Článek
Třetí týden začnete při otevírání jeho e-mailové schránky přemýšlet, jestli mu skutečně není dobře, nebo jestli si doma náhodou nepěstuje rajčata.
Klára byla pryč čtvrtý týden.
„Pořád neschopenka,“ oznámil v pondělí ráno náš vedoucí Pavel.
Podívala jsem se na její prázdnou židli.
„A ví se, co jí je?“
„Nevím.“
To jsem čekala.
Klára seděla proti mně a měla na starosti část objednávek, reklamace a komunikaci se dvěma našimi největšími zákazníky.
Když zmizela, její práce samozřejmě nezmizela s ní.
Část dostala Martina.
Část Pavel.
A část já.
Ta moje část měla zvláštní vlastnost. Každý den se trochu zvětšovala.
V úterý jsem obědvala u počítače.
Ve středu jsem odcházela po šesté.
Ve čtvrtek mi zákazník vysvětloval, že už čeká tři dny na odpověď, přestože psal mně poprvé.
V pátek jsem otevřela lednici v kanceláři, chvíli se do ní dívala a pak si uvědomila, že vůbec nevím proč.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se Martina.
„Novou kolegyni.“
„Tu v lednici nemáme.“
Zavřela jsem ji.
„Škoda.“
Na Kláru jsem začínala být naštvaná, což samozřejmě nebylo hezké.
Nemoc si člověk nevybírá.
To jsem si opakovala každý den.
Hlavně kolem půl páté.
Klára se během celé neschopenky ozvala asi dvakrát. Jednou poslala Pavlovi nějaké heslo a podruhé nám napsala do společné skupiny:
Holky, moc se omlouvám, že je toho na vás tolik. Snad už budu brzy zpátky.
Poslala jsem jí srdíčko.
Martina také.
Pak jsme další dvě hodiny dodělávaly její reklamace.
V sobotu večer jsme měli s manželem lístky na koncert.
Dostali jsme je od dětí k Vánocům a půl roku visely magnetem na lednici, aby se náhodou nestalo, že na ně zapomeneme.
Málem se to stalo.
„Začíná to v osm,“ připomněl mi manžel v šest.
Seděla jsem na gauči v teplácích.
„A musíme tam?“
Podíval se na mě.
„Lístky stály skoro tři tisíce.“
„Takže musíme.“
Za hodinu jsem stála před skříní a hledala něco, co nevypadalo jako oblečení člověka, který by nejradši zůstal doma s čajem.
Nakonec jsme vyrazili.
A bylo to dobře.
Po prvních třech písničkách jsem přestala myslet na práci.
Po dalších dvou jsem dokonce přestala řešit pondělí.
Pak se dav před námi trochu rozestoupil.
A já ji uviděla.
Kláru.
Nejdřív jsem si nebyla jistá.
Měla vlasy stažené jinak než v kanceláři a na sobě džínovou bundu.
Pak otočila hlavu.
Byla to ona.
Stála asi deset metrů ode mě s nějakou ženou, držela kelímek a smála se.
Smála.
Se.
„To snad není možný,“ řekla jsem.
„Co?“ křikl manžel přes hudbu.
Ukázala jsem směrem k ní.
„Klára.“
„Kdo?“
„Ta nemocná kolegyně!“
Chvíli hledal, kam ukazuju.
„Ta blondýna?“
„Jo.“
„Aha.“
Čekala jsem něco víc.
„Aha?“
„Co mám říct?“
„Je měsíc nemocná!“
„Tak možná už jí je líp.“
Ta věta mě podráždila skoro stejně jako samotná Klára.
„Když jí je dost dobře na koncert, tak jí snad může být dost dobře na práci.“
Manžel pokrčil rameny.
„Nevím, co jí je.“
„Právě.“
Další písničku jsem skoro nevnímala.
Vytáhla jsem telefon.
Na chvíli jsem dokonce otevřela fotoaparát.
Pak jsem si připadala jako soukromý detektiv zaměstnaný účetním oddělením a zase ho schovala.
Ale naštvaná jsem byla dál.
V pondělí ráno jsem přišla do práce stále přesvědčená, že bych to asi měla Pavlovi říct.
Nevěděla jsem přesně proč.
Možná proto, že jsem poslední čtyři týdny dělala kus Klářiny práce.
Možná proto, že jsem měla pocit, že ze mě někdo dělá hlupáka.
Pavel položil tašku na stůl.
„Klára by se měla příští pondělí vrátit.“
Martina se usmála.
„Tak sláva.“
Já nic.
Když Pavel odešel do kanceláře, řekla jsem Martině:
„Viděla jsem ji v sobotu na koncertě.“
„Kláru?“
„Jo.“
Martina chvíli mlčela.
„Já bych to Pavlovi neříkala.“
„Proč?“
„Protože nevíš, proč je doma.“
„Ale na koncert může.“
„Asi jo.“
To mě moc neuspokojilo.
„Takže ti to nepřijde divný?“
Pokrčila rameny.
„Přijde. Ale pořád nevím, co jí je.“
Pak se otočila k počítači.
Já také.
Měla jsem čtrnáct nových e-mailů.
Kláru jsem v tu chvíli zase neměla ráda.
Jen už jsem si nebyla tak jistá, že mám pravdu.
V pondělí přišla v osm deset.
Normálně chodila před osmou.
Ve dveřích se na chvíli zastavila.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ řekla Martina.
Já taky.
Klára položila kabelku na stůl.
Vypadala unaveněji, než jsem si ji pamatovala.
Možná se mi to jen zdálo.
„Holky, omlouvám se,“ řekla.
„Neomlouvej se,“ odpověděla Martina.
„Ale musely jste toho mít hrozně moc.“
„Měly,“ řekla jsem.
Klára se na mě podívala.
„Já vím.“
Sedla si.
První hodinu byla u Pavla. Pak otevřela e-maily a skoro deset minut jen rolovala.
Kolem jedenácté přišla ke mně.
„Můžu si vzít zpátky Novotného a reklamace z Brna?“
„Všechny.“
„Dobře.“
„Novotného klidně dvakrát.“
Zasmála se.
Pak už se vracela ke svému stolu, když jsem ji zastavila.
„Kláro?“
Ohlédla se.
„Byla jsi minulou sobotu na koncertě?“
Na chvíli ztuhla.
„Jo.“
„Já taky.“
„Aha.“
Bylo vidět, že pochopila.
Najednou jsem si připadala trochu trapně.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ řekla jsem.
„Já vím.“
Chvíli mlčela.
„Nebyla jsem doma s chřipkou.“
Přikývla jsem.
„Prostě jsem nějakou dobu nezvládala chodit sem.“
Ukázala očima na kancelář.
Nic víc.
Žádná dlouhá zpověď.
„A ten koncert?“ zeptala jsem se.
Klára se pousmála.
„Ten jsem zvládla.“
Pokrčila rameny.
„Práci tehdy ještě ne.“
Pak si odnesla reklamace z Brna.
Seděla jsem chvíli u počítače.
V zásuvce jsem měla čokoládu, kterou jsem schovávala na krizové situace.
Vytáhla jsem ji a položila doprostřed mezi naše stoly.
Klára si po chvíli ulomila dva čtverečky.
„Díky.“
„Ale Novotný je pořád tvůj.“
„To jsem čekala.“
Odpoledne telefonovala se zákazníkem a potřetí mu vysvětlovala, že zboží, které není skladem, opravdu nemůže odeslat ještě dnes.
Zněla skoro stejně jako dřív.
Když se na chvíli odmlčela, už jsem si nedovolila hádat proč.
