Článek
S Martinem jsme spolu devatenáct let a vždycky jsme měli i vlastní přátele. Poslední dobou ale jeho kamarádi neměli čas a on trávil většinu víkendů doma. Když se vrátil ze srazu a vyprávěl, že znovu našel parťáka na ryby, přála jsem mu to. Dokonce jsem navrhla, ať nezůstane jen u slibů.
Začali spolu jezdit v sobotu ráno. O Pavlovi jsem věděla, že s Martinem seděl na průmyslovce v lavici, dnes bydlí za městem a má dospělého syna. Jeho běžné příjmení jsem si s nikým nespojila. Pak mi Martin ukazoval fotky z posledního výjezdu. Na jedné držel Pavel kapra a usmíval se do telefonu. Přibral a neměl skoro žádné vlasy, ale poznala jsem ho hned.
Bylo mi dvaadvacet, když jsem nastoupila do velkoobchodu s kancelářskými potřebami. Pavel tam vedl sklad a já vyřizovala objednávky. Zpočátku mi pomáhal, nosil mi podklady a vysvětloval, komu volat. Potom mi začal při hovoru pokládat ruku na stehno nebo mě zezadu chytal kolem pasu. Odsouvala jsem se, snažila se nebýt s ním sama. Jednou jsem mu ruku odstrčila a řekla, ať na mě nesahá. Smál se, že jsem nějaká přecitlivělá.
Vydržela jsem tam necelý rok. Před odchodem jsem si našla jiné místo, hůř placené a se dvěma přestupy. Doma jsem tvrdila, že mi vadí pracovní doba. Martina jsem tehdy ještě neznala a později jsem neviděla důvod se k tomu vracet. Nechtěla jsem znovu vysvětlovat, proč jsem se neozvala důrazněji. Jenže teď přede mnou ležel jeho telefon a já měla říct něco k úlovku. Místo toho jsem se zeptala, jestli Pavel pořád pracuje v tom velkoobchodě.
Martin si všiml, že se mi třesou ruce. Telefon položil a poslouchal. Nezpochybňoval mě, neptal se, co jsem měla na sobě ani proč jsem mlčela. Přisunul si židli a objal mě. Byla jsem za to vděčná. O dalších výjezdech jsme nemluvili. Z jeho objetí jsem si sama odvodila, že s Pavlem už jezdit nebude.
O několik dnů později začal u večeře mluvit o chatě u Třeboně. S Pavlem si ji chtěli pronajmout na celý týden. Zprvu jsem myslela, že mi vysvětluje, co musí zrušit. Jenže on počítal cenu a vybíral termín. Připomněla jsem mu náš rozhovor. Zarazil se a řekl: „Já ti přece věřím. Ale znám ho taky jinak.“ Zůstala jsem sedět s vidličkou v ruce a nevěděla, na co odpovědět dřív.
Od té doby o tom mluvíme pořád dokola. Martin říká, že se to stalo dávno, že Pavel mohl být tehdy jiný a že mu nechce dělat soudce. Nechce mu ani říct, proč by společnou cestu odmítl. Prý by tím bez mého svolení otevíral něco, co jsem mu svěřila. Odpověděla jsem, že za důvod si může vzít klidně práci. To už mu připadalo nefér vůči kamarádovi.
Nikdy jsem mu nevybírala, s kým se smí stýkat. Když jezdil s kolegou, kterého jsem neměla ráda, neřešila jsem to. Teď ale večer poslouchám, jak mu v telefonu přicházejí zprávy, a čekám, jestli se u nich zasměje. Stydím se za to čekání. Pavel mě znovu nevyhledal a možná ani neví, koho si Martin vzal. Přesto se mi jeho jméno dostalo do kuchyně, do našich plánů a do hádek, které jsme dřív neměli. Martin mi vyčítá, že po něm chci zahodit přátelství z mládí. Já po něm chci, aby ten týden nejel.
Nejhorší je, že už mu nemám co dalšího vysvětlit. Všechno slyšel. Nic z toho nepopřel. Pro něj tím byl náš rozhovor uzavřený, pro mě teprve začínal.
Odjíždět mají příští pátek. Martin se mě včera zeptal, jestli budu potřebovat auto, že by pro něj Pavel mohl přijet. Odpověděla jsem, že nevím. Obyčejnou otázku teď nedokážu oddělit od toho, s kým pojede. Mám Martina ráda a nechci naše roky zredukovat na jednu cestu. Současně si neumím představit, že mu ráno popřeju, ať si to užije, a po návratu budu poslouchat, jak jim bylo dobře. Bojím se, že když nic neřeknu, vezme to jako souhlas. A když zopakuju, co už ví, zase uslyším, že mi přece věří.
