Článek
Eva začala balit tašku do porodnice pět týdnů před termínem.
Při Matějovi ji balila během kontrakcí.
Roman tehdy pobíhal po bytě a nosil věci.
„Ručník?“
„Jo.“
„Nabíječku?“
„Jo.“
„Ponožky?“
„Jo.“
„Kartáček?“
„Jo.“
„Občanku?“
„Romane.“
„Co?“
„Drž hubu.“
Tohle byla jedna z historek, které o prvním porodu vyprávěli.
Měli jich několik.
Všechny časem začaly být legrační.
Na posteli teď Eva rozložila dvě noční košile, župan, ponožky, síťované kalhotky, hygienické potřeby, nabíječku a balíček sušenek.
Roman vyšel z koupelny.
„Už?“
„Ať je to hotové.“
„Jasně.“
Přinesl svoje pantofle a hodil je na postel.
Eva je podala zpátky.
„Ty nejsou moje.“
„Já vím.“
Roman je zase položil k tašce.
„Ať je pak nehledám.“
„Ty je nebudeš potřebovat.“
„Proč?“
Eva složila župan.
„Nechci tě tentokrát u porodu.“
Roman se usmál.
Pak se přestal usmívat.
„Cože?“
„Chci tam být bez tebe.“
„Sama?“
„S porodní asistentkou.“
„Takže bezemně.“
„Ano.“
Roman si sedl na kraj postele.
Pantofle zůstaly na zemi.
„Udělal jsem minule něco?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Vím, že tě tam nechci. Nevím přesně proč.“
Roman chvíli čekal, jako by lepší vysvětlení mohlo přijít později.
Nepřišlo.
„To je docela důležitá část.“
„Pro koho?“
„Pro mě třeba.“
Eva zasunula ponožky do boční kapsy.
„Nemusíš tomu rozumět.“
„To se ti snadno říká.“
„Co tím myslíš?“
„Nic.“
„Ne. Co tím myslíš?“
Roman se postavil.
„Že ty tam budeš.“
Eva se na něj podívala.
„To snad nemyslíš vážně.“
„Samozřejmě že tam budeš. Já jen říkám, že ty se nemusíš smiřovat s tím, že u narození vlastního dítěte nebudeš.“
„Já ho budu rodit.“
„Já vím.“
„Takže ano, budu tam.“
„Já vím.“
„Tak proč to říkáš?“
Roman vzal pantofle.
„Protože jsem naštvanej.“
To Eva dokázala přijmout snadněji.
„Dobře.“
Roman odešel.
První porod trval dlouho.
Eva si nepamatovala počet hodin bez toho, aby si je musela spočítat.
Pamatovala si ale Romanovu ruku.
Pokaždé, když přišla kontrakce, hledala ji.
Ke konci už jí vadilo, že tam je.
Jednou mu řekla, aby na ni nekoukal.
Roman se otočil ke zdi.
Za chvíli ho požádala, aby se otočil zpátky.
Nikdy o tom potom nemluvili.
Druhý den ráno byly pantofle u botníku.
Eva přes ně při odchodu málem zakopla.
„Dej je někam,“ zavolala.
Roman je odnesl.
O víkendu přijela jeho máma.
Přivezla Matějovi puzzle a Evě balík plen pro miminko.
„Už máte všechno?“ zeptala se.
„Asi jo.“
„A tašku?“
„Sbalenou.“
Romanova máma se usmála.
„Roman byl minule tak statečný.“
Eva se podívala na Romana.
„Mami.“
„Co? Vždyť jo. Říkal jsi, že jsi skoro omdlel.“
„Neomdlel.“
„Právě. Tak vidíš.“
Eva začala sklízet hrnky.
Roman nic neřekl.
Večer se zeptala:
„Řekl jsi jí to?“
„Co?“
„Že u porodu nebudeš.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože to nechci řešit s mámou.“
„Ale ona bude hlídat Matěje.“
„To zvládne i bez informace, jestli stojím na porodním sále, nebo na parkovišti.“
„Nebudeš stát na parkovišti.“
„To byl příklad.“
Eva dala hrnek do myčky.
Roman za ní chvíli stál.
„Mimochodem, když už řešíme první porod.“
Eva se otočila.
„Co?“
„Když ti bylo nejhůř, chtěla jsi mě tam.“
„Ano.“
„Takže možná vůbec nevíš, co budeš chtít.“
Eva zavřela myčku.
„To je pravda.“
Roman vypadal překvapeně.
