Článek
Šestka byla její. Nebyla na ní cedulka. Neměla ji pronajatou. Městský bazén v Jihlavě nevydával listy vlastnictví na dvacet pět metrů chlorované vody.
Přesto byla její. Lucie tam plavala každé úterý a čtvrtek od 6:10 do 6:55 už skoro tři roky. Dráha byla u kraje, takže do ní nikdo nekopal z obou stran. Na dně měla prasklou modrou dlaždici. Když ji Lucie zahlédla pod pravým ramenem, věděla přesně, kolik záběrů jí zbývá k obrátce.
Ve třiačtyřiceti člověk objeví, že štěstí často nevypadá jako štěstí. Někdy vypadá jako prasklá dlaždice, kterou ještě nikdo neopravoval. A teď přes ni plaval cizí chlap.
Petr si ženy v červené čepici všiml při druhé délce. Plavala kraulem, jako kdyby jí voda dlužila peníze. Když doplaval ke stěně, čekala na něj.
„Já tady plavu.“ Sundal si brýle. „Já taky.“
„Myslím pravidelně.“ „Tak to máme společné.“ „V téhle dráze.“
Petr se rozhlédl. „Je na ní vaše jméno?“ Lucie se podívala na lano. „Ne.“
„Tak dobrý.“ Nasadil si brýle. Lucie ho od té chvíle nenáviděla.
Ve čtvrtek přišla v 6:05. Petr už byl ve vodě. Šestka.
Lucie položila ručník na lavičku trochu prudčeji, než situace s froté vyžadovala. Plavčík Radek zvedl oči od telefonu. „Něco se stalo?“
„Ne.“ „Tak proč vypadáte, že se chystáte někoho utopit?“ „Nevypadám.“ „Dobře.“
Šla do pětky. Po deseti délkách zjistila, že Petr každou chvíli zastavuje a mačká tlačítko na hodinkách. Po dvaceti to už nevydržela.
„Kolik máte?“ „Třicet šest.“ Lucie se na něj podívala. „Máte dvacet osm.“
„Ne.“ „Ano.“ „Počítám obrátky.“ „Tak máte čtrnáct.“
Petr se zamyslel. „Možná počítám něco jiného.“ „Co?“ „Nevím.“
Lucie odplavala. Bylo horší, než čekala. Nejen že jí vzal dráhu. On ani nevěděl, kolik uplaval.
Příští úterý přišla v šest. Šestka byla volná. Vlezla do ní.
Petr dorazil v 6:08. Zastavil se u kraje. „Dneska jste vyhrála.“
„Není co vyhrávat.“ „Jasně.“ Vlezl za ní.
Po chvíli se zeptal: „Kolik?“ „Dvanáct.“ „Díky.“
Za měsíc znala jeho režim. Pondělí ne. Úterý ano. Středa někdy. Čtvrtek ano. Pátek ne.
Petr věděl, že Lucie používá skříňku 118, přestože vedle bývala skoro vždycky prázdná 119. Jednou jí 118 zabral. Čekal.
Lucie přišla ke skříňkám a zastavila se. „Máte moji.“ Petr se podíval na číslo. „To snad ne.“
„Máte.“ Ukázal na 119. „Volná.“
„Vím.“ „Tak?“ Lucie chvíli hledala vysvětlení, které by znělo normálně. Nenašla ho.
„Má horší pant.“ Petr se rozesmál tak hlasitě, že ze sprch vykoukla starší paní.
Lucie pracovala jako stavební technička na magistrátu. Celé dny kontrolovala, jestli lidé postavili věci tam, kde tvrdili, že je postaví. Měla ráda půdorysy.
Na půdorysu bylo jasné, kde končí kuchyň a začíná chodba. Nikdo tam nemohl stát mezi oběma a říkat, že teď potřebuje trochu prostoru. Prostor byl přesně zakreslený.
Petr byl elektrikář. To zjistila v listopadu, když u skříněk přestal fungovat fén. Petr ho chvíli sledoval.
„Radku.“ Plavčík přišel. „Co?“
„Vypněte to.“ „Proč?“ „Protože nechci vidět, co to udělá s mokrým člověkem.“
Lucie stála vedle s ručníkem kolem ramen. „Před chvílí jste chtěl říct mokrou ženskou.“
Petr se na ni podíval. „Přehodnotil jsem právní rizika.“ „To je rozumné.“
Poprvé se zasmála dřív než on.
