Článek
„Jen něco dodělám.“
„Co?“
Petr se zastavil ve dveřích.
„Takové svoje věci.“
A odešel.
Ta věta mě začínala vytáčet.
Takové svoje věci.
Po osmatřiceti letech manželství jsem si myslela, že o Petrových věcech vím skoro všechno.
Věděla jsem, že šroubky nikdy nevyhazuje, protože „se budou hodit“.
Věděla jsem, že když někde zahlédne kus rovného prkna, začne přemýšlet, kam by se dalo uložit.
A věděla jsem, že dokáže čtyřicet minut nadávat na výrobce rychlovarné konvice, která podle něj „není udělaná na opravu, ale na vyhození“.
Jenže v garáži nikdy nevydržel čtyři hodiny v kuse.
Až do důchodu.
Petr pracoval dvaačtyřicet let jako elektrikář.
Posledních osmnáct let byl údržbářem ve velké výrobní hale za městem. Když přestal fungovat pás, nesvítila půlka budovy nebo se pokazilo něco, čemu nikdo jiný nerozuměl, volali Petrovi.
Telefon mu zvonil i večer.
„Petře, máme problém.“
„Nevíš, proč nám to zase vyhazuje jistič?“
Petr pokaždé nadával.
„Člověk nemá pokoj ani doma.“
Pak telefon položil a začal si oblékat bundu.
„Kam jdeš?“
„Do fabriky.“
„Vždyť jsi říkal, že tam dneska nepáchneš.“
„Oni by to beze mě nerozchodili.“
Tu poslední větu říkal trochu otráveně.
A trochu spokojeně.
Když šel před dvěma lety do důchodu, první měsíc si to užíval.
Spal do osmi.
Četl noviny.
Opravil plot, který podle mě opravu nepotřeboval.
Přeskládal garáž.
Pak ji přeskládal znovu, protože první systém nebyl dost logický.
Třetí měsíc začal hledat závady doma.
„Ta zásuvka v ložnici je nějaká volná.“
„Není.“
„Je.“
„Petře, používám ji každý večer.“
„Právě proto.“
Jednou jsem ho našla, jak rozebírá topinkovač.
„Co s ním je?“
„Nic.“
„Tak proč ho rozebíráš?“
„Čistím ho.“
„Topinkovač se musí rozebrat, aby se vyčistil?“
Petr se na mě podíval.
„Pořádně ano.“
Pak přišly čtvrtky.
Nejdřív jeden.
Potom druhý.
A nakonec každý.
V půl šesté si udělal kávu, sešel do garáže a vracel se kolem deváté.
„Co tam celé hodiny děláš?“ zeptala jsem se jednou.
„Něco kutím.“
„Čtyři hodiny?“
„To uteče.“
„Můžu se podívat?“
Petr se zatvářil překvapeně.
„Na co?“
„Na to, co kutíš.“
„Tam nic není.“
Zamračila jsem se.
„Tak co tam děláš, když tam nic není?“
„Ježiš, Jano.“
A tím byla debata u konce.
Moje kamarádka Marcela měla jasno.
„Určitě tam za ním někdo chodí.“
Seděly jsme v kavárně a já protočila oči.
„Kdo?“
„Já nevím.“
„V garáži?“
„Proč ne?“
„Protože je tam šest stupňů a smrdí to olejem.“
Marcela usrkla cappuccino.
„Láska je slepá.“
„Ale nemá rýmu.“
Zasmála se.
Já trochu míň.
Nemyslela jsem si, že má Petr milenku.
Ale něco se změnilo.
Když byl doma, poslední dobou často jen seděl u televize a přepínal programy.
Když jsem navrhla výlet, řekl:
„Kam bychom zase jezdili?“
Když jsem chtěla do kina:
„Vždyť to bude za půl roku v televizi.“
Jenže ve čtvrtek odpoledne jako by ožil.
Jednou se dokonce ve čtyři odpoledne holil.
„Proč se holíš do garáže?“
„Protože už jsem zarostlej.“
„V úterý ti to nevadilo.“
„V úterý nebyl čtvrtek.“
„To je pravda.“
Petr se na mě chvíli díval.
„Co je s tebou?“
„Nic.“
„Tak proč řešíš, kdy se holím?“
„Jen mě zajímá, jestli máš v garáži nové zrcadlo.“
Odešel bez odpovědi.
A já se cítila trochu směšně.
O pár dní později jsem šla večer vynést odpadky.
Naše garáž stojí na konci krátké příjezdové cesty.
Pod vraty svítil pruh světla.
A zevnitř byly slyšet hlasy.
Několik mužských hlasů.
Zastavila jsem se.
Někdo se zasmál.
Pak Petr řekl:
„Ne, tohle už nepájej, Franto, nebo to definitivně zabiješ.“
„Ty seš chytrej,“ ozvalo se.
