Článek
Jabloň stála na naší zahradě déle než náš dům vypadal tak, jak vypadá dnes.
Táta ji zasadil, když jsem byla malá.
Přesný rok už nevím. Podle fotek mi mohlo být pět nebo šest.
Na jedné jsem já v červených punčocháčích, vedle mě táta s rýčem a za námi tenká tyčka přivázaná ke kůlu.
Z té tyčky během dalších padesáti let vyrostl obrovský strom.
A teď ho můj muž chtěl pokácet.
Nejdřív šlo jen o panely
O fotovoltaice začal Petr mluvit už na jaře.
Máme starší rodinný dům kousek za Prahou, který jsme postupně opravovali snad celý život.
Nejdřív okna.
Potom střechu.
Pak jsme vyměnili starý kotel a před několika lety pořídili tepelné čerpadlo.
Petr si začal počítat, jestli by se nám nevyplatily ještě solární panely.
Já byla pro.
„Jestli to sníží účty, proč ne.“
Tak jsme si pozvali firmu.
Technik obešel dům, fotografoval střechu, něco měřil a pak vyšel na zahradu.
Podíval se nahoru.
Přímo na jabloň.
„Tady bude trochu problém se zastíněním.“
Petr okamžitě zpozorněl.
„Ta jabloň?“
„Hlavně část koruny. Záleží, jak panely rozložíme. Ale stíní vám tam dost.“
To byla první věta.
Nic víc.
Technik rozhodně neřekl, že strom musí pryč.
Jenže jakmile odjel, Petr se na jabloň zadíval tak, jak se na ni nikdy předtím nedíval.
Ne jako na strom.
Jako na překážku.
„Stejně už je stará,“ řekl.
„No a?“
„Mohli bychom ji dát pryč.“
Myslela jsem, že žertuje.
„Jak dát pryč?“
„Pokácet.“
„To určitě.“
Tím pro mě debata skončila.
Pro Petra očividně ne.
Najednou mu na ní vadilo úplně všechno
Od té chvíle jsem měla pocit, že Petr objevuje jeden problém za druhým.
„Podívej, kolik je zase listí v okapu.“
„To bylo každý rok.“
„No právě.“
Pak mu vadala spadaná jablka.
Naše jabloň už poslední roky opravdu nerodila tak jako dřív. Některá jablka byla malá, jiná červivá a spousta jich spadla dřív, než dozrála.
Já je sbírala do kýblu.
Petr nadával na vosy.
„Jednou tam někdo šlápne.“
„Tak je budu sbírat častěji.“
„Ty už nevíš, co bys kvůli tomu stromu vymyslela.“
To mě zarazilo.
„Kvůli tomu stromu?“
„Ano.“
„Víš vůbec, kdo ho zasadil?“
Petr se na mě podíval způsobem, který mě okamžitě naštval.
„Samozřejmě že vím.“
„Tak proč o něm mluvíš, jako kdyby to byl náletový keř?“
„Protože je to strom, Aleno.“
Právě tahle věta mezi námi začala dělat problém.
Pro něj to byl strom.
Pro mě ne.
Pod tou jabloní byl celý můj život
Táta zahradu miloval.
Když jsme byli děti, připadalo mi, že na ní pořád něco dělá.
Stříhal rybíz, převazoval rajčata, sekal trávu a na podzim nosil domů bedýnky jablek.
Z téhle jabloně byla většina.
Maminka z nich dělala štrúdl.
Táta je skladoval ve sklepě a každých pár dní kontroloval, jestli některé nehnije.
Když jsme s Petrem začali stavět, táta nám na zahradě pomáhal skoro každý víkend.
Dům se několikrát změnil.
Plot je nový.
Stará kůlna dávno zmizela.
Záhony jsme zrušili.
Po mamince jsme nechali odstranit skleník, protože jsme ho stejně nepoužívali.
Jabloň zůstala.
Táta zemřel před osmi lety.
Poslední léto svého života sedával právě pod ní.
Měl už problémy se srdcem a rychle se unavil. Přinesla jsem mu zahradní židli a říkala mu, ať nic nedělá.
Samozřejmě mě neposlechl.
Ještě tehdy mi ostříhal dvě suché větve.
„Ať vám nespadnou na hlavu,“ řekl.
Možná právě proto mě Petrův nápad tak bolel.
Neměla jsem pocit, že přicházím o kus dřeva.
Měla jsem pocit, že ze zahrady mizí poslední věc, na kterou táta skutečně sahal.
