestě.“
V jeho tváři se objevil krátký náznak úsměvu, který však rychle zmizel. Podíval se ke dveřím pokoje na konci chodby a pouzdro sevřel v ruce.
„Myslela jsem, že vaše manželka zemřela,“ přiznala Marie. „Kvůli těm dvěma čajům.“
„Věra černý čaj milovala. Bez citronu a s jednou kostkou cukru.“
Mluvil v minulém čase, přestože jeho žena byla jen o několik dveří dál. Marie se neposadila zpátky, dokud jí Josef neřekl, že autobus mu jede až za dvacet minut. Potom zůstali vedle sebe u automatu a chvíli poslouchali televizi hrající v jednom z pokojů.
„Byla to špatná návštěva?“ zeptala se Marie.
Josef si otáčel pouzdro mezi prsty. „Nevím, co je ještě dobrá návštěva. Věra je tady skoro dva roky. Nejdřív si pletla data, potom jména. Poslední půlrok mě většinou poznala, když jsem jí řekl, kdo jsem. Včera ne. Ukázal jsem jí naši svatební fotografii a ona se zeptala, jestli je ten muž můj otec.“
Marie nevěděla, co odpovědět. Lidé v podobných chvílích často říkali, že nemocný člověk někde uvnitř stále všechno ví. Znělo to útěšně, ale nikdo nemohl s jistotou vědět, zda je to pravda.
„Proto už nechcete chodit do centra?“
Josef přikývl. Každé úterý tam prý dřív chodili společně. Věra si dala čaj, on věneček a potom šli nakoupit. Když se její stav zhoršil a přestěhovala se do domova, Josef v jejich zvyku pokračoval sám. Po každé návštěvě si sedl k jejich stolku a zapisoval všechno, na co si Věra dokázala vzpomenout.
Někdy poznala jméno bývalé sousedky nebo si vybavila jejich první auto. Jindy si vzpomněla jen na recept na bramboračku. Druhý čaj objednával proto, že byl vždycky její.
„Včera si nevzpomněla na nic,“ pokračoval Josef. „Ani na ten čaj. Řekla, že ho nikdy nepila.“
„Možná měla špatný den.“
„To mi říkají všichni. Jenže každý další špatný den je o něco horší než ten předchozí.“
Přijel výtah a vystoupila z něj mladá žena s taškou čistého prádla. Josef vstal, protože jeho autobus měl přijet za několik minut. Marie se ještě zeptala, zda bude pokračovat ve svém sešitu.
„Není co zapisovat,“ odpověděl a odešel dřív, než mu mohla odporovat.
Příští úterý připravila Marie jen jeden čaj. Položila ho na Josefův obvyklý stůl, i když věděla, že nepřijde, a po půlhodině ho vypila sama. Kolem jedenácté se naproti ní posadila paní Koubková a zeptala se, kde je ten pán se dvěma čaji.
Marie jí stručně vysvětlila, že jeho žena má problémy s pamětí. Paní Koubková přikývla, jako by taková informace vysvětlovala úplně všechno.
„Můj muž byl poslední rok taky nemocný,“ řekla. „Pořád chtěl jet do Přerova za maminkou, i když byla třicet let mrtvá. Jednou se se mnou hádal, že jsem mu schovala boty. Přitom je měl na nohou.“
Marie se jí zeptala, jak to zvládala.
„Špatně. Všichni mi říkali, že to není on, ale nemoc. Jenže když vám někdo nadává, bolí to stejně, i když víte proč. Potom mě ale někdy překvapil. Jednou už nevěděl, kdo jsem, a řekl mi, že mám pěkné vlasy. Po osmačtyřiceti letech manželství. To mi neřekl ani na svatbě.“
„Poznal vás?“
Paní Koubková pokrčila rameny. „Nevím. Ale díval se na mě hezky.“
Při odchodu si vzala věneček, který Marie koupila ze zvyku pro Josefa. Prohlásila, že by byla škoda ho vyhodit, a zabalila si ho do ubrousku.
Marie na Josefa myslela celý týden. Nemohla napravit Věřinu nemoc ani mu slíbit, že si na něj znovu vzpomene. Jeho sešit však mohl zachovat víc než jen seznam věcí, které Věra ještě nezapomněla.
V pátek mu zavolala a zeptala se, zda sešit stále má.
„Ano, ale už do něj nepíšu.“
„Mohl byste mi ho ukázat?“
Josef chtěl vědět proč. Marie mu odpověděla, že má nápad, ale lépe se vysvětluje osobně. Chvíli se dohadovali, zda je to dostatečný důvod k návštěvě centra. Nakonec Josef souhlasil, že následující úterý přijde, ale pouze na chvíli.
