Článek
A malá Tereza z druhé B chodila na přídavek tak pravidelně, že jí Milada začala automaticky dávat o jeden knedlík víc. Za čtyřicet let ve školní jídelně se jí v hlavě pomíchaly ročníky, příjmení i účesy, ale jídlo drželo. Rajská byla spolehlivější než fotografie.
Milada nastoupila do jídelny na základní škole na okraji Hradce Králové v roce 1985. Původně na půl roku. Její starší sestra jí místo sehnala poté, co Milada odešla z hotelové kuchyně, kde se pohádala s vedoucím kvůli řízkům vráceným hosty.
„Ve škole ti nikdo nadávat nebude,“ řekla jí sestra.
Ukázalo se, že děti nadávaly na jídlo každý den. Na koprovku, špenát, čočku a rybí filé, které podle jednoho páťáka vypadalo jako mokrá houba. Milada je měla raději než hotelové hosty. Děti alespoň nelhaly. Když jim něco nechutnalo, tvářily se, jako by se je pokusila otrávit.
První roky vařily skoro pro sedm set lidí. Začínalo se před šestou, v kuchyni bylo horko i v lednu a okna se mlžila tak, že za nimi nebylo vidět. Milada měla ruce červené od vody, páry a zeleniny a po směně jí někdy připadalo, že jí vůně cibule zůstala i ve vlasech.
Nejhorší byly knedlíky. Ne proto, že by byly složité, ale protože jich bylo moc. Jednou začala počítat, kolik plátků během oběda nakrájí, a přestala někde po šestistém.
„Ty se jednou vdáš a doma už neuvaříš ani vajíčko,“ říkala jí kuchařka Božena.
Milada se nevdala.
Nějaký Pavel kdysi byl. Několik let. Chtěl rodinu o něco jistěji než Milada a nakonec si našel ženu, která na některé otázky odpovídala rychleji. Po letech ho Milada potkala na ulici s dcerou, která měla jeho nos.
„Ty pořád ve škole?“ zeptal se.
„Pořád.“
„Tak máš dětí dost.“
Zasmál se a Milada taky.
Tím to mohlo zůstat.
V devadesátých letech děti začaly být vybíravější. Aspoň to tvrdila vedoucí jídelny. Milada si myslela, že jen zjistily, že mohou být vybíravé nahlas. Objevily se jogurty s obrázky, müsli tyčinky a první děti s pitím v plastových lahvích místo čaje ve skleněné.
Ve čtvrtek se ale pořád vařila rajská.
Rajská přežila všechno.
Jednou přišel prvňák, položil tác na pult a vážně se zeptal:
„Je ta omáčka z kečupu?“
„Je.“
Chlapec se rozzářil.
„Fakt?“
„Ne.“
Rozplakal se.
Milada dostala od vedoucí vynadáno. Od té doby už prvňákům nelhala.
Starším ano.
Některé děti si pamatovala déle než ostatní. Třeba Romana. Chodil do čtvrté třídy, byl malý na svůj věk a jedl pomalu. Nejdřív si vždycky rozkrájel maso na drobné kousky. Část snědl a část zabalil do papírového ubrousku.
Milada ho pozorovala asi týden.
„Co s tím děláš?“
Roman se lekl.
„S čím?“
„S tím masem.“
„Nic.“
„Tak proč ho dáváš do kapsy?“
Roman zrudl.
„Pro psa.“
„Máte psa?“
Chvíli váhal.
„Jo.“
Milada mu nevěřila. Další den mu dala větší kus a už se neptala.
O mnoho let později za ní přišla žena, kterou nejdřív nepoznala.
„Vy jste paní z jídelny?“
„Ještě pořád.“
Žena jí stiskla ruku oběma rukama.
„Já jsem Romanova máma.“
Milada pořád nevěděla.
„Roman Šimek.“
Pak si vzpomněla na maso v ubrousku.
Žena začala vysvětlovat dobu po rozvodu, málo peněz a mladšího syna doma. Milada chvíli poslouchala.
„Já myslela, že to nosí psovi.“
Žena se rozesmála.
„My žádného psa neměli.“
„Já vím.“
Tereza byla jiná. Chodila na přídavek. Ne proto, že by jí školní jídlo zvlášť chutnalo. Jedla skoro všechno stejně: rychle, bez řečí a s očima na talíři.
Milada jí začala dávat víc.
Jednou se vedoucí zamračila.
