Článek
„Tak ji Eliška nemá.“
„V pátek ji měla.“
„A dneska je neděle.“
„To jsem si všimla.“
Z výtahu se ozvalo cinknutí.
„Mami?“
Eliška stála uvnitř s velkým černým batohem na zádech.
„Už pojď.“
„Minutku.“
Martin se podíval na dceru.
„Eli, nevíš, kde je ta modrá mikina?“
„Nevím.“
„Měla jsi ji v pátek.“
„Asi.“
„Tak kde je?“
Eliška zmáčkla tlačítko, aby se dveře výtahu nezavřely.
„Ve škole. U mámy. Tady. Nevím.“
„Tak se zítra podíváš ve škole,“ řekla Lenka.
„Jo.“
Martin podal dceři malou papírovou tašku.
„A málem jsi tu nechala nabíječku.“
Eliška si ji nacpala do batohu.
„Díky.“
„A Žofku.“
Podal jí plyšového králíka s jedním slehlým uchem.
„Tati.“
„Co?“
„Je mi jedenáct.“
„Tak ho tu necháme.“
Eliška mu Žofku rychle vzala.
„To jsem neřekla.“
Martin se zazubil.
Lenka taky.
Na pár vteřin byli zase skoro normální rodina.
Pak se Lenka podívala na tašku.
„A ty černé legíny?“
Martin přestal být veselý.
Eliška měla dvě postele.
Dva kartáčky na zuby.
Dvoje přezůvky.
Dvoje pantofle.
U táty měla fialový hrnek, u mámy zelený.
Jenže ne všechno se dalo rozdělit dvěma.
Školní tablet byl jeden.
Florbalová hůl byla jedna.
Žofka byl jeden.
A hlavně byla jen jedna modrá mikina, kterou Eliška skutečně chtěla nosit.
„Máš pyžamo?“ zavolala Lenka z kuchyně.
„Jo.“
„Kartáček?“
„Mám ho tady.“
„Tablet?“
Ticho.
Lenka nakoukla do pokoje.
Eliška seděla na zemi a vyndávala věci z batohu.
„Tablet?“
„Ve škole.“
„Proč?“
„Potřebovala jsem ho.“
„To chápu. Ale proč tam zůstal?“
Eliška pokrčila rameny.
Lenka si povzdechla.
„Tak hlavně aby sis ho zítra vzala. A podívej se po té mikině.“
„Jo.“
„A myslím, že u táty zůstaly tvoje šedé tepláky.“
Eliška přestala vybalovat.
„Mami.“
„Hm?“
„Já už si to nepamatuju.“
„Co?“
„Kde co mám.“
Lenka se zasmála.
„Od toho máš mě.“
Eliška se nezasmála.
V pátek ráno pršelo.
Lenka hledala deštník.
„Eli! Kde máš ten nový skládací?“
„Nevím.“
„Kupovaly jsme ho před čtrnácti dny.“
„Tak bude u táty.“
Lenka napsala Martinovi.
Nemáš tam Eliščin černý deštník?
Odpověď přišla, když už seděly v autě.
Ne. Ale mám tu tři její gumičky a tvoji dózu na svačinu. Mám ti je poslat kurýrem?
Lenka protočila oči.
Velmi vtipné.
Po chvilce přišla další zpráva.
A nemáš florbalovou mikinu? V úterý ji bude potřebovat.
Lenka se otočila k Elišce.
„Kde máš florbalovou mikinu?“
Eliška se dívala z okna.
„Ve škole.“
„A deštník?“
„Asi taky.“
„A modrou mikinu?“
„Mami!“
Lenka zmlkla.
Eliška vystoupila před školou bez rozloučení.
Lenka ji pozorovala, jak běží ke vchodu s batohem nad hlavou místo deštníku.
Večer zavolal Martin.
„Našla se modrá mikina?“
„Ne.“
„To už je divné.“
„Taky mi to připadá.“
„Nemá ve třídě nějakou černou díru?“
Lenka se nechtěně zasmála.
„Možná.“
„Florbalová mikina je taky údajně ve škole.“
„Deštník taky.“
„Tak aspoň víme, kde začít.“
„Ty tam jdeš s detektorem kovů?“
„Ne. Ale jestli tam najdu ty tepláky, beru si je jako bolestné.“
Byla to první konverzace za několik měsíců, při které se nepohádali o to, komu co patří.
V pondělí po obědě zavolala třídní učitelka.
„Dobrý den, paní Veselá. Mohla byste se dnes zastavit ve škole?“
Lenka se napřímila.
„Stalo se něco Elišce?“
„Ne, nic takového.“
„Známky?“
„Také ne.“
To bylo ještě horší.
„O co jde?“
„O její skříňku.“
Lenka chvíli mlčela.
„Prosím?“
„Zasekl se jí zámek. Pan školník ho otevřel.“
Učitelka se odmlčela.
„A myslím, že byste to měla vidět.“
„Dobře.“
„A možná i tatínek.“
Martin dorazil o deset minut později než Lenka.
„Doprava.“
„Nemusíš se mi omlouvat.“
„Já se neomlouvám. Informuju.“
Paní učitelka Novotná je vedla ke skříňkám na chodbě.
„Eliška je v knihovně,“ řekla. „Řekla jsem jí, že si nejdřív promluvím s vámi.“
Zastavila se u čísla 37.
„Tohle je její.“
Otevřela dvířka.
Martin hvízdl.
„No páni.“
Lenka nic neřekla.
Modrá mikina.
Černý deštník.
Florbalová mikina.
Šedé tepláky.
Dvě trička.
Legíny.
Hřeben.
Gumičky.
Malý sáček s kosmetikou.
Nabíječka.
Čisté ponožky.
