Článek
„Já jsem ten mladý,“ řekl.
Paní si ho prohlédla od bot až k červené čepici.
„Ten předtím byl hezčí.“
Vedle ní seděla žena v šedém kabátu. Mohlo jí být něco přes čtyřicet. Držela papírový kelímek mezi koleny a vypadala, jako by se před cestou nestihla ani napít, ani vyspat.
„Promiňte,“ řekla. „Maminka si někdy nepamatuje.“
Z kapsy vytáhla dvě papírové jízdenky. Byly přeložené přesně napůl.
Martin je označil.
Starší paní se otočila k oknu.
„Jaroslav bude čekat v Přerově.“
Dcera foukla do studené kávy.
„Určitě.“
Další neděli nastoupily znovu.
A potom zase.
Starší žena se jmenovala Věra. Její dcera Alena pracovala jako účetní ve firmě, která prodávala kancelářský nábytek. Martin se to dozvídal po částech, mezi Olomoucí a Přerovem, během cesty, která trvala příliš krátce na skutečný rozhovor a dost dlouho na to, aby člověk řekl něco, co původně říct nechtěl.
Věra bydlela v domově se zvláštním režimem na okraji Olomouce. Každou neděli ji Alena vyzvedla, zapnula jí kabát a odvezla vlakem do Přerova.
Prošly se kolem nádraží, v cukrárně si koupily věneček a stejnou trasou se vrátily.
Věra věřila, že v Přerově žije její manžel.
Jaroslav byl jedenáct let mrtvý.
„Proč jí neřeknete pravdu?“ zeptal se Martin jednou.
Věra spala s hlavou opřenou o okno. V dlani svírala papírový ubrousek, do kterého před chvílí zabalila polovinu věnečku pro Jaroslava.
Alena se na Martina podívala.
„Říkala jsem jí to.“
„Aha.“
„Každý týden znovu. Vždycky se rozplakala, jako by právě zemřel. Tak jsem jí přestala zabíjet manžela každou neděli.“
Martin sklopil kleštičky.
„Promiňte.“
„To nic. Každý má nějakou chytrou radu.“
Od té chvíle jejich jízdenky kontroloval rychle a bez otázek.
Přesto mu je Alena pokaždé podávala. Dvě, přeložené napůl.
Věra si Martina oblíbila. Někdy tvrdila, že připomíná jejího bratra. Jindy ho obviňovala, že opustil ženu a tři děti.
„Žádné děti nemám,“ řekl.
„To tvrdil i můj strýc.“
„A měl je?“
„Pět.“
Alena se zasmála. Jen krátce, ale Martin si toho všiml.
Začal se na jejich nedělní cestu těšit. Když vlak zastavil v Olomouci, automaticky zkontroloval druhý vůz. Věra nastupovala první, přestože Alena ji držela za loket a snažila se ji zpomalit.
Jednou Martin přinesl Věře věneček už do vlaku.
„A co budeme dělat v Přerově?“ zeptala se.
„Koupíte si druhý.“
„To bych snědla oba.“
„To je vaše soukromá věc.“
Alena protočila oči.
„Vy ji podporujete.“
„Já jen kontroluju jízdenky.“
Ve skutečnosti je už několik týdnů nekontroloval.
O Aleně věděl, že je rozvedená a že její bývalý muž žije v Brně s fyzioterapeutkou. Věděl, že Alena nesnáší rozinky a že každou neděli kupuje na nádraží kávu, kterou téměř nikdy nedopije.
O Martinovi věděla, že bydlí sám v paneláku, vaří si večeře na tři dny dopředu a už dva roky má v koupelně uvolněnou poličku, protože se mu nechce vrtat do kachliček.
„To vám nevadí?“ zeptala se.
„Dávám na ni lehké věci.“
„Takže jste problém vyřešil.“
„Přizpůsobil jsem se mu.“
„To není totéž.“
Řekla to klidně, ale Martin měl pocit, že nemluví o poličce.
Na jaře začala Věra slábnout.
Nejdřív přestaly chodit do cukrárny. Alena koupila věneček na nádraží a Věra ho snědla na lavičce. Později už zůstávaly jen v hale, kde Věra pozorovala odjezdy vlaků a občas tvrdila, že jeden z nich řídí Jaroslav.
Jednou odmítla v Přerově nastoupit zpátky.
Posadila se na lavičku, sevřela kabelku mezi koleny a oznámila, že nikam nejede.
„Jaroslav se vrátí z práce,“ řekla.
„Mami, musíme domů.“
„Tohle je domov.“
Alena si k ní dřepla.
„Tady je nádraží.“
„Ty mě pořád někam taháš.“
Vlak měl odjet za čtyři minuty. Martin stál ve dveřích a sledoval, jak Alena zkouší prosit, vysvětlovat i vyhrožovat.
Věra se ani nepohnula.
„Můžu zavolat někoho z nádraží,“ řekl Martin. „Pomůžeme vám ji dostat dovnitř.“
Alena se prudce narovnala.
„Dostat ji dovnitř?“
„Nemyslel jsem to—“
„Já ji nikam tahat nebudu.“
„Za chvíli odjíždíme.“
„Tak odjeďte.“
Věra se dívala před sebe.
Martin se pokusil mluvit tišeji.