„Milado, porce jsou dané.“
„Já vím.“
„Tak proč jí dáváš dva knedlíky navíc?“
„Protože jsou malé.“
„Knedlíky?“
„Dítě.“
Vedoucí protočila oči.
Tereza chodila na přídavek skoro dva roky a potom zmizela. Rodina se přestěhovala. Milada nevěděla kam.
Ve školní jídelně děti mizely pořád. Některé se odstěhovaly, jiné přešly na druhý stupeň a některé prostě jednoho dne vyrostly z člověka, kterého si Milada pamatovala.
Když bylo Miladě padesát, zemřela jí matka. Po pohřbu seděli příbuzní u sestry, jedli chlebíčky a probírali, kdo si vezme starý porcelán.
Sestřenice se jí zeptala:
„Ty jsi vlastně nikdy děti nechtěla?“
Milada držela chlebíček s vajíčkem.
„Nevím.“
„Jak nevíš?“
„Normálně.“
Sestřenice se zatvářila, jako by to nebyla odpověď.
„Já bych bez dětí nemohla být.“
Milada se podívala na jejího dospělého syna, který seděl o kus dál a celou dobu hleděl do telefonu.
„No vidíš.“
Sestřenice nevěděla, co tím myslí.
Milada také ne.
Roky se v jídelně daly poznávat podle zákazů. Jednou se nesmělo tolik solit. Pak tolik sladit. Potom smažit. Máslo bylo chvíli špatně, pak zase dobré, a každých pár let se objevilo něco, co mělo být zdravější než to předchozí.
Děti se ale neměnily tolik, jak si dospělí mysleli. Pořád chtěly buchtičky se šodó. Pořád nesnášely čočku. A v každém ročníku se našlo jedno dítě, které milovalo špenát a ostatní ho proto považovaly za podezřelé.
Milada se měnila víc. Nejdřív ji začala bolet záda, potom koleno. Pak jednoho dne stála před výdejním okénkem žena kolem třiceti a vedle ní prvňák.
„Paní Milado?“
Milada si ji prohlédla.
„Já jsem Lucka Vránová.“
Nic.
„Vždycky jsem vám vracela maso.“
Milada ji poznala okamžitě.
„Ty jsi byla ta, co ho schovávala pod brambory.“
Lucka se rozesmála.
„Ano.“
Ukázala na syna.
„Ten zase nejí brambory.“
Milada se podívala na chlapce.
„To máte v rodině nějak špatně nastavené.“
Když jí bylo přes šedesát, začali se jí lidé ptát na důchod. Nejdřív kolegyně, potom sestra a nakonec lékař.
„Aspoň si odpočineš,“ říkali.
Milada nevěděla, co přesně by měla dělat místo rána v kuchyni, cinkání táců a prvního hrnce polévky. Odpovídala tedy, že ještě uvidí.
Nakonec odešla o dva roky později, než původně plánovala.
Poslední týden se vařilo skoro všechno, co sama neměla ráda. V pondělí čočka, v úterý rybí filé a ve středu rizoto.
„To mi děláte schválně,“ řekla vedoucí.
„Menu je měsíc dopředu.“
„Tak jste to plánovali dlouho.“
Ve čtvrtek byly buchtičky se šodó. To Milada považovala za omluvu.
Na poslední pátek připadla kuřecí polévka, bramborová kaše a sekaná. Úplně obyčejné jídlo.
Vyhovovalo jí to.
Do práce přišla o dvacet minut dřív. Zapnula světla a chvíli stála v prázdné kuchyni. Nerezové stoly, velké hrnce, černé plechy, dveře do skladu, které se nikdy pořádně nezavíraly. Na jednom háčku visela její zástěra. Stejný typ nosila skoro čtyřicet let, jen velikost se časem trochu změnila.
Kolegyně jí dopoledne daly kytici a obálku. Vedoucí pronesla krátkou řeč o spolehlivosti, pracovitosti a občasné tvrdohlavosti.
„Občasné?“ ozvala se Milada.
Pak zazvonilo na oběd a během několika minut bylo po slavnostní náladě.
„Nechci okurku.“
„Tak ji nejez.“
„Můžu víc kaše?“
„Můžeš.“
„Paní, on do mě strká.“
„Tak do něj nestrkej zpátky.“
Byl to úplně normální oběd.
Pak se u dveří objevila dospělá žena. Za ní muž kolem čtyřiceti a ještě dvě další ženy. Vedoucí vykoukla z kanceláře.
