Článek
Když byly děti malé, pondělky mi vadily. Koupání, úkoly a večeře zůstávaly na mně.
Později mi nevadily.
Nakonec jsem je měla ráda.
Bohumil se vracel kolem desáté.
Dřív ještě doma zpíval.
Ne celou písničku. Útržky.
Jednu větu v koupelně, dvě v kuchyni. Někdy držel jeden tón tak dlouho, až jsem z ložnice zavolala, aby toho nechal.
Poslední rok bylo po příchodu ticho.
„Jak bylo?“
„Dobrý.“
„Co jste zpívali?“
„Všechno možný.“
Sundal si košili a pověsil ji přes židli.
V únoru přišel už před devátou.
„Co tady děláš?“
„Bydlím tady.“
„Myslím tak brzo.“
Otevřel lednici.
„Skončili jsme.“
„V osm?“
„Já jo.“
Vzal láhev vody.
Na jaře mi řekl, že po koncertě končí úplně.
Řekl to u snídaně.
„Proč?“
„Už tam nechci chodit.“
„Od kdy?“
„Odteď.“
„To není odpověď.“
Namazal si chleba máslem.
„Tak se neptej.“
Dál jsme jedli.
O týden později jsem našla jeho noty v kontejneru na papír.
Ležely nahoře.
Vzala jsem je zpátky.
Nevím proč.
Dala jsem je do skříně mezi staré časopisy.
Jarní koncert byl v kulturním domě.
Sedla jsem si na své obvyklé místo vlevo.
Bohumil stál v druhé řadě mužů, tentokrát úplně na kraji.
Dřív stával uprostřed.
Vedle něj byl Pavel.
Znala jsem ho skoro stejně dlouho jako Bohumila.
Začali.
Při první písni jsem si všimla, že Bohumil skoro nekouká do not.
Díval se na sbormistra.
Když sbormistr zvedl ruce, Bohumil se nadechl.
Když spustil, spustil taky.
Při druhé skladbě se Pavel posunul blíž.
Možná proto, že bylo málo místa.
Na konci jedné sloky Bohumil zavřel ústa o zlomek vteřiny později než ostatní.
Zachytila jsem to jen proto, že jsem se dívala přímo na něj.
Při další písni už ne.
Po koncertě byla rozlučka.
Na stole stály talíře s chlebíčky a několik otevřených lahví vína.
Sbormistr dal Bohumilovi fotografii.
„Ať nás nezapomeneš.“
„To by se mi muselo stát něco horšího.“
Lidé se smáli.
Bohumil taky.
Pavel mě našel u stolu.
„Tak už nám ho doma budete mít každej pondělek.“
„To přežiju.“
„Nevím, jestli on.“
Podívala jsem se na něj.
Pavel upil víno.
„Je tvrdohlavej.“
„To není novinka.“
„Ne.“
Podíval se k Bohumilovi.
Pak řekl:
„Měl zůstat.“
„Tak mu to řekni.“
„Říkali jsme mu to.“
„A?“
Pavel pokrčil rameny.
„Znáš ho.“
To bylo všechno.
Cestou domů měl Bohumil fotografii na klíně.
„Proč stojíš na kraji?“
„Kde?“
„Na koncertě.“
„Protože mě tam postavili.“
„Dřív jsi byl uprostřed.“
„Tak teď jsem nebyl.“
Jeli jsme chvíli mlčky.
„A Pavel?“
„Co s ním?“
„Stál nějak blízko.“
Bohumil se otočil k oknu.
„Ty už nemáš na koncertě co sledovat?“
„Mám.“
„Tak sleduj.“
Doma postavil fotografii na komodu.
Byla na ní jedna z jejich starších sestav.
Bohumil uprostřed.
Pavel o dvě místa dál.
Další pondělí měl v šest na sobě tričko.
Seděl na gauči a přepínal televizi.
V šest deset vstal.
Otevřel lednici.
Zavřel ji.
„Co hledáš?“
„Nic.“
V šest dvacet se podíval na hodiny.
Pak na ně znovu v půl sedmé.
„Máš někde být?“
„Ne.“
Kolem sedmé šel vynést koš.
Vrátil se za půl hodiny.
