Článek
Některé věci si nechávala, i když neměla. Když čtenář něco zapomněl v knize, správně se to mělo dát do plastové krabičky u pultu s nápisem NÁLEZY. Po několika měsících se její obsah vyhazoval. Eva to první roky dodržovala, dokud jednou nenašla starou černobílou fotografii dítěte na dřevěném koni. Bylo jí líto ji vyhodit, a tak ji schovala do zásuvky.
Potom přišla pohlednice z Bibione s nápisem Moře teplé, Pavel spálený jak prase. Účtenka z roku 1998 za tři rohlíky, salám a dvě lahve rumu. Papírek se seznamem:
mlíko
jar
kafe
granule
zavolat mámě
Eva nevěděla, komu patřil.
Stejně ho nevyhodila.
Zásuvce říkala archiv.
Kolegyně Jitka jí říkala bordel.
Knihovna sídlila v budově bývalé spořitelny na náměstí. V zimě táhlo od oken a v létě bylo ve druhém patře takové horko, že se plastové obaly knih lepily k předloktí.
Eva nastoupila v šestadvaceti. Původně chtěla dělat něco jiného, což říkala skoro každý, kdo skončil někde na dlouho. Studovala češtinu a historii, učit nechtěla, nějakou dobu pracovala v archivu a potom přišla knihovna.
První rok jí připadala jako přestupní stanice.
Ve třiceti už bylo trochu trapné říkat, že jednou odejde.
Ve čtyřiceti to přestala říkat úplně.
Měla ráda vracení knih. Půjčování bylo hlučnější. Lidé chtěli doporučení, zapomínali hesla ke čtenářským kontům, nevěděli, co vlastně hledají, a občas se hádali kvůli pokutě dvanáct korun.
Vracení bylo jednodušší.
Kniha přišla zpátky a někdy v ní člověk nechal něco, co tam nepatřilo.
Paní Marie Konečná si půjčovala detektivky.
Skoro výhradně.
Eva ji znala od vidění nejméně dvacet let, ale nedokázala říct, kdy přesně začala chodit. Marie bývala menší žena s tmavými vlasy ostříhanými pod uši. Později měla vlasy šedé, ale účes skoro stejný.
Vždycky si odnesla čtyři nebo pět knih.
„Něco, kde se něco děje,“ říkávala.
„To se v detektivkách většinou děje.“
„Ale ne moc politiky.“
„Dobře.“
„A žádná Skandinávie.“
„Proč?“
„Je tam pořád zima.“
Eva jí jednou vysvětlila, že kniha není skutečné místo.
Marie se na ni podívala.
„To vy říkáte.“
Od té doby jí Eva skandinávské detektivky nenabízela.
První věc, kterou po Marii našla, byla účtenka za dvě kávy a minerálku. Nic zvláštního. Strčila ji do krabičky s nálezy.
Za několik měsíců vypadla z další knihy pohlednice. Na přední straně byla zasněžená chalupa a na zadní stálo:
Mami, dojeli jsme dobře. Kluci jsou z kopce úplně hotoví. Zavoláme v neděli. Jana
Nebyla tam adresa. Pohlednice už dávno necestovala poštou. Sloužila jen jako kus tvrdšího papíru mezi dvěma stránkami.
Eva ji dala do zásuvky.
Nevěděla proč.
Časem začala Mariiny věci poznávat. Marie vracela knihy většinou v pondělí nebo ve čtvrtek dopoledne. Eva je otevřela, rychle prolistovala a občas z nich něco vypadlo.
Jednou fotografie malé holčičky s chybějícím předním zubem.
Jindy ručně napsaný recept:
2 vejce
20 dkg cukru
20 dkg mouky
jablka
skořice
Na druhé straně bylo dětským písmem:
BABI NEZAPOMEŇ PROSÍM PŘIJÍT V 15:00
Eva si ho nechala.
Jitka ji při tom viděla.
„Zase archiv?“
„Tohle je hezký.“
„To je cizí.“
„Já vím.“
„Tak to vrať.“
Eva chvíli držela papírek v ruce. Pak vytáhla malou obálku, vložila ho dovnitř a napsala na ni:
KONEČNÁ
Jitka se zadívala na obálku.
„Ty už to třídíš podle lidí?“
„Jen ji znám.“
„Neznáš.“
Eva zavřela zásuvku.
„Vím, jak se jmenuje.“
„To není totéž.“
Jitka měla pravdu.
Eva o Marii skoro nic nevěděla. Věděla, že existuje nějaká Jana, pravděpodobně dcera. Nějací kluci, nejspíš vnuci. Z různých papírků postupně pochopila, že Marie chodí k lékaři, peče jablečný koláč a někomu pravidelně hlídá děti.
