Článek
Proč bychom si takový večer nemohli udělat častěji? Napadlo mě to v sobotu, když jsme se s mužem vraceli z kina a nikam nespěchali. Poprvé po dlouhé době jsme se smáli a já ho cestou chytila za ruku. Tříletá Anička byla od pátku u jeho rodičů, podle jejich zpráv spokojená. Uvažovala jsem, jestli bychom jim nemohli zavolat a vyzvednout ji až v pondělí. Ondřej si moji ruku přitáhl blíž a řekl: „Vidíš, už jsme z nejhoršího venku. Teď by to s druhým bylo jednodušší.“ Ruku jsem mu nechala, ale zbytek cesty jsem mlčela.
Na druhé dítě se ptá od mého návratu do práce. Dosud jsem mluvila o malém bytě, penězích a únavě. Přitom Ondřej ráno vodí dceru do školky, střídáme se v uspávání a ví, kde má náhradní punčocháče. Nečeká, až mu všechno přichystám. Nemůžu si namlouvat, že by stačilo víc jeho pomoci a já bych si mateřství začala užívat tak, jak jsem čekala. Mám ráda Aniččiny teplé tváře, když se probudí, i její vyprávění, kterému někdy rozumím jen já. Přesto ráno často odpočítávám čas do odchodu do práce. Tam na mě nikdo nevolá přes zavřené dveře toalety.
Od pátku jsem neměla potřebu kontrolovat telefon. Fotky jsem si prohlédla ráda, ale sama jsem si o další nepsala. Nechybělo mi vybírání správného hrnku ani hlídání, zda není najednou příliš velké ticho. Nejvíc mě vyděsilo, že jsem se ani po druhé prospalé noci nechtěla vrátit k našemu běžnému dni. Do té doby jsem všechno sváděla na nevyspání. Představovala jsem si občas, jaký by náš život byl, kdybychom zůstali dva. Vždycky jsem tu myšlenku rychle zahnala, jako bych tím Aničce mohla něco udělat.
V neděli ráno jsem Ondřejovi řekla, že další dítě nechci. Zeptal se, jestli nechci ještě počkat, až si zvyknu v práci. Odpověděla jsem, že nejde o práci, a potom už jsem nedokázala pokračovat. Bojím se, že kdybych mu popsala svůj víkend přesně, začal by jinak sledovat i to, jak se chovám k Aničce. Já ji ale nechci opustit. Chci ji obejmout a současně bych si přála, aby mě někdy celý den nikdo nepotřeboval. Nevím, jak mu říct, že ani větší byt by na tom nic nezměnil.
Teď stojíme u auta před domem jeho rodičů. Zahradou k nám doléhá Aniččin smích a Ondřej už čeká u branky, až vystoupím. O druhém dítěti cestou nemluvil a já nevím, co si z mého odmítnutí odnesl. Těším se, až mi dcera skočí kolem krku. Ještě ale sedím a dopřávám si poslední chvíli, kdy po mně nic nechce.