„Ale to neznamená, že to máš rozhodnout ty.“
„To jsem neřekl.“
„Říkáš mi, že se rozhoduju špatně.“
„Říkám, že možná změníš názor.“
„Možná.“
„Tak proč mě rovnou vyhazovat?“
„Protože kdybych řekla, že tam budeš a pak tě během porodu pošlu pryč, uděláš přesně tenhle obličej.“
„Jakej obličej?“
Eva ukázala na jeho obličej.
„Tenhle.“
Roman se zasmál.
Krátce.
Pak už ne.
Za pár dní přišel e-mail z porodnice.
Eva vytiskla seznam doporučených věcí.
Doklady.
Přezůvky.
Hygiena.
Voda.
Nabíječka.
Doprovod dle přání rodičky.
Papír nechala na stole.
Když se večer vrátila, poslední řádek byl podtržený.
„To jsi udělal ty?“
Roman se podíval.
„Jo.“
„Proč?“
„Protože tam máš napsané, že máš pravdu.“
„To tam napsané není.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi to podtrhl?“
„Protože jsem byl trochu debil.“
Eva papír složila napůl.
„Dobře.“
„Tohle dobře znamená co?“
„Že jsi byl trochu debil.“
Roman přikývl.
„Fajn.“
Další dva týdny se o porodu nebavili.
Roman namontoval postýlku.
Vypral autosedačku.
Přinesl ze sklepa vaničku.
Jedno odpoledne Eva našla tašku do porodnice otevřenou.
„Romane?“
„Hm?“
„Byl jsi v mojí tašce?“
Přišel do ložnice.
„Hledal jsem powerbanku.“
„Proč by byla v mojí porodní tašce?“
„Protože jsem ji tam dal.“
„Proč?“
„Ať máš nabitý telefon.“
Eva vytáhla powerbanku.
„Tohle je přesně ono.“
„Co?“
„Pořád tam něco dáváš.“
Roman se podíval do tašky.
„Powerbanku.“
„Nejde o powerbanku.“
„Tak o co jde?“
Eva chtěla říct: o to, že pořád předpokládáš, že víš, co budu potřebovat.
Jenže powerbanku skutečně mohla potřebovat.
„Nevím.“
Roman zavřel tašku.
„Fajn.“
„Neříkej fajn.“
„Tak dobře.“
„Ani dobře.“
„Jaký slovo můžu?“
Eva se začala smát.
Nechtěla.
Roman taky.
„Promiň,“ řekl.
„Za co?“
„Za powerbanku.“
„Powerbanka mi nevadí.“
„Tak už vůbec nevím.“
„Já taky ne.“
Poslední týden měla Eva problém spát.
Břicho překáželo na levém boku.
Na pravém také.
Na zádech jí nebylo dobře.
Roman vedle ní spal s jedním chodidlem vystrčeným z peřiny.
Eva se několikrát probudila a dívala se na něj.
Jednou ji přistihl.
„Co je?“
„Nic.“
„Začíná to?“
„Ne.“
„Tak proč na mě koukáš?“
„Protože chrápeš.“
„Nechrápu.“
„Chrápeš.“
Roman se otočil.
Za chvíli spal znovu.
V sobotu, dva dny před termínem, uklízela Eva předsíň.
Matěj měl pod botníkem šišku, dvě kuličky a kamínek, který vypadal jako obyčejný kamínek, ale podle něj byl důležitý.
Eva všechno položila na jeho polici.
Vedle Romanových bot našla pantofle.
Ty stejné.
Vzala je do ruky.
Mohla je dát do skříně.
Místo toho je položila vedle tašky.
Když Roman přišel domů, všiml si jich.
Eva to poznala.
Nic neřekl.
Pantofle tam zůstaly do večera.
Když šla Eva spát, byly pryč.
Ráno se podívala do tašky.
Nebyla v ní.
Otevřela skříň.
Roman je uklidil na horní polici.
„Proč jsi je uklidil?“ zeptala se při snídani.
Roman mazal Matějovi chleba.
„Protože byly v předsíni.“
„Já je tam dala.“
„Aha.“
„Viděl jsi je.“
„Viděl.“
„Tak proč jsi je uklidil?“
Roman nakrájel chleba na čtyři čtverce.
„Protože jsi neřekla, co to znamená.“
Eva si položila ruku na břicho.
„Já nevím, co to znamená.“
Roman podal Matějovi talíř.
„Tak je zatím nechám ve skříni.“
Matěj se podíval z jednoho na druhého.
„Jaký pantofle?“
„Tátovy,“ řekla Eva.
„Proč se bavíte o pantoflích?“
Roman se podíval na Evu.
„Protože jsme dospělí,“ řekl.
Matěj přikývl, jako by to bylo dostatečné vysvětlení.
Možná bylo.
