Článek
Člověk už nevyhrával víkend v Paříži. Vyhrával věci, které by si stejně musel koupit. Kabát byl černý, dlouhý a téměř stejný jako její.
To zjistila až doma.
Na ples šla se sestrou. Sestra už dva roky tvrdila, že Lenka musí mezi lidi.
Lenka pracovala jako dentální hygienistka. Každý pracovní den měla lidi třicet centimetrů od obličeje a věděla věci o jejich mezizubních prostorech, které jejich manželé netušili. Mezi lidi tedy podle svého názoru chodila dost.
„Myslím normálně mezi lidi,“ vysvětlovala sestra. To bylo horší.
Ples pořádali dobrovolní hasiči v kulturním domě. Ve 22:15 hrála kapela Michala Davida, ve 22:40 se dva muži pohádali kvůli židli a ve 23:05 Lenka vyhrála aviváž. O půlnoci její sestra tančila s rozvedeným instalatérem Bohoušem.
Lenka usoudila, že je čas zachránit alespoň sebe. U šatny visely vedle sebe dva téměř stejné černé kabáty.
Vzala jeden.
Že není její, pochopila podle větrníků. V kapse našla účtenku ze cukrárny.
Tři větrníky. Lenka si nikdy nekupovala tři kusy jednoho zákusku. Když už měla zkonzumovat osm set kalorií a následně je nenávidět, chtěla alespoň výběr.
V druhé kapse byl zelený plastový dinosaurus. Měřil asi pět centimetrů a chyběla mu přední noha.
Pak rtěnka. Žvýkačky.
Účtenka za benzin. A složený papírek.
Lenka ho otevřela. Soukromí bylo samozřejmě důležité. Ale bylo půl druhé ráno a někdo měl v kapse dinosaura.
Na papíru stálo: kytky k hrobu
granule Natálce černé silonky
Eliška 17:10 zavolat mámě
A dole, dvakrát podtržené: NEKUPUJ VĚTRNÍKY
Lenka se podívala na účtenku. „Dobrá práce.“
Ráno volala sestra. „Máš Janin kabát.“
„Jaké Jany?“ „Koubkové.“
Nic. „Květinářství na náměstí.“
„Ta vysoká?“ „Jo.“
„Krátké vlasy?“ „Jo.“
„Má pořád ruce od hlíny?“ „Ona nemá ruce od hlíny.“
„Má.“ „Pracuje hlavně s řezanými kytkami.“
„Tak od čeho je má?“ Sestra ztichla.
„Nevím.“ „Tak vidíš.“
Lenka znala Janu. V malém městě člověk zná desítky lidí způsobem, který nemá žádnou praktickou hodnotu.
Víte, kde bydlela jejich babička. Víte, že jejich dítě jednu sezonu hrálo volejbal. Víte, že jednou před Lidlem nacouvali do reklamního stojanu. Nevíte, jakou pijí kávu.
Jana přišla v jedenáct. Lenčin kabát měla přehozený přes ruku.
„Tak jsme obě blbý,“ řekla místo pozdravu. „Ty víc.“
„Proč?“ Lenka ukázala na vnitřní štítek Janina kabátu.
Bylo na něm propiskou napsáno J. K. Jana se zamračila.
„To tam píše máma.“ „Je ti pětačtyřicet.“
„To jí nebrání.“ Lenka jí podala kabát.
Pak dinosaura. Jana ho vzala do dlaně.
„Karle.“ „On se jmenuje Karel?“
„Ano.“ „Proč?“
Jana si ho prohlédla. „Nevím.“
„A proč mu chybí noha?“ „Protože mu ji Natálka v pěti ukousla.“
Lenka zůstala zticha. „Prohrála sázku,“ dodala Jana.
„To nevysvětluje vůbec nic.“ „V naší rodině to vysvětluje hodně.“
Strčila Karla do kapsy. Pak se na Lenku podívala.
„Četla jsi seznam?“ „Ano.“
„Takže víš o větrníkách.“ „Třech.“
Jana zavřela oči. „Výborně.“
„Zakázala sis je.“ „Protože se znám.“
„Zjevně málo.“ Jana se rozesmála.
Měla velmi rovné zuby. Lenka si toho všimla nejprve profesionálně.
Pak ještě jednou. To už profesionální nebylo.
O týden později přišla Lenka do květinářství. Kolegyně slavila padesátiny.
To byl důvod. Pevný, společensky uznaný důvod.
„Kabát?“ zeptala se Jana. „Kytka.“
„Škoda.“ Jana sáhla po růžích.
„Ne.“ „Proč?“
„Nesnáší je.“ Chryzantémy.
„Nechci jí naznačit smrt.“ Gerbery.
„Nechci jí naznačit devadesátá léta.“ Jana položila nůžky.
„Je vůbec něco, co má tvoje kolegyně ráda?“ Lenka se zamyslela.