„Vzpomínkami barák nevytopíme“
Jednoho večera si Petr sedl ke stolu s nabídkou na fotovoltaiku.
„Podívej.“
Ukazoval mi plán střechy.
„Když se to udělá takhle, bude to nejlepší.“
„Dobře.“
„Ale ta jabloň bude pořád stínit.“
„Tak se ořeže.“
„Oni doporučují, aby tam nebyla.“
„Kdo oni?“
„Ten technik.“
„Ten řekl, že stíní. Ne že ji máme pokácet.“
Petr si povzdechl.
„Aleno, proč z toho děláš takovou vědu?“
„Já z toho nedělám vědu.“
„Děláš.“
„Protože ji nechci pokácet.“
„Je jí přes padesát let.“
„No a?“
„Je přerostlá. Půlka jablek shnije na zemi. Větve máme skoro nad střechou a teď ještě bude stínit na panely.“
„Tak panely dejme jinak.“
„A zaplatíme víc jen proto, že tvůj táta před padesáti lety zasadil strom?“
Ztuhla jsem.
Petr si toho všiml.
Měl možnost přestat.
Místo toho řekl:
„Vzpomínkami barák nevytopíme.“
Odstrčila jsem židli.
„Tak si ty svoje panely dej někam jinam.“
„Proboha, Aleno.“
„Nech mě.“
„Vždyť jsem nic tak hrozného neřekl.“
To byla možná ještě horší věta než ta první.
Vstala jsem a odešla nahoru.
Dcera mě překvapila
O víkendu přijela naše dcera Lucie s dětmi.
Seděli jsme na terase a Petr samozřejmě vytáhl fotovoltaiku.
„Babiččina jabloň musí pryč,“ oznámil našemu vnukovi Matějovi.
„Nemusí,“ opravila jsem ho.
Lucie se na nás podívala.
„Vy se kvůli tomu hádáte?“
„Maminka odmítá připustit, že strom není nesmrtelný.“
„Tatínek zase odmítá připustit, že nemusí pokácet všechno, co mu překáží.“
„Tak dost,“ řekla Lucie.
Čekala jsem, že se zastane mě.
Vždyť i ona si dědu pamatovala.
Místo toho vstala a šla k jabloni.
Chvíli si ji prohlížela.
„Mami, ona nevypadá moc dobře.“
„Je stará.“
„Právě.“
„Takže ty jsi taky pro pokácení?“
„To jsem neřekla.“
Ukázala na jednu z hlavních větví.
Kůra byla na části opravdu popraskaná. V místě, kde se větev napojovala na kmen, byla tmavá prohlubeň.
„Tohle tam bylo vždycky?“
Nevěděla jsem.
Najednou jsem si uvědomila, že jsem se na strom možná několik let pořádně nepodívala.
Dívala jsem se na něj každý den.
Ale neviděla jsem ho.
Zavolali jsme člověka, který stromům rozumí
Lucie navrhla, ať se nehádáme a zavoláme arboristu.
Petr souhlasil okamžitě.
Já méně ochotně.
Připadala jsem si, jako bych si zvala lékaře, který má potvrdit diagnózu, kterou nechci slyšet.
Muž přijel o pár dní později.
Obešel jabloň několikrát dokola.
Klepal na kmen.
Prohlížel větve.
Pak si něco vyfotil.
„Tak co?“ zeptal se Petr.
„Je hodně stará.“
To jsem věděla i bez něj.
„Ale dá se zachránit?“ zeptala jsem se.
Arborista chvíli mlčel.
„Záleží, co myslíte zachránit.“
To se mi nelíbilo.
Ukázal nám velkou větev směrem k domu.
„Tady je výrazná dutina. A tohle není moc pěkné.“
„Může spadnout?“ zeptal se Petr.
„Může.“
„Na střechu?“
„Teoreticky ano.“
Cítila jsem, jak Petr vedle mě vítězí, i když neřekl ani slovo.
„Tak ji ořežeme,“ řekla jsem.
Arborista zavrtěl hlavou.
„Ořezat se dá. Ale ten strom už má problémů víc. Můžeme snížit korunu a nějaký čas mu dát. Nedokážu vám ale slíbit, jestli to budou dva roky, nebo pět.“
„Takže pokácet?“ zeptal se Petr.
„Kdyby byla moje a stála takhle blízko domu, přemýšlel bych o tom.“
Nechtěla jsem už nic poslouchat.
Šla jsem dovnitř.
Myslela jsem, že Petr bude mít radost
Večer jsme seděli v kuchyni.
Čekala jsem, že Petr vytáhne svoje slavné já jsem ti to říkal.