Dorazil pět minut po desáté. Kabát pověsil na obvyklý háček, ale ke stolku si hned nesedl. Zůstal stát u pultu s brašnou v ruce a podíval se na dva připravené čaje.
„Jeden můžu vypít já,“ vysvětlila Marie.
Josef položil sešit na stůl. Byl téměř celý popsaný drobným úhledným písmem. U některých zápisů byly přilepené fotografie, vstupenky nebo útržky map a každý začínal datem návštěvy.
Věra si vzpomněla, že naše první auto byl modrý trabant. Tvrdila, že jsme v něm jeli na svatební cestu. Ve skutečnosti jsme jeli vlakem.
Poznala fotografii domu v Hodolanech, ale myslela si, že v něm stále bydlí její rodiče.
Dnes si vybavila píseň, na kterou jsme tančili na plese v roce 1978. Název nevěděla, ale melodii zazpívala správně.
Poslední stránka obsahovala jedinou větu.
Nevěděla, kdo jsem.
Marie sešitem pomalu listovala. Navrhla, aby z něj společně vytvořili rodinné album. Mohli doplnit fotografie, recepty, místa, kde bydleli, i příběhy, které si stále pamatoval Josef. Nešlo by jen o záznam Věřiny mizející paměti, ale o celý jejich společný život.
„Pro koho?“ zeptal se Josef. „Věra už nebude vědět, kdo na těch fotografiích je.“
„Třeba ne. Máte děti?“
„Syna. Žije v Brně.“
„Tak i pro něj.“
Josef zavřel sešit a namítl, že Petr má práci, rodinu a dvě děti. Nemá čas poslouchat staré historky. Marie se ho zeptala, zda mu o sešitu vůbec řekl.
„Nemusím se ptát, abych věděl, že má vlastní život.“
„To máte pravdu. Ale tohle je také jeho život. Jen jeho starší část.“
Josef dlouho mlčel. Potom otevřel brašnu a vytáhl obálku plnou fotografií.
„Přinesl jsem je jen pro případ, že by váš nápad nebyl úplně hloupý.“
Pracovali spolu několik týdnů. Marie v knihovně kdysi připravovala kroniky a místní výstavy, takže věděla, jak uspořádat fotografie a krátké vzpomínky. Josef nejprve mluvil hlavně o Věře. Jak pracovala jako účetní, pekla makové záviny a nesnášela houby. Později začal vyprávět i o sobě.
Seznámili se na taneční zábavě. Josef vyzval Věru k tanci, protože si ji spletl s její spolužačkou, a když chybu zjistil, bylo mu trapné odejít.
„Takže vaše manželství vzniklo omylem,“ poznamenala Marie.
„Omylem vznikl první tanec. Potom už jsem věděl, koho zvu.“
Našli fotografii z dovolené u Balatonu, snímek jejich prvního bytu i obrázek syna Petra s prázdnou aktovkou v první školní den. Marie nechala na konci alba několik prázdných stran. Josef tvrdil, že už je ničím nezaplní, ale ona je odmítla odstranit.
Josef znovu začal navštěvovat Věru. Po návratu do centra už Marie nepokládala otázku, zda byla návštěva lepší. Ptala se jen, jaká byla. Někdy Věra tvrdila, že čeká na otce, který ji má vyzvednout ze školy. Jindy považovala Josefa za opraváře radiátorů nebo prospala téměř celou návštěvu.
Josef zapisoval i takové dny. Dnes byla neklidná. Dnes jsme seděli v zahradě. Dnes se jí líbil můj svetr. Každá věta dostala v albu své místo, i když neobsahovala žádnou zachráněnou vzpomínku.
V prosinci Josef zavolal synovi. Petr přijel následující sobotu s patnáctiletou dcerou Terezou a přivezl krabici starých fotografií. Tereza snímky naskenovala a přidala k nim popisky. Nad fotografií mladé Věry v dresu se podivila, že jí babička nikdy neřekla o volejbalu.
„Přestala hrát, když ses narodil ty,“ řekl Josef synovi.
Petr odtrhl oči od fotografie. „To jsem nevěděl.“
„Nikdy ses neptal.“
„Ty jsi mi to taky nikdy neřekl.“
Josef se nadechl, jako by chtěl odpovědět, ale nakonec jen přikývl. Marie jim přinesla čaj a ustoupila k pultu. Některé rozhovory potřebovaly soukromí, i když probíhaly v místnosti plné lidí.