„Alkohol.“ „Konečně materiál.“
Udělala jí kytici z tulipánů, eukalyptu a drobných bílých květů, které Lenka neuměla pojmenovat. „Sedm set dvacet.“
Lenka zaplatila. Jana jí podala účtenku.
Na zadní straně stálo: 0 větrníků
Potom Lenka potřebovala květiny překvapivě často. Recepční měla svátek.
Matka narozeniny. Syn odjížděl zpátky na kolej, což nebyl tradiční důvod k nákupu květin, ale Lenka si nějaký vymyslela.
Jednou neměla důvod žádný. „Pro koho?“ zeptala se Jana.
„Pro mě.“ Jana se opřela o pult.
„Co se stalo?“ „Nic.“
„Tak proč si kupuješ kytku?“ „Ženy si kupují květiny.“
„Ženy ano.“ „Co to má znamenat?“
„Nic.“ Jana vytáhla svazek frézií.
„Tyhle jsou křivé.“ „Nejsou.“
„Proto jsou zadarmo.“ Lenka si je odnesla.
Doma je postavila na kuchyňský stůl a při každém průchodu kolem nich kontrolovala, zda se mezitím nezačaly křivit. Nezačaly.
Na jaře začaly chodit na kávu po zavírací době. Pak na víno.
Pak jednou Jana potřebovala vyzvednout sedmnáctiletou Natálku od kamarádky u Seče a Lenka jela s ní, aniž si později dokázala vybavit, ve které části rozhovoru se k tomu zavázala. Natálka nastoupila dozadu.
Podívala se na Lenku. „Dobrý.“
„Ahoj.“ Pak na matku.
Pak zase na Lenku. „Mami, babička říkala, že jí máš zavolat.“
Jana udeřila dlaní do volantu. „Sakra.“
„Psala sis to.“ „Kde?“
„Na seznam.“ Lenka se začala smát.
„Co?“ zeptala se Natálka. „Nic.“
Jana nastartovala. „Větrníky.“
„Aha,“ řekla Natálka. Jako by to vysvětlovalo všechno.
Možná u nich doma vysvětlovalo.
Lenka byla s muži od sedmnácti. Dva vážné vztahy.
Jedno manželství. Jeden syn.
Jedna kuchyňská linka ve vysokém lesku, kterou bývalý manžel prosadil navzdory všem argumentům a kterou Lenka dodnes považovala za nejsilnější důkaz, že rozvod nebyl chyba. Jana měla exmanžela také.
Pavel bydlel o dvě ulice dál a pořád jí zdarma opravoval kolo. „Takže spolu vycházíte dobře,“ řekla Lenka.
Seděly na lavičce za květinářstvím a jedly z papírového sáčku ještě teplé koláče. „Výborně.“
„Podezřelé.“ „Rozvedli jsme se, protože jsme byli výborní spolubydlící.“
Lenka odlomila kraj koláče. „A předtím?“
Jana se chvíli dívala před sebe. „Předtím jsme si dost dlouho mysleli, že je to manželství.“
Lenka přikývla. „To znám.“
„Ty taky?“ „Ne. My jsme nebyli ani dobří spolubydlící.“
Jana se zasmála. Drobenka jí spadla na kabát.
Lenka ji automaticky smetla. Ruka jí na Janině rameni zůstala o zlomek sekundy déle.
Obě si toho všimly. Jana pokračovala v jídle.
Lenka také. Koláč byl najednou překvapivě složitá činnost.
V červnu byly městské slavnosti. Jana měla zelené šaty.
Lenka ji nikdy předtím v šatech neviděla. „Co?“ zeptala se Jana.
„Nic.“ „Díváš se.“
„Máš šaty.“ „To bývá jejich účel.“
„Jen jsem tě v nich ještě neviděla.“ Jana zvedla obočí.
„Mám se převléct?“ „Ne.“
Odpověděla příliš rychle. Jana se usmála.
„Dobře.“ Později jedly langoš u plastového stolku.
Jana měla u koutku úst trochu česneku. Lenka jí ho setřela palcem.
Jana znehybněla. Lenka také.
Mohla říct: měla jsi tam česnek. Ta věta už byla připravená.
Místo ní ruku pomalu stáhla. Kapela začala hrát tak hlasitě, že se všichni kolem otočili k pódiu.
Lenka byla ráda.
Další týden Jana dvakrát zrušila kávu. Lenka se nezeptala proč.
Lidé se často domnívali, že Lenka má ráda přesnost. Ve skutečnosti měla ráda věci, které se dají opustit dřív, než se pokazí.
Po dvou týdnech potřebovala kytici pro matku. Ve městě byla ještě dvě květinářství.
Šla k Janě. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Jana vázala pivoňky.
„Mamce je šedesát osm.“ „Já vím.“
Samozřejmě. Chotěboř.