Na začátku prosince měl Petr pořád stejné plavecké brýle. Teklo do nich. Každé čtyři délky je sundal, vyklepal a znovu nasadil.
„Tohle je strašné,“ řekla Lucie. „Co?“ „Vy.“
„A konkrétně?“ „Ty brýle.“ „Mám je sedm let.“
„To není argument pro brýle.“ „Kolik máme?“ „Dvacet šest.“
„Výborně.“ „Vy jste měl dvacet čtyři. Dvě jste vynechal.“ Petr se zamračil.
„Jak bych mohl vynechat dvě délky, když jsem celou dobu ve vodě?“ Lucie otevřela ústa. Pak je zase zavřela.
Tohle jí udělal často.
Poslední úterý před Vánoci na něj na lavičce čekala krabička. „Co je to?“ „Brýle.“
„Vidím.“ „Ty vaše jsou hrozné.“ „To je dárek?“
„Technické opatření.“ Petr krabičku otevřel. Brýle byly modré.
„Sluší mi?“ Nasadil je. Lucie ho chvíli pozorovala.
„Vypadáte jako moucha.“ „Lepší než předtím?“ „Výrazně.“
Petr s nimi skočil do vody. První zastávku udělal až po dvanácti délkách.
„Kolik?“ „Dvanáct.“ „Dvacet.“
„Dvanáct.“ „Mám nový systém.“ „Jaký?“
„Každá lichá délka se počítá dvakrát.“ „Proč?“ „Protože je těžší.“
Lucie položila čelo na mokré dlaždice.
V lednu našla na lavičce červenou silikonovou čepici. „Co to je?“ „Čepice.“
„Vidím.“ „Ta vaše je děravá.“ „To je dárek?“
„Technické opatření.“ Lucie si ji vzala. „Sluší mi?“
Petr si ji prohlédl. „Vypadáte naštvaně.“ „Takže stejně.“
„Výrazně.“
Do jara se přestali hádat o šestku. Plavali spolu. Lucie rychleji. Petr déle.
Když ji dohnal, dotkl se jí prstů na chodidle a ona ho pustila před sebe. Když se příliš loudal, předjela ho.
Na konci se skoro pokaždé zeptal: „Kolik?“ A ona mu řekla správné číslo.
Jednou schválně přidala čtyři délky. Petr vypadal spokojeně celý den. Příště mu je zase odečetla.
První úterý v březnu nepřišel. Lucie plavala sama. Bylo to příjemné.
Ve čtvrtek také nebyl. Uplavala přesně dva kilometry a odešla. Další úterý nic.
„Kde je ten vysokej?“ zeptala se Radka. „Kterej?“ „Ten z šestky.“
„Petr?“ Lucie se zarazila. „Petr?“
Radek se na ni podíval. „Vy nevíte, jak se jmenuje?“ „Proč bych měla?“
„Nevím. Myslel jsem, že jste spolu.“ „Plaveme spolu.“ „Jo.“
„To není totéž.“ „Dobře.“ Lucie odešla.
U dveří se otočila. „Tak kde je?“ Radek pokrčil rameny. „Nevím.“
Další týden se v šestce objevil muž s ploutvemi. Lucie ho začala nenávidět během devadesáti sekund.
Nebyla to stejná nenávist. To ji znepokojilo.
Pak přišla žena, která plavala prsa středem dráhy. Pak starší pán s hodinkami, který se zastavil po každých padesáti metrech.
Nikdo se neptal, kolik mají.
Po třech týdnech se Lucie zeptala na recepci. „Nemáte kontakt na Petra?“
Recepční se zamračila. „Jakého Petra?“ „Chodí ráno.“
„To jich chodí hodně.“ „Vysoký. Černé plavky.“
„To jste mi moc nepomohla.“ Lucie chvíli přemýšlela. „Má modré brýle.“
Recepční se na ni podívala. „Teď už ho vidím úplně přesně.“ Lucie odešla.
Ve středu při práci zavolala na bazén. Položila telefon. Za dvě hodiny zavolala znovu.
„Prosím vás, máte stejné permanentky ráno i odpoledne?“ „Ano.“
„A bývají úterky večer plné?“ „Jak kdy.“
„A čtvrtky?“ „Taky jak kdy.“
„Dobře.“ Položila telefon. Nebyla to dobrá informace.