„Ten kontejner se odstěhoval?“
„Prošel jsem se.“
Příští pondělí šel pro koš už v půl sedmé.
Nebylo v něm skoro nic.
Nevšímala jsem si toho.
V dubnu jsme byli u dcery na obědě.
Seděli jsme všichni kolem stolu. Mluvila vnučka, dcera a její muž.
Bohumil několikrát řekl:
„Co?“
Pokaždé mu někdo větu zopakoval.
Cestou domů jsem zapnula rádio.
„Není to moc nahlas?“ zeptala jsem se.
„Není.“
Stáhla jsem ho o dva dílky.
Bohumil se natáhl a jeden vrátil.
Nic jsme si neřekli.
Začala jsem si všímat dalších věcí.
Když na mě mluvil z kuchyně a já byla otočená zády, často nerozuměl.
Když se mi díval do obličeje, rozuměl skoro vždycky.
U televize zesiloval hlavně filmy.
Zprávy ne.
Jednou jsem se v noci probudila a slyšela z koupelny zpěv.
Bohumil zpíval potichu.
Tu melodii jsem znala.
Byla z posledního koncertu.
Druhou sloku začal správně.
Pak se zastavil.
Čekal.
Jako by někdo měl ukázat, kdy pokračovat.
Po několika vteřinách zazpíval další řádek.
Když přišel do ložnice, měla jsem zavřené oči.
Začátkem května volal Pavel.
„Je tam Bohouš?“
„Na zahradě.“
„Řekni mu, že v pondělí v šest.“
„Co v šest?“
„On bude vědět.“
„Pavle.“
„Co?“
„Nic.“
Položila jsem telefon.
Bohumil přišel dovnitř s hlínou na kolenou.
„Volal Pavel.“
„Aha.“
„V pondělí v šest.“
„Jo.“
„Co máte?“
„Nic.“
„Tak proč máš přijít?“
Bohumil si umyl ruce.
„Protože mají koncert.“
„Ty už s nimi nezpíváš.“
„Ne.“
Osušil si ruce do utěrky.
„Chybí jim jeden člověk.“
„Tak budeš zpívat?“
„Ne.“
V pondělí v půl šesté jsme jedli.
Bohumil měl tričko.
V šest vstal.
„Jdu ven.“
„Dobře.“
Nevzal si desky.
Jen bundu.
Vrátil se po deváté.
Venku začalo pršet a na ramenou měl tmavé skvrny.
„Byls tam?“
Sundal si boty.
„Kde?“
„Ve sboru.“
Pověsil bundu.
„Chvíli.“
„Zpíval jsi?“
Neodpověděl hned.
„Ne.“
Šel do kuchyně.
Ohřála jsem mu polévku.
Sedl si ke stolu.
Když jedl, všimla jsem si, že má z kapsy bundy vytažený roh papíru.
„Co to máš?“
Podíval se za sebe.
„Nic.“
„Trčí ti to z kapsy.“
Vytáhl papír.
Byla to kopie not.
Položil ji na stůl vedle talíře.
„Vždyť jsi říkal, že jsi nezpíval.“
„Nezpíval.“
„Tak proč máš noty?“
Bohumil nabral další lžíci.
„Pavel mi je dal.“
„Proč?“
„Nevím.“
Dojedl.
Papír nechal na stole.
Ráno tam pořád ležel.
Odpoledne už ne.
Další pondělí jsem přišla domů krátce před šestou.
Bohumil stál v předsíni.
Měl tmavou košili.
V ruce nic.
„Jdeš?“
„Jen se podívat.“
„Aha.“
Obul si boty.
Pak se vrátil do obýváku.
Otevřel spodní skříňku.
Chvíli v ní hledal.
Nevěděl, že jsem noty po koncertě vytáhla z kontejneru.
Přinesla jsem je ze skříně.
Položila jsem desky na botník.
Bohumil se na ně díval.
„Kdes je vzala?“
„Byly doma.“
„Vyhodil jsem je.“
„Asi špatně.“
Chvíli nic neříkal.
Pak si vzal klíče.
Noty nechal ležet.
Když zavřel dveře, ještě jsem chvíli stála v předsíni.
Za pár minut jsem šla kolem botníku znovu.
Desky tam nebyly.