„Nechal bych vás tu, ale další vlak jede až za hodinu.“
„Výborně. Hodinu tu budu sedět.“
„Sama to nezvládnete.“
Alena se na něj podívala tak, že zmlkl.
„Vy ji vidíte dvacet pět minut týdně,“ řekla. „Dáte jí věneček, uděláte vtip a pak jdete do dalšího vozu. Já ji zvedám ze země. Převlékám ji. Poslouchám, jak mi nadává, že jsem cizí ženská, která jí ukradla dceru.“
Martin ustoupil.
Alena pokračovala, přestože už zřejmě nechtěla.
„Tak mi prosím neříkejte, co zvládnu.“
Vlak odjel bez nich.
Příští neděli nenastoupily.
Martin si říkal, že mu do toho nic není. Následující týden se přistihl, jak na olomouckém nástupišti čeká o několik minut déle.
Nepřijely ani tehdy.
Objevily se až třetí neděli.
Věra měla nový béžový kabát a na krku modrou šálu. Alena vypadala stejně unaveně jako poprvé.
Podala Martinovi dvě jízdenky.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den.“
Označil je a chtěl odejít.
„Ten minulý vlak jsme nakonec nestihly,“ řekla Alena.
Martin se zastavil.
„To jsem si všiml.“
„Seděly jsme tam skoro dvě hodiny.“
„To muselo být příjemné.“
„Bylo tam hrozně.“
Věra se naklonila k Martinovi.
„Ona se se mnou hádala.“
„To dělají dcery.“
„Vy máte dceru?“
„Pět.“
Věra uznale přikývla.
Alena se usmála.
„Omlouvám se,“ řekla, když se matka začala zabývat obsahem kabelky. „Neměla jsem na vás křičet.“
„Měla jste pravdu.“
„To se mi nestává často.“
„Mně taky ne.“
Chvíli mlčeli.
„Ale tu poličku už jsem opravil,“ dodal Martin.
Alena se na něj podívala.
„Vážně?“
„Ne. Koupil jsem si lehčí šampon.“
Tentokrát se zasmála hlasitěji.
O týden později se Věra ve vlaku pomočila.
Alena ztuhla. Cestující okolo začali náhle velmi pozorně sledovat krajinu za okny nebo displeje telefonů.
Martin zamkl toaletu, přinesl papírové utěrky a položil na sedadlo svou služební bundu.
„Je nová,“ řekla Alena.
„Už není.“
Pomohl Věře vstát, ale jen tehdy, když mu Alena ukázala, jak ji má správně uchopit.
Další neděli mu vrátila bundu vypranou a složenou v tašce.
Věra po většinu cesty mlčela. Když vlak zastavil v Přerově, podívala se na prázdné nástupiště.
„Jaroslav tu není,“ řekla.
„Možná se zdržel,“ odpověděla Alena.
Věra zavrtěla hlavou.
„Je mrtvý.“
Alena se přestala hýbat.
Martin zůstal u dveří kupé.
Věra se zadívala na dceru. Na okamžik působila soustředěněji než kdykoliv předtím.
„Proč mě sem pořád vozíš?“
Alena sklopila oči.
„Protože sem chceš jezdit.“
„Ty si vždycky všechno děláš těžší.“
Věra ji pohladila po rukávu.
Potom se otočila k oknu.
„Myslíš, že Jaroslav přijde?“
Alena neodpověděla.
„Má zpoždění,“ řekl Martin. „Asi mu ujel autobus.“
Věra si povzdechla.
„On nikdy neuměl chodit včas.“
Alena se na Martina nepodívala. Jen položila dlaň na matčinu ruku.
Příští neděli nepřijely.
Ani další.
Martin je přestal hledat až po měsíci.
Na začátku léta uviděl Alenu u automatu na jízdenky. Měla černé šaty a přes rameno Věřinu kabelku s popraskaným uchem.
Přešel k ní.
„Dobrý den.“
Alena se otočila.
„Zemřela před třemi týdny,“ řekla.
Martin přikývl. Nic vhodného ho nenapadlo.
„Usnula,“ dodala. „Prý klidně.“
„To je dobře.“
„Asi.“
Na displeji automatu svítil Přerov.
„Jedete tam?“ zeptal se.
„Nevím. Přišla jsem na nádraží a pak jsem zjistila, že nevím, co tu dělám.“
Martin se podíval na hodiny.
„Vlak odjíždí za šest minut.“
„Vy dnes jedete?“
„Ano.“
Alena chvíli stála před automatem. Potom koupila jízdenky a nastoupila.
Sedla si na obvyklé místo. Kabelku položila vedle sebe.
Když Martin procházel vozem, podala mu dvě papírové jízdenky. Už nebyly přeložené.
„Omylem jsem koupila dvě,“ řekla.
Martin se na ně chvíli díval.
Označil jen jednu.
Druhou jí vrátil.
„Třeba se bude hodit cestou zpátky.“
Alena ji sevřela mezi prsty.
Za oknem se střídala pole, sklady a zahrádkářské kolonie. Několik minut spolu nemluvili.
Když se vlak blížil k Přerovu, Alena otevřela matčinu kabelku. Uvnitř byly mentolové bonbony, malé zrcátko a zabalená polovina starého papírového kapesníku.
Vložila do ní nepoužitou jízdenku a kabelku zavřela.