Následující úterý odešla z práce v pět. Do tašky si dala plavky. Pak je zase vyndala. Pak je vrátila.
Ve čtvrt na šest stála před bazénem. Sama sobě řekla, že potřebuje zjistit, jestli je večerní provoz skutečně tak špatný, jak vždycky předpokládala.
Bylo jí jasné, že sama sobě lže. Bylo nepříjemné zjistit, že člověk dokáže být špatný lhář i bez svědků.
Petr byl ve čtyřce. Lucie ho poznala podle chodidel. To byl další fakt, který nechtěla analyzovat.
Stála na kraji. Petr udělal obrátku. Pak další.
Když ji konečně uviděl, narazil rukou do lana. Doplaval ke stěně.
„Vy.“ „Vy.“ „Co tady děláte?“
Lucie měla připravené tři odpovědi. Všechny byly hloupé.
„Hledám vás.“ Petr přestal upravovat brýle. „Aha.“
Lucie okamžitě litovala, že nepoužila některou z hloupých. „Proč jste přestal chodit?“
„Práce. Začínáme v půl sedmé.“ „A nemohl jste něco říct?“
Petr vypadal překvapeně. „Komu?“ Lucie se na něj podívala.
„Třeba Radkovi.“ „Plavčíkovi?“ „Ano.“
„Že měníme elektroinstalaci na základce?“ „Nemusel jste zacházet do detailů.“
Petr se usmál. Lucie se zamračila. „Co?“
„Nic.“ „Tak se nesmějte.“ „Vy jste mě hledala.“
„To už jsme probrali.“ „Ne dostatečně.“ Lucie si sundala pantofle.
„Kolik máte?“ Petr se podíval na hodinky. „Padesát.“
„Kolik doopravdy?“ „Nevím.“ Lucie skočila do vody.
Večer byla šestka prázdná. Petr plaval ve čtyřce. Lucie se podívala na šestku. Potom na něj.
Vlezla do čtyřky. „Co děláte?“ zeptal se.
„Plavu.“ „Šestka je volná.“ „Vidím.“
„Tak proč jste tady?“ Lucie si nasadila brýle. „Máte horší dlaždici.“
Petr se podíval ke dnu. „To nedává smysl.“ „Já vím.“
Odrazila se. Petr za ní.
Potom tam Lucie chodila občas. Jednou za dva týdny. Potom jednou týdně.
Jednou šla v úterý i ve čtvrtek, ale to bylo výhradně kvůli nevhodně rozloženým kontrolním dnům na stavbách. Petr se na podrobnosti neptal.
Jednou jí přinesl kafe z automatu. „Tohle nepiju.“
„Vím.“ „Tak proč jste mi ho koupil?“ „Bylo levnější než čaj.“
Lucie se na kelímek podívala. Napila se. „Je hrozné.“
„Já vím.“ Dopila ho celé.
V červnu skončila rekonstrukce školy. V úterý ráno přišel Petr v 6:08. Lucie už plavala.
Ne v šestce. V pětce.
Petr se zastavil u kraje. Dráha číslo šest byla volná. „Co se stalo?“
Lucie doplavala ke stěně. „Nic.“
„Šestka je prázdná.“ „Vidím.“ „Je rozbitá?“
„Ne.“ „Někdo vám zabral skříňku?“ „Ne.“
Petr chvíli stál. „Tak proč jste v pětce?“
Lucie si posunula brýle na čelo. „Pětka má lepší lano.“
„Od kdy?“ „Od dneška.“ Petr se podíval na šestku.
Pak na Lucii. Vlezl do pětky. Po první délce se zeptal:
„Kolik?“ „Dvě.“ „Mám čtyři.“
„Nemáte.“ „Nový systém.“ „Samozřejmě.“
Plavali dál. Po dvaceti minutách se šestka zaplnila dvěma cizími lidmi. Lucie si toho všimla až při obrátce.
Dřív by ji to rozčílilo. Teď jen doplavala k Petrovi a klepla ho do chodidla. Pustil ji před sebe.
„Kolik?“ zeptal se, když se znovu potkali u stěny.
Lucie už si nebyla jistá. Chvíli přemýšlela.
„Nevím.“ Petr se usmál.
„Výborně.“
A tentokrát plavali dál bez počítání.