Další hlas zavolal:
„Dejte mi ten šroubovák.“
Stála jsem venku s pytlem odpadků.
Takže Marcela měla částečně pravdu.
Někdo za ním opravdu chodil.
Jen to zřejmě nebyla blondýna.
Druhý den jsem se zeptala:
„Kdo je Franta?“
Petr zvedl oči od novin.
„Jakej Franta?“
„Ten, co nemá pájet.“
Noviny pomalu položil.
„Ty mě posloucháš?“
„Vynášela jsem odpadky.“
„To určitě.“
„Nestála jsem s hrnkem u zdi.“
„Franta je Franta.“
„To mi hodně pomohlo.“
„Bydlel dřív na sídlišti.“
„A co dělá každý čtvrtek v naší garáži?“
Petr chvíli mlčel.
„Pomáhá mi.“
„S čím?“
„Spravujeme věci.“
„Jaké věci?“
„Rozbité.“
Podívala jsem se na něj.
„Víš, že mluvit s tebou je někdy jako vyplňovat formulář na úřadě?“
Petr znovu otevřel noviny.
V sobotu dopoledne jsme před supermarketem potkali malého kluka s mámou.
Mohlo mu být deset.
Vedl starší modré kolo.
Jakmile uviděl Petra, rozzářil se.
„Pane Nováku!“
Petr se zastavil.
„Nazdar.“
„Už to jezdí!“
„Tak to je dobře.“
„A přehazovačka taky.“
„Musíš ji trochu šetřit. Je stará.“
Chlapcova maminka se usmála.
„Ještě jednou děkuju. On na tom chtěl jezdit celé prázdniny a nové kolo teď fakt kupovat nemůžeme.“
„To nic nebylo.“
„V servisu mi řekli, že se oprava nevyplatí.“
Petr pokrčil rameny.
„Dneska se nevyplatí opravovat skoro nic.“
Kluk nasedl a odjel přes parkoviště.
Dívala jsem se za ním.
„Tys mu opravil kolo?“
„Jo.“
„Kdy?“
„Ve čtvrtek.“
„Takže vám lidé nosí věci na opravu?“
„Občas.“
„A platí vám?“
„Ne.“
„Proč?“
Petr se na mě podíval, jako by byla divná spíš moje otázka.
„Protože nechceme.“
„Kdo je my?“
„Já, Franta, Mirek a občas Karel.“
„A jak o vás lidé vědí?“
„Frantova dcera dala něco na internet.“
„Co vám tam nosí?“
„Všechno možný. Lampičky, vysavače, kola. Jednou mixér.“
„Ten jste opravili?“
„Ne.“
„Proč?“
„Mirek ho dorazil.“
Poprvé po několika týdnech jsem se zasmála.
Následující čtvrtek zazvonil zvonek.
Za dveřmi stála starší paní a držela stolní lampičku.
„Dobrý den, já jdu za panem Novákem.“
„Kvůli lampě?“
„Ano.“
Byla příšerná.
Mosazná noha, zelené stínidlo, něco mezi bankéřskou kanceláří a pracovnou prvorepublikového advokáta.
Petr přišel z chodby.
„Dobrý den, paní Vacková.“
„Já vás nechci otravovat.“
„Neotravujete.“
Vzal si lampu.
„Co jí je?“
„Nejde vypínač.“
Petr ji otočil v ruce.
„To máte dlouho?“
Žena přikývla.
„Manžel ji měl snad třicet let na stole.“
Petr se na lampu podíval podruhé.
„Tak ji zkusíme zachránit.“
Paní Vacková se usmála.
„Byla bych ráda.“
Petr odnesl lampu do garáže.
A mně poprvé došlo, že možná nespravují jen staré krámy.
Další čtvrtek jsem přišla za nimi.
Bez pozvání.
„Nesu kafe,“ oznámila jsem ve dveřích.
Čtyři chlapi se otočili.
Petr držel rozebraný vysavač.
„Co tady děláš?“
„Nesu kafe.“
Franta se okamžitě postavil.
„Paní Nováková, konečně vás poznávám.“
„My se známe.“
„Jo vlastně.“
Byl to muž s velkým břichem, kterého jsem několikrát viděla na poště.
Mirek seděl u pracovního stolu a pájel cosi, co vypadalo jako rádio.
„To je ten, co dorazil mixér?“ zeptala jsem se.
Petr se na mě podíval.
Mirek se urazil.
„To byla výrobní vada.“
„Byla to tvoje vada,“ řekl Petr.
Na stole ležela lampička paní Vackové.
Svítící.
„Tak jste ji opravili.“
„Byl tam jen vypínač,“ řekl Petr.
Vedle leželo dětské odrážedlo, starý magnetofon a kávovar.
Na stěně visel papír:
OPRAVUJEME, CO SE DÁ.