Neudělal to.
„Ty panely můžeme odložit,“ řekl.
Podívala jsem se na něj.
„Proč?“
„Protože teď je úplně jedno, jestli bude stínit.“
„Takže ji necháme?“
„To jsem neřekl.“
Zase jsem cítila vztek.
„Tak co teda říkáš?“
Petr položil hrnek.
„Že se bojím, že ta větev jednou spadne na střechu. Nebo na někoho.“
„Padesát let na nikoho nespadla.“
„A před padesáti lety nebyla napůl dutá.“
„Ty ji prostě chceš pryč.“
„Aleno, já nechci pryč tvého tátu.“
To mě umlčelo.
Bylo to poprvé, kdy to řekl takhle.
„Myslíš, že nevím, proč na tom stromu lpíš?“
Nic jsem neřekla.
„Tvého tátu jsem měl rád taky.“
Petr ho znal skoro třicet let.
Nějak jsem na to během celé té hádky zapomněla.
„Tak proč jsi řekl tu pitomost o vzpomínkách?“
Pokrčil rameny.
„Protože jsem byl naštvaný.“
„To není omluva.“
„Není.“
Chvíli jsme mlčeli.
„A taky proto, že mě štve, když se tváříš, že ten strom musí stát navždy jen proto, že ho zasadil.“
Tentokrát jsem se neurazila.
Protože možná měl trochu pravdu.
Nechtěla jsem být u toho
Nakonec jsme se rozhodli jabloň nechat pokácet.
Ne kvůli solárům.
Kvůli tomu, co nám řekl arborista.
Petr ještě navrhoval, že ji můžeme nechat rok nebo dva stát po výrazném ořezu.
Kupodivu jsem to odmítla já.
Najednou jsem nechtěla další roky při každé bouřce přemýšlet, jestli se něco utrhne.
Když přijeli strom pokácet, plánovala jsem odjet.
Ráno jsem měla bundu a kabelku připravenou v předsíni.
Pak jsem se podívala z okna.
A zůstala.
První silná větev spadla do trávy s takovou ranou, až jsem sebou trhla.
Potom další.
Najednou byla koruna poloviční.
Pak zůstával jen kmen.
Brečela jsem.
Petr stál vedle mě a tentokrát mi neříkal, že je to jen strom.
Jen mě držel kolem ramen.
„Chceš jít dovnitř?“
„Ne.“
Dívala jsem se až do konce.
Když jabloň spadla, zahrada vypadala strašně prázdná.
Mnohem větší.
A úplně cizí.
Jednu věc jsem si ale nechala
Ještě před kácením jsem zavolala známému zahradníkovi.
Ze zdravé části jabloně vzal několik roubů.
Vůbec jsem do té doby netušila, že něco takového jde.
Vysvětlil mi, že pokud se roub ujme, může z něj na jiné podnoži vyrůst nový strom stejné odrůdy.
„Takže to bude ta samá jabloň?“ zeptala jsem se.
Usmál se.
„Tak jednoduché to není. Ale geneticky ano.“
Mně to stačilo.
Na jaře jsme pak jeden mladý stromek zasadili na druhé straně zahrady.
Pomáhal mi Matěj.
Petr držel kůl a já přihrnovala hlínu.
„Tady děda sázel tu starou?“ zeptal se vnuk.
„Praděda.“
„A tuhle sázíš ty?“
„My.“
Petr se na mě podíval.
„Hlavně ji nedávej moc blízko domu.“
„Petře.“
„Já jen říkám.“
Začali jsme se smát.
Solární panely nakonec na střeše máme.
Na místě staré jabloně zůstala nějakou dobu jen světlejší tráva a kus pařezu.
Nechala jsem si z něj uříznout jedno kolečko dřeva.
Petr se mě zeptal, co s ním budu dělat.
Nevím.
Možná nic.
Leží zatím v garáži.
Ale pochopila jsem něco, co se mi tehdy vůbec nechtělo připustit.
Celou dobu jsem bojovala za to, aby strom zůstal přesně tam, kde ho kdysi zasadil táta.
Jako kdyby jeho pokácením zmizela i část mého dětství.
Nezmizela.
Pořád si pamatuju tátu s rýčem.
Pořád cítím vůni jablek ve sklepě.
Pořád vím, kde míval zahradní židli.
Jen se na ty vzpomínky už nemůžu dívat z okna kuchyně.
To mě pořád trochu mrzí.
Ale možná některé věci opravdu nemusí stát navždy, aby o ně člověk nepřišel.