Petr se od té doby začal ozývat častěji. Nejezdil každý týden a nevolal každý večer. Měl vlastní práci i rodinu, ale jednou za měsíc navštěvoval Věru společně s otcem. Tereza mezitím vytvořila digitální kopii alba, aby ji měla celá rodina.
Na poslední úterý před Vánoci připravilo centrum malé posezení. Na stolech byly vánočky, cukroví a větvičky ve sklenicích. Josef přišel jako obvykle v deset hodin, ale neměl s sebou sešit ani brašnu.
„Dnes nepíšeme?“ zeptala se Marie.
„Dnes půjdete se mnou za Věrou.“
Marie položila konvici a překvapeně se na něj podívala. Josef vysvětlil, že jí chce album ukázat a byl by rád, kdyby Marie přišla také. Když namítla, že knihu vytvořil hlavně on, odpověděl, že bez ní by už sešit pravděpodobně nikdy neotevřel.
Do domova přijeli krátce před obědem. Věra seděla ve společenské místnosti u okna a skládala látkové ubrousky. Vlasy měla čerstvě upravené a na sobě modrý svetr, který Marie znala z fotografie na nástěnce.
Josef si sedl vedle ní. „Ahoj, Věruško.“
Věra zvedla oči a zdvořile ho pozdravila, ale v její tváři se neobjevilo žádné poznání. Josef položil album na stůl a otevřel ho na první stránce, kde byla jejich svatební fotografie.
„To je hezká nevěsta,“ řekla Věra.
„To jsi ty.“
Věra zavrtěla hlavou. „Já jsem neměla tak úzký pas.“
Josef se zasmál a začal pomalu obracet stránky. U fotografie trabantu se Věra zastavila a řekla, že auto hrozně smrdělo. Josef se jí zeptal, zda benzínem.
„Ne, tvoje cigarety. Kouřil jsi uvnitř a potom jsi tvrdil, že za to může motor.“
Josef se podíval na Marii a sundal si brýle, aby je očistil kapesníkem. „To je pravda.“
Věra už však sledovala další fotografii. Snímek z Balatonu v ní žádnou reakci nevyvolal a vlastního syna označila za sousedovic dítě. U receptu na bramboračku se s Josefem pohádala, že do ní nikdy nedávala majoránku.
Nebyl to návrat paměti. Některé věci poznala, jiné si spletla a většinu nechala bez povšimnutí. Josef ji neopravoval pokaždé. Jen seděl vedle ní a obracel stránky.
Když pečovatelka přinesla čaj, postavila jeden šálek před Věru a druhý před Josefa. Cukřenku nechala mezi nimi. Josef si vzal dvě kostky.
Věra ho lehce plácla přes ruku. „Jednu. Doktor ti říkal, že to přeháníš.“
Josef zůstal nehybně sedět. Zeptal se, který doktor to měl být, ale Věra už znovu skládala ubrousek a nevšímala si ho.
Marie se zadívala z okna. Na zahradě zůstával ve stínu zbytek sněhu. Nechtěla se otočit příliš rychle. Ten okamžik nepatřil jí.
Při cestě zpátky Josef téměř nemluvil. Teprve před komunitním centrem se zastavil.
„Poznala mě?“ zeptal se.
Marie věděla, že na takovou otázku neexistuje jistá odpověď. „Vzpomněla si, že si sladíte čaj.“
„To dělám celý život.“
„Tak možná nepoznala vaše jméno. Ale ten zvyk si pamatovala.“
Josef se podíval k oknům centra. „Zítra už to zase nemusí vědět.“
„Možná ne.“
„Měl jsem pocit, že když si mě nepamatuje, všechny ty roky zmizely.“
„Nezmizely. Pamatujete si je vy, Petr i Tereza. A některé jsou v té knize.“
V centru byl stále připravený jejich stolek pod oknem. Marie postavila před Josefa jeden čaj s citronem a naproti druhý bez něj. K druhému přidala jednu kostku cukru.
Josef si sundal kabát a pověsil ho na poslední háček. Potom ukázal na židli vedle sebe, ne na místo naproti, které zůstávalo pro Věru.
Marie si přinesla vlastní šálek a posadila se. Josef otevřel album na první z prázdných stránek a chvíli držel pero nad papírem.
Dnes si Věra nevzpomněla na moje jméno. Vzpomněla si ale, že si dávám do čaje příliš mnoho cukru.
Pero odložil a prohlédl si zbývající prázdné listy.
„Necháme je tam?“ zeptala se Marie.
Josef přikývl. „Ano. Pro jistotu.“