Jana odstřihla stonek. Lenka sledovala nůžky.
„Zlobíš se?“ Jana zavrtěla hlavou.
„Tak co?“ „Nic.“
„To znám. Nic vypadá jinak.“ Jana položila nůžky.
„Jen nevím, co s tebou.“ Lenka se téměř usmála.
„To zní jako reklamace.“ „Trochu.“
„Mám účtenku?“ Jana se nezasmála.
To Lenku vyděsilo víc než cokoli jiného. „Já nechci být něco, co si vysvětlíš až za půl roku,“ řekla Jana.
Lenka se podívala na pivoňky. „Já nic nevysvětluju.“
„Právě.“ Dlouho bylo slyšet jen lednici na řezané květiny.
„Tak mi dej čas,“ řekla Lenka. „Na co?“
Nevěděla. Jana zabalila pivoňky.
Lenka zaplatila. Na účtence tentokrát nic nebylo.
V červenci se neviděly. V srpnu dvakrát.
Jednou náhodou před lékárnou. Podruhé schválně na kávě, kterou ani jedna nenazvala schůzkou.
Jana mluvila o Natálce. Lenka o synovi.
O sobě jen málo. Když odcházely, Jana ji objala.
Krátce. Lenka si ještě cestou domů pamatovala, kde přesně měla její dlaň na zádech.
To ji štvalo.
V září se vdávala Lenčina sestra. Za Bohouše z hasičského plesu.
„Vidíš?“ řekla jí při přípravách. „A tys tam nechtěla.“ „Vyhrála jsem aviváž.“
„A já manžela.“ „Ještě není po svatbě.“
„Ty jsi hrozná.“ „Já vím.“
Před odchodem Lenka hledala rtěnku v kapsách černého kabátu. Nahmatala něco tvrdého.
Zelený dinosaurus. Karel.
Položila si ho do dlaně. Jedna noha.
Ošoupaný ocas. Na zádech tenká černá čára od fixu.
Nevěděla, kdy ho Jana do kapsy dala. Možná už před měsíci.
Možná tehdy u Seče. Možná jí ho Lenka při první výměně kabátů vůbec nevrátila a jen si celou dobu špatně pamatovala, komu co patří.
To jí vadilo. Sedla si na postel.
Pak si kabát zase svlékla.
Do květinářství přišla v šatech. Jana zrovna vytahovala z chladicího boxu bílé růže.
Když Lenku uviděla, zůstala stát. „Máš svatbu.“
„Sestra.“ „Vím.“
„Samozřejmě.“ Lenka položila Karla na pult.
Jana se podívala na dinosaura. „Kde byl?“
„U mě v kapse.“ „Aha.“
Ani jedna se ho nedotkla. „Patří tobě,“ řekla Lenka.
„Jo.“ „Tak jsem ti ho přinesla.“
„Díky.“ Lenka přikývla.
Byla to naprosto dokončená transakce. Mohla odejít.
Dokonce se otočila ke dveřím. „Lenko.“
Zastavila se. Jana měla v ruce růže.
„Ty sis kvůli tomu přijela přes půl města?“ Lenka se podívala na Karla.
„Ne.“ „Dobře.“
„Jen jsem zatím nevymyslela lepší důvod.“ Jana pomalu položila růže na stůl.
„Nemusíš mít důvod.“ Lenka se zamračila.
„To je dost nepraktické.“ „Já vím.“
Venku někdo zatroubil. Sestra.
Lenka měla být za deset minut u radnice. Jana vzala Karla a podala jí ho zpátky.
„Co děláš?“ „Nech si ho.“
„Je tvůj.“ „Vím, kde je.“
Stejná věta Lenku z nějakého důvodu zasáhla silněji, než měla. Strčila dinosaura zpátky do kapsy.
„Večer končíš kdy?“ „V šest.“
„Svatba bude ještě pokračovat.“ „To svatby dělají.“
Lenka se nadechla. „Mohla bys přijít.“
Jana se na ni podívala. „Jako co?“
To byla přesně ta otázka, které se Lenka celé léto vyhýbala. Přejela prsty po okraji kapsy, kde ležel Karel.
„Nevím.“ Jana neřekla nic.
Lenka pokračovala: „Ale můžeš přijít, než to zjistím.“
Tentokrát se Jana usmála. Jen trochu.
„Dobře.“
Když Lenka večer zahlédla Janu ve dveřích sálu, měla na sobě černý kabát. Ten svůj.
Lenka zkontrolovala vlastní. Oba byly skoro stejné.
Jana si jí všimla přes celý sál. Ukázala na kabáty a tázavě zvedla obočí.
Lenka sáhla do kapsy. Nahmatala Karla.
Pak pokrčila rameny. Tentokrát bylo vlastně jedno, který patřil komu.