„Jdou za tebou.“
„Kdo?“
„Nevím. Asi tvoje děti.“
Milada po ní hodila utěrku.
První žena přišla k výdejnímu okénku.
„Dobrý den.“
„Dobrý.“
„Vy mě asi nepoznáte.“
Milada čekala.
„Tereza Konečná.“
Nic.
Žena se usmála.
„Chodila jsem pořád na přídavek.“
Milada se jí podívala na ruce a na okamžik uviděla malou holku s tácem.
„Ty jsi byla ta hubená.“
Tereza se rozesmála.
„Jo.“
Podala jí papírovou tašku.
Uvnitř byly dva houskové knedlíky zabalené v ubrousku.
„To je blbý vtip,“ řekla Milada.
„Já vím.“
Za ní přišel Roman.
„Pes,“ řekla Milada místo pozdravu.
Roman se rozesmál.
„Pořád žádného nemám.“
Lucku poznala už podle masa. Další dva lidi si nepamatovala vůbec. Jeden jí tvrdil, že mu kdysi nechala druhou porci polévky, když zůstal po vyučování ve škole a matka si pro něj dlouho nepřišla.
„To jsem určitě nebyla já.“
„Byla.“
„Tak si to pamatuješ špatně.“
„Nepamatuju.“
Bylo jich nakonec šest. Přinesli dvě kytice, bonboniéru a láhev rumu, kterou vedoucí okamžitě uklidila do kanceláře.
„Co jste se všichni zbláznili?“ zeptala se Milada.
Tereza pokrčila rameny.
„Někdo napsal na Facebook, že končíte.“
„A kvůli tomu jste sem přišli?“
„Jo.“
Milada se na ně podívala.
„Vždyť jste na ty obědy pořád nadávali.“
Roman přikývl.
„To jsme nadávali.“
Po posledním obědě si sedli v jídelně. Na stole zůstaly džbány s vodou, několik misek salátu a tác s pár kusy sekané, které už nikdo nechtěl.
Bývalí žáci postupně vytahovali věci, které Milada dávno zapomněla. Jednomu odřízla spálený okraj řízku a dala mu jiný kus. Jinou nechala sníst oběd, přestože rodiče několik týdnů nezaplatili stravné. Lucce prý schovala buchtičky, když se vrátila pozdě od doktora.
„To byly normální věci,“ řekla Milada.
„Pro vás,“ odpověděla Tereza.
Pak se chvíli bavili o něčem jiném. O učitelích, kteří už nežili, o tělocvikáři, kterého všichni nenáviděli, a o tom, jestli byly buchtičky dřív opravdu lepší, nebo si to jen pamatují.
Když ostatní odešli, Tereza ještě zůstala.
„Já jsem tehdy věděla, že mi dáváte víc.“
„Tak proč jsi nic neřekla?“
„Protože jsem chtěla víc.“
Milada se zasmála.
„To dává smysl.“
Tereza si chvíli hrála s uchem kabelky.
„Doma toho tehdy moc nebylo.“
Milada přikývla.
„Já vím.“
Tereza se na ni podívala.
„Vy jste to věděla?“
Milada chvíli přemýšlela.
„Asi.“
Už si nebyla jistá. Možná věděla. Možná jen viděla dítě, které má hlad.
Když všichni odešli, jídelna byla neobvykle tichá. Milada sundala zástěru a pověsila ji na háček.
Vedoucí stála ve dveřích.
„Tak co?“
„Co jako?“
„Nebude ti to chybět?“
Milada si oblékla kabát.
„Ne.“
„Lžeš.“
„Trochu.“
Na chodbě se zastavila u nástěnky s jídelníčkem na příští týden.
Pondělí: rajská omáčka, houskový knedlík.
Úterý: čočka na kyselo, vejce.
Středa: kuře na paprice.
Rajská.
Ta byla spolehlivá.
První pondělí v důchodu se Milada probudila v 5:12. Chvíli ležela a přemýšlela, co zapomněla. Pak si vzpomněla, že nic.
Otočila se na druhý bok. Kocour spal u jejích nohou, ale v 6:03 už byla vzhůru definitivně.
Uvařila si kávu, pustila rádio a otevřela lednici. Byl tam jogurt, máslo, půlka papriky a krabička od včerejška.
Milada ji vytáhla.
Rajská.
Uvařila si ji v neděli.
Pro jednu osobu.
Ohřála omáčku, ukrojila dva knedlíky a chvíli se na ně dívala.
Pak přidala třetí.