Jednou našla v knize kartičku od zubaře.
12. 4. 9:30
Marie přišla toho dne do knihovny krátce po jedenácté.
„Tak co zubař?“ zeptala se Eva dřív, než si stačila uvědomit, co říká.
Marie se zarazila.
„Jak víte, že jsem byla u zubaře?“
Eva okamžitě litovala.
„Myslím, že jste tu minule nechala kartičku.“
Marie ji chvíli pozorovala.
Pak se usmála.
„Tak doufám, že jsem tam nenechala ještě něco horšího.“
Eva se zasmála.
„Zatím ne.“
To slovo jí potom připadalo trochu nebezpečné.
Roky v knihovně ubíhaly podle razítek, nových čtenářských karet a změn v počítačových systémech. Papírové průkazky zmizely, přišly čárové kódy a potom samoobslužný návratový box.
Eva ho neměla ráda.
„Lidi nám budou vracet knížky v noci,“ řekla Jitce.
„To je účel.“
„A kdo je zkontroluje?“
„My ráno.“
„To není stejné.“
Jitka se na ni podívala.
„Ty potřebuješ vidět, kdo co vrací.“
„Potřebuju vědět, komu případně něco patří.“
Jitka se zasmála.
„Jasně.“
Marie samoobslužný box nepoužívala.
„Když už jsem přišla za lidmi, tak to nebudu házet do díry.“
Eva to považovala za rozumné.
Jednou Marie vrátila knihu, z níž při prolistování vypadlo parte.
Eva ho zvedla ze země.
Josef Konečný
1942–2016
Pohřeb byl před třemi týdny.
Marie stála na druhé straně pultu a něco hledala v kabelce.
„Paní Konečná.“
Zvedla hlavu.
Eva jí podala parte.
Marie se na ně chvíli dívala.
„Aha.“
„Tohle vám vypadlo.“
„Já ho používám jako záložku.“
„To vidím.“
Marie přejela prstem po černém rámečku.
„Aspoň k něčemu ještě je.“
Eva nevěděla, jestli se má zasmát.
Nezasmála se.
„To byl manžel?“
Marie přikývla.
„Padesát dva let.“
„To je dlouho.“
Marie se zamyslela.
„Někdy.“
Vložila parte do kabelky a ukázala na hromádku knih.
„Nemáte něco tlustšího?“
Eva jí našla detektivku, která měla skoro šest set stran.
Marie ji převážila v ruce.
„To by mohl chvíli vydržet.“
Tentokrát se zasmály obě.
Po manželově smrti začala Marie chodit o něco častěji a odnášela si víc knih. Eva jí nabízela audioknihy.
Marie odmítla.
„Potřebuju něco držet.“
„Čtečka?“
„To není kniha.“
„Je tam kniha.“
„Není.“
Eva se s ní nepřela.
V obálce mezitím přibývaly další drobnosti. Fotografie dvou mladých mužů v maturitních oblecích. Účtenka za dort. Malý obrázek domu se sluncem, které mělo osm paprsků.
Na zadní straně stálo:
PRO PRABABIČKU MARUŠKU
Eva se nad tím slovem chvíli zastavila.
Prababičku.
Fotografie s kluky ležela v obálce jen o několik centimetrů vedle obrázku od další generace.
Zásuvka uměla počítat čas lépe než ona.
Eva sama děti neměla. V jejím životě se kolem toho nikdy nestalo nic dost výrazného, aby o tom vznikl pořádný příběh. Nějaké vztahy byly, nějaké skončily a otázka, která se jí ve třiceti občas kladla, se po padesátce klást přestala.
To jí vyhovovalo.
Neměla ráda otázky, u kterých lidé očekávali určitou míru lítosti.
Marie začala chodit s holí. Nejdřív jen v zimě, později pořád.
Jednou ji Eva viděla stát před schody do knihovny. Vyšla ven.
„Pomůžu vám.“
Marie se zamračila.
„Já umím chodit.“
„To já taky.“
„Tak běžte.“
Eva se vrátila dovnitř.
Za deset minut Marie dorazila k pultu.
„Příště mi můžete podržet dveře.“
„Dobře.“
„Ale ne mě.“
„Rozumím.“
Položila knihy na pult.
„Máte něco, kde není moc lidí?“
„Jak moc?“
„Abych si je nemusela všechny pamatovat.“
Eva jí našla Agathu Christie.
Marie se podívala na obálku.
„Tu už jsem četla.“
„Před dvaceti lety.“
„Takže ideální.“
Jednoho listopadového dopoledne přišla místo Marie žena kolem šedesáti. Položila na pult tři knihy.
