Článek
Jana poznala e-mail z kliniky podle předmětu.
Upozornění na konec předplacené doby kryokonzervace.
Chodil každý rok přibližně ve stejnou dobu. Mezi vyúčtováním elektřiny a zprávou ze školní jídelny, že Klára nemá dost peněz na účtu.
Jana ho otevřela.
Částka byla o několik set korun vyšší než loni.
Embrya zdražila.
Věděla samozřejmě, že nezdražila embrya. Platili za jejich uchovávání, nádrž, kapalný dusík, evidenci, zaměstnance a všechno ostatní, co bylo potřeba k tomu, aby se dvě věci osm let vůbec nezměnily.
Večer Petr krájel papriku.
Dělal velké kusy. Jana je obvykle na talíři překrajovala. První roky manželství mu říkala, aby je krájel menší. Pak zjistila, že překrojit papriku trvá méně času.
„Přišlo to z kliniky,“ řekla.
„Kolik?“
„Nechci to zaplatit.“
Petr přestal krájet.
„Je to hodně?“
„Nechci je dál uchovávat.“
Petr položil nůž.
Jana vzala jeden kus papriky a rozřízla ho napůl.
„Co tedy chceš udělat?“
„Ukončit to.“
„Zlikvidovat je.“
„Ano.“
„Obě.“
„Petře.“
„Jen se ptám.“
„Ano, obě.“
Klára přišla do kuchyně.
„Můžu jogurt?“
„Za deset minut večeříme,“ řekla Jana.
„Jasně,“ řekl Petr.
Klára otevřela lednici.
„Tak proč se ptáš?“ řekla Jana.
Klára se zarazila.
„Ne ty.“
Klára si vzala jogurt a odešla.
Když se snažili o dítě, Jana počítala všechno.
Dny. Injekce. Folikuly. Vajíčka. Oplodněná vajíčka. Embrya. Dny do testu.
Jedenáct.
Sedm.
Pět.
Tři.
Jedna.
Klára.
Dvě.
Ta dvě měla být výhoda.
Kdyby chtěli další dítě, nemuseli by začínat znovu.
První rok říkali, že je Klára malá.
Druhý, že se potřebují vyspat.
Třetí, že se budou stěhovat.
Čtvrtý Petr změnil práci.
Pátý byl covid.
Šestý neříkali nic.
Sedmý také ne.
Teď byl osmý.
„Chceš další dítě?“ zeptala se Jana.
Petr začal znovu krájet.
„Teď?“
„Někdy.“
„Nevím.“
„Já nechci.“
„Já vím.“
„Takže ho nechceme.“
„Ty ho nechceš.“
Jana se na něj podívala.
„Ty ano?“
Petr ukrojil konec papriky se stopkou a hodil ho do koše.
„Asi ne.“
„Asi?“
„Ne.“
„Takže ho nechceme.“
Petr chvíli nic neřekl.
„Stejně mi připadá divný je nechat zničit.“
„Proč?“
„Nevím.“
„Jsou to embrya.“
„Vím.“
„Ne děti.“
„To taky vím.“
Petr přenesl nakrájenou papriku do mísy.
„Nemusíš mi vysvětlovat, co jsou.“
To Janu naštvalo, protože přesně to měla chuť dělat.
Po večeři vytiskla formulář.
Možnosti byly jednoduché.
Prodloužení kryokonzervace.
Darování jinému páru.
Darování pro výzkumné účely.
Ukončení kryokonzervace.
„Darovat je někomu je ještě divnější,“ řekl Petr.
„Mně taky.“
„Představ si, že někde chodí naše dítě.“
„Nebylo by naše.“
„Geneticky ano.“
„Tak je můžeme nechat na výzkum.“
„To chceš?“
„Ne.“
Petr ukázal na poslední možnost.
„Takže tohle.“
„Ano.“
„A to ti nevadí?“
Jana si ho chvíli prohlížela.
„Vadí.“
Petr vypadal překvapeně.
„Tak proč to chceš udělat?“
„Protože mi může něco vadit a přesto si můžu myslet, že je správné to udělat.“
Petr si sedl.
Když před osmi lety volala embryoložka, řekla Janě, že mají tři krásné blastocysty.
Jana tehdy brečela.
Nikdy předtím ji nenapadlo, že shluk buněk může být krásný.
Jedno embryo přenesli.
Dvě zamrazili.
Petr je první měsíce označoval čísly, která jim klinika přidělila. Janu to rozčilovalo.
„Nemluv o nich jako o položkách ve skladu.“
Později začal říkat ti dva.
Ještě později někdy děti.
Teď byla Jana ta, která říkala biologický materiál, kryokonzervace a ukončení.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl Petr.
„Co?“
„Já nechci dítě.“
Jana čekala.
„Kdybys mi teď řekla, že chceš další, asi bych tě přemlouval, ať to neděláme.“
„Dobře.“
„Ale nechci ani tohle.“
Ukázal na formulář.
Jana přikývla.
Tomu rozuměla lépe než všemu ostatnímu, co ten večer řekl.
Petr otevřel v telefonu fotky.
Chvíli hledal.
Pak jí ukázal Kláru v porodnici. Měla červený obličej a čepičku, která jí byla příliš velká.
„Pamatuješ?“
„Ano.“
Posunul prstem.
Klára v kočárku.
Klára sedící v dřezu.
Klára s prvním zubem.
Klára držící rohlík.
„Co hledáš?“
„Nic.“
Petr telefon vypnul.
Jana se najednou rozesmála.
„Co?“
„Drží rohlík.“
„No.“
„Máme dítě a ty mi jako argument ukazuješ, že jednou drželo rohlík.“
Petr se také zasmál.
„Byl to její první rohlík.“
„To samozřejmě všechno mění.“
Seděli nad formulářem a smáli se trochu déle, než si první rohlík jejich dcery zasloužil.
Potom Petr řekl:
„Tak to podepíšeme.“
Jana podsunula formulář k němu.
Petr vzal propisku.
Nepodepsal se.
„Co?“
„Nic.“
Propisku položil.
„Petře.“
„Dej mi do zítřka.“
„Máme na to tři týdny.“
„Tak proč to musíme udělat dnes?“
Jana se chtěla začít hádat.
Potom formulář složila napůl.
Ráno byl pořád na stole.
Petr už odešel do práce. Klára si dělala kakao a rozsypala prášek vedle hrnku.
„Utři to,“ řekla Jana.
Klára prášek rozmazala mokrou houbičkou po celé lince.
Jana si vzala jiný hadr.
„Mami?“
„Hm?“
„Můžu mít sestřičku?“
Jana se zastavila.
„Proč?“
„Ema ji má.“
„Aha.“
„Ale mimino. Ne velkou.“
„To se bohužel nedá objednat.“
Klára pokrčila rameny.
„Tak psa.“
Pak odešla hledat aktovku.
Jana zůstala v kuchyni.
Chvíli se dívala na formulář.
Potom otevřela notebook a klikla na odkaz z kliniky.
U prodloužení bylo možné zvolit jeden rok, dva, tři nebo pět.
Jana vybrala jeden.
Zaplatila.
Když večer přišel Petr domů, řekla mu to.
„Proč?“ zeptal se.
„Nevím.“
Petr přikývl.
„Dobře.“
„Za rok to ale vyřešíme.“
„Jasně.“
Oba věděli, že to říkali už loni.