Lenka se sklonila.
„Tohle není možné.“
Vytáhla pyžamové kalhoty.
Martin se přestal usmívat.
„Proč má ve škole pyžamo?“
Pod ním ležel kartáček na zuby.
A úplně vzadu byl Žofka.
Martin ho vytáhl za ucho.
„Vždyť včera byl u mě.“
Lenka se na něj podívala.
„Takže ho dnes přinesla sem.“
Paní učitelka přešlápla.
„Ptala jsem se jí, jestli má doma všechno v pořádku.“
„Samozřejmě že má,“ řekli Lenka s Martinem současně.
Učitelka zvedla obočí.
„Omlouvám se,“ řekla Lenka.
„Co vám odpověděla?“ zeptal se Martin.
„Že ano.“
„Tak proč tohle dělá?“
Učitelka zavřela prázdnou skříňku.
„Myslím, že to vám bude muset říct sama.“
Eliška seděla v knihovně u okna.
Když spatřila Žofku v tátově ruce, zrudla.
„Neměli jste mi tam lézt.“
„Zámek se zasekl,“ řekl Martin.
„Je to moje skříňka.“
„A tohle jsou naše legíny,“ řekla Lenka.
Martin se na ni podíval.
„Naše?“
„Víš, jak to myslím.“
Koutkem úst se pousmál.
Eliška ne.
Lenka položila tašku s věcmi na zem.
„Eli, proč jsi to tam měla?“
„Proto.“
„Proto není odpověď.“
„Tak nevím.“
Martin si přitáhl židli.
„Zlobíš se na nás?“
Eliška zavrtěla hlavou.
„Udělali jsme něco?“
Další zavrtění.
„Někdo ti něco bere?“
„Ne.“
„Tak nám pomoz.“
Eliška se dívala na Žofku.
„Já jsem chtěla mít nějaké věci tady.“
„Ve škole?“ zeptala se Lenka.
„Jo.“
„Proč?“
Eliška pokrčila rameny.
„Protože škola nikam necestuje.“
Lenka se zamračila.
„Tomu nerozumím.“
„Každou neděli se balím.“
„Ale vždycky jen pár věcí.“
Eliška se na ni podívala.
„Ty se nebalíš.“
Lenka zmlkla.
„V neděli jsem u táty. Pak vezmu batoh a jsem u tebe. Pak zase batoh a zase táta.“
„Eli, to je střídavá péče,“ řekl Martin opatrně.
„Já vím, jak se tomu říká.“
Martin sklopil oči.
„A pořád se mě ptáte, kde co mám. Jestli jsem něco nezapomněla. Jestli něco nezůstalo u druhého.“
„Protože nechceme věci ztrácet,“ řekla Lenka.
„Já taky ne.“
Eliška si promnula nos.
„Tak jsem si je dala sem.“
„Pyžamo?“
„Kdybych ho nechala u tebe, musím přemýšlet, jestli mám jiné u táty.“
„Máš.“
„Já vím.“
„Tak proč…“
Lenka nedokončila větu.
Najednou pochopila, že právě zase dělá totéž.
Eliška pokračovala.
„Ve škole je pondělí pořád pondělí. Moje skříňka je pořád moje skříňka. Nemusím přemýšlet, u koho zrovna jsem.“
Martin položil Žofku na stůl.
„Myslel jsem, že ti střídání vyhovuje.“
„Vyhovuje.“
„Tak…“
„Já nechci být jen u jednoho.“
Eliška se rozplakala.
„Chci být u vás obou. Jen nechci pořád někam přijíždět.“
Lenka se k ní posadila.
Tentokrát ji neobjala.
Počkala.
„A když se hádáte kvůli mým věcem, tak mám pocit, že jsem je měla radši nikam nenosit.“
„My se nehádáme,“ řekl Martin.
Eliška se na něj podívala.
Martin si povzdechl.
„Dobře. Hádáme.“
„Kvůli mikině,“ řekla Lenka.
„A dóze na svačinu.“
„Ta byla moje.“
„Já vím.“
Eliška se přes slzy trochu usmála.
Pak zase zvážněla.
„Chtěla bych někdy přijít domů a nemuset přemýšlet, co si mám odnést.“
Martin chvíli mlčel.
„Který domů?“
Eliška se podívala z okna.
„To je právě ono.“
V neděli v šest stála Eliška u Lenčiných dveří.
Na zádech měla batoh.
Martin se na něj podíval.
„Co tam máš?“
Eliška vytřeštila oči.
„Tati.“
„Promiň.“
Lenka otevřela dveře.
„Ahoj.“
Martin jí podal malou tašku.
„Kartáček, hřeben a pyžamo.“
„Proč mi dáváš pyžamo?“
„Nedávám. Koupili jsme dnes nové k nám.“
Lenka se podívala do tašky.
„Tak co je tohle?“
„Víno.“
„Aha.“
„Mírová nabídka.“
„Kvůli dóze na svačinu?“
„Kvůli posledním dvěma rokům.“
Lenka se usmála.
„Tak to je dost levná láhev.“
„Byla ve slevě.“
Eliška zavrtěla hlavou a prošla kolem nich.
„Vy jste trapní.“
„To je dobré znamení,“ řekl Martin. „Když jsme trapní oba.“
Eliška si v pokoji sundala batoh.
Nebyl prázdný.
Měla v něm školní věci, telefon, knížku a Žofku.
Modrá mikina už na ni čekala u mámy.
Stejná druhá visela u táty.
Nebyla úplně stejná. Martin koupil špatný odstín.
Eliška mu to neřekla.
Položila Žofku na polštář.
Některé věci mohly cestovat.
Ona už nemusela mít pocit, že mezi ně patří.