„To je po mamince.“
Eva se podívala na jméno v systému.
Marie Konečná.
„Vy jste Jana?“
Žena zvedla oči.
„Ano.“
Eva okamžitě pochopila, že to neměla vědět.
„Paní Konečná o vás někdy mluvila.“
To nebyla úplně pravda.
Jana si sundala rukavice.
„Maminka je teď v nemocnici. Nic akutního. Spíš už toho je víc.“
Eva přikývla.
Jana se rozhlédla po knihovně.
„Pořád sem chodila.“
„Hodně.“
„Já jí říkala, ať si nechá knihy vozit domů.“
„To nechtěla.“
Jana se pousmála.
„To na ni sedí.“
Eva měla chuť říct jí o pohlednici z hor, fotografiích nebo obrázku pro prababičku. Místo toho vzala první vrácenou knihu.
Mezi stránkami byl papírek.
mléko
rohlíky
máslo
vyzvednout prášky
vrátit knihy do pátku
Eva ho položila na stůl.
Na druhé straně něco prosvítalo.
Otočila ho.
Eva – schová mi novou detektivku.
Dlouho se dívala na svoje jméno.
Jitka přišla z kanceláře.
„Co je?“
Eva jí papírek podala.
Jitka přečetla obě strany.
„No vidíš.“
„Co?“
„Taky si tě evidovala.“
Eva se na ni podívala.
„To není vtipný.“
„Trochu jo.“
Eva si papírek vzala zpátky.
Eva – schová mi novou detektivku.
Bez příjmení.
Nebyla potřeba.
Marie se do knihovny už nevrátila.
Jana přišla asi o měsíc později. Tentokrát neměla žádné knihy.
„Maminka minulý týden zemřela.“
Řekla to rychle.
Eva přikývla.
„To mě mrzí.“
Jana chvíli stála u pultu.
„Chtěla jsem vám to říct. Nevím proč.“
„Chodila sem dlouho.“
„Jo.“
Jana se pousmála.
„Vždycky říkala, že jí tady schováváte nejlepší detektivky.“
Eva se podívala na regál novinek.
„Spíš jsem jí schovávala ty tlusté.“
Jana se zasmála.
„To taky říkala.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se zeptala:
„Neměla tady náhodou něco zapomenutého? Ona nechávala papíry všude.“
Eva se podívala na spodní zásuvku.
Stačilo ji otevřít.
Uvnitř byla obálka s věcmi, které jí nikdy nepatřily.
„Možná,“ řekla.
Vytáhla ji.
Jana si její obsah rozložila na stole ve studovně.
Pohlednici z hor poznala okamžitě.
„To jsem psala já.“
Fotografie malé holčičky byla její starší dcera. Recept na koláč pocházel od babičky. Parte položila stranou a chvíli na něm nechala ruku.
U dětského obrázku se rozesmála.
„To kreslil můj vnuk. Teď je mu třináct a tvrdí, že kreslit neumí.“
Eva seděla naproti ní a pozorovala věci, které měla roky seřazené jako jednotlivé stopy a které teď najednou někam patřily.
„Asi jsem vám to měla vracet dřív.“
Jana zavrtěla hlavou.
„Máma by to zase nacpala do jiné knížky.“
Pak vytáhla starou účtenku za dvě kávy a minerálku.
„Tohle nevím.“
Eva se podívala.
Byla to jedna z prvních věcí.
„Možná s manželem.“
Jana se pousmála.
„Možná s někým jiným.“
Obě se zasmály.
Účtenka zůstala ležet mezi nimi.
Když Jana odešla, zásuvka byla skoro prázdná. Zůstala v ní černobílá fotografie neznámého dítěte na dřevěném koni, pohlednice z Bibione a seznam s granulemi a telefonátem matce.
Eva je chvíli prohlížela.
Pak vytáhla plastovou krabičku s nápisem NÁLEZY.
Fotografii do ní nedala.
Ani pohlednici.
Ani seznam.
Zásuvku zase zavřela.
Odpoledne přišel starší muž vrátit historický román.
„Bylo to dobrý,“ řekl. „Ale moc jmen.“
Eva knihu otevřela.
Mezi stránkami našla účtenku z cukrárny.
Dvě kávy.
Dva větrníky.
Podívala se na muže.
„Tohle je vaše?“
Muž si nasadil brýle.
„Ježišmarjá, ano. To jsem hledal.“
Eva mu účtenku podala.
„Děkuju.“
Odešel.
Eva se za ním chvíli dívala.
Pak otevřela další vrácenou knihu.