Pod tím někdo ručně připsal:
CO SE NEDÁ, ZKUSÍ MIREK.
„To napsal Franta,“ řekl Mirek.
„A je to pravda,“ odpověděl Franta.
Postavila jsem kávu na stůl.
„Kolik věcí už jste opravili?“
Chlapi se po sobě podívali.
„Nevíme,“ řekl Petr.
„Padesát?“ odhadl Franta.
„Víc,“ řekl Karel.
„A proč to vlastně děláte?“
Mirek pokrčil rameny.
„Protože můžeme.“
Franta se zazubil.
„A manželky nás mají chvíli z krku.“
„Mluv za sebe,“ řekl Petr.
Zůstala jsem tam skoro půl hodiny.
Byla jsem překvapená, jak jinak Petr působil.
Ne mladší.
Ale živější.
Hádal se s Frantou o transformátor.
Vysvětloval Karlovi, proč něco nemá vrtat.
Mirkovi sebral páječku.
„Tohle už nech.“
„Já vím, co dělám.“
„Právě proto.“
Najednou jsem před sebou měla Petra, kterého jsem znala z doby, kdy ještě pracoval.
Jen jsem si do té chvíle nevšimla, jak moc mi poslední dva roky chyběl.
Když jsme večer zavřeli vrata, šli jsme spolu domů.
„Tak proto ty čtvrtky.“
„Jo.“
„Proč jsi mi to neřekl normálně?“
Petr pokrčil rameny.
„Ze začátku to nebylo nic.“
„A teď?“
Strčil ruce do kapes.
„Teď už asi jo.“
Došli jsme ke dveřím.
„Chyběla ti práce?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
Odemkla jsem.
Petr zůstal stát venku.
„Možná trochu.“
Otočila jsem se.
„Ty jsi na ni dvaačtyřicet let nadával.“
„To neznamená, že mi nechybí.“
„Co ti chybí? Vstávání v pět?“
„To rozhodně ne.“
„Šéf?“
„Ten už vůbec.“
Chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Když se něco rozbilo, zavolali mě.“
Nic víc.
Najednou jsem si vzpomněla na všechny ty telefonáty.
Na jeho otrávené „já tam teda jedu“.
Na bundu oblékanou ve dveřích.
Na větu, kterou říkal pokaždé stejně:
Oni by to beze mě nerozchodili.
Petr se podíval směrem ke garáži.
„Doma už nic rozbitýho není.“
„Protože jsi rozebral i věci, které rozbité nebyly.“
„To není pravda.“
„Topinkovač.“
„Ten potřeboval údržbu.“
„Samozřejmě.“
Usmál se.
Pak trochu zvážněl.
„Je dobrý, když člověk ještě není úplně k ničemu.“
„Ty nejsi k ničemu.“
„Já vím.“
Řekl to rychle.
Po chvíli dodal:
„Ale je rozdíl vědět to a občas to vidět.“
Neobjala jsem ho.
Petr by z toho akorát znervózněl.
Jen jsem otevřela dveře.
„Tak pojď, odborníku. Kape nám kohoutek.“
Petr se zarazil.
„Kde?“
„V kuchyni.“
„Od kdy?“
„Asi týden.“
Zatvářil se skoro dotčeně.
„A to mi řekneš až teď?“
„Nechtěla jsem tě zatěžovat.“
„Ježiš, Jano.“
Vešel dovnitř rychleji než já.
Kohoutek opravil za devět minut.
Dalších dvacet mi vysvětloval, proč nové baterie nevydrží to, co staré.
Od té doby chodí Petr do garáže každý čtvrtek dál.
Občas tam donesu kávu.
Jednou jsem jim přinesla bábovku a Franta prohlásil, že při takových pracovních podmínkách by mohli začít opravovat i v úterý.
Petr mu řekl, ať si to ani nezkouší.
Před měsícem si paní Vacková přišla pro svou lampičku.
Zapnula ji u nás v předsíni.
Zelené stínidlo se rozsvítilo.
Chvíli na lampu jen koukala.
„Manžel u ní každý večer četl,“ řekla.
Petr sklopil oči.
„Tak snad ještě něco vydrží.“
Paní Vacková ho vzala za ruku.
„Děkuju.“
Když odešla, Petr se hned pustil do uklízení šroubováků.
„Takové svoje věci, jo?“ řekla jsem.
„Hm.“
„Už tomu rozumím.“
Podíval se na mě.
„Čemu?“
„Proč tam chodíš.“
Petr se chvíli tvářil, že neví, co na to říct.
Pak zvedl ze stolu další starou lampičku.
„Hele, tahle půjde určitě spravit.“
A usmál se tím výrazem, který jsem u něj dva roky skoro neviděla.
Od té doby, když ve čtvrtek v půl šesté zmizí do garáže, už se neptám, před čím utíká.
Vím, za čím jde.
