Manžel pozval spolužáky na víkend k nám. Mně už domluvil přespání u dcery

Návštěvy u nás většinou domlouváme průběžně. Jeden navrhne termín, druhý připomene, co máme v plánu, a nějak se zařídíme. Nemáme doma rezervační kalendář a kvůli kamarádovi na kávu si samozřejmě nemusíme navzájem žádat o svolení.

Když mi tedy Pavel řekl, že za tři týdny přijedou jeho bývalí spolužáci, nepovažovala jsem to za problém. Dva z nich jsem znala, třetího jen z vyprávění. Měli dorazit v pátek a odjet v neděli.

Zeptala jsem se, jestli u nás chtějí také spát. Pavel přikývl a řekl, že se nějak složí. Náš byt má dva pokoje, ale v obýváku je rozkládací pohovka a jednu noc už jsme na matraci zvládli všichni možní.

Nenapadlo mě zjišťovat, kdo přesně je v tom jeho „nějak“ zahrnutý.

Zavolala mi následující úterý cestou z práce. Do návštěvy zbývalo přes dva týdny. Nejdřív jsme řešily běžné věci a potom se zeptala, jestli k ní ten pátek přijedu rovnou, nebo až po večeři.

Řekla jsem, že o žádném pátku nevím. Připomněla mi tátovy spolužáky. Prý se domluvili, že aby chlapi měli klid, přespím u ní. Má volný víkend a povleče mi v pracovně.

Chvíli jsem si myslela, že jsem něco přeslechla.

Dcera znejistěla. Pavel jí podle ní volal v neděli a ptal se, jestli bych u ní mohla být dvě noci. Odpověděla, že ano. Předpokládala, že už jsme to doma probrali.

Ujistila jsem ji, že proti návštěvě u ní nic nemám. Jen bych se o svém odjezdu ráda dozvěděla dřív než ona.

Pavel seděl večer v kuchyni nad telefonem. Zeptala jsem se ho, kdy mi chtěl říct, že mám odjet k dceři. Odpověděl, že právě dnes, jen jsme se ještě nedostali k řeči.

Vysvětlil, že chtějí být sami. Po tolika letech budou vzpomínat, možná dlouho do noci, a já bych se tam nudila. U dcery si alespoň popovídáme a uděláme si vlastní program.

Řekla jsem, že tomu prvnímu rozumím. Mohou chtít setkání bez partnerek. Nerozumím ale tomu, proč už kvůli tomu domluvil moje přespání jinde.

„Vždyť ona byla ráda,“ namítl.

Dcera nejspíš opravdu byla ráda. To ale nebyla odpověď na otázku, proč se nikdo nezeptal mě.

Pavel se mě potom zeptal, jestli by na pátek nebylo nejjednodušší upéct maso. Stačilo by ho dát do trouby před mým odjezdem a oni už by si udělali chleba a zeleninu.

Dívala jsem se na něj a čekala, jestli mu na tom rozhovoru něco nepřipadá zvláštní.

Nepřipadalo.

Řekl, že mě přece nežádá o obsluhování. Jen abych připravila něco dopředu, když mi to jde rychleji. V neděli po jejich odjezdu bychom byt zase společně uklidili.

Odpověděla jsem, že na víkend odjíždět nebudu a maso chystat také ne. Pokud si chtějí udělat pánské setkání, ať si najdou místo, kde kvůli němu nikdo nemusí opustit vlastní ložnici.

Navrhla jsem podnik nedaleko nádraží. Mohou si tam objednat salonek, sedět, jak dlouho budou chtít, a nikdo nebude řešit nádobí. Pavel řekl, že restaurace je dobrá tak na jeden večer.

Dva spolužáci přijedou z daleka. Slíbil jim, že nebudou platit ubytování. Chtěl, aby to bylo jednoduché, protože jinak by se zase začali dohadovat o penězích a nakonec by nepřijel nikdo.

Teprve tehdy jsem pochopila, proč je pro něj můj odjezd tak samozřejmý.

Ostatním už nabídl hotový víkend. Teď by jim musel napsat, že jednu jeho důležitou část vůbec neměl domluvenou.

Řekl, že mu bude trapně. Odpověděla jsem, že mně bylo trapně před dcerou, když mi vysvětlovala, kde mám strávit dvě noci.

Druhý den přišel s kompromisem. Pokud nikam nechci, mohu být doma. On s kamarády zůstane v obýváku a já budu mít ložnici pro sebe. Večer si můžu pustit něco na notebooku.

Zeptala jsem se, jestli tedy mohu také přijít do kuchyně a sednout si s nimi, když budu chtít.

Odpověděl, že pro jídlo nebo pití samozřejmě. Oba večery by ale chtěli mít kuchyň i obývák sami pro sebe. Přes den se nejspíš půjdou projít, zatím to přesně nevědí.

Neměla jsem potřebu účastnit se každého jeho rozhovoru a nechtěla jsem si vynucovat místo mezi lidmi, kteří se sešli kvůli společné minulosti.

Jeho kompromis ale znamenal, že se budu po dvě odpoledne a večery zařizovat podle jejich programu. Řekla jsem, že být doma a čekat v ložnici, až se ostatní přesunou jinam, pro mě není příjemný víkend.

Večer volala znovu. Řekla jsem jí, že nepřijedu, protože jsme s Pavlem návštěvu neměli domluvenou. Omluvila jsem se za zmatek a nabídla jí jiný termín.

Přiznala, že jí táta mezitím také telefonoval. Ptal se, jestli by mi nemohla připomenout, že se na mě těší. Nechtěl po ní prý nic víc.

Dcera mu odpověděla, že mi to klidně řekne, ale nebude mě přesvědčovat, abych odjela z domova.

Pavlovi jsem potom řekla, ať ji z našeho dohadování vynechá. Namítl, že ji do ničeho netahá, pouze se snaží vymyslet řešení.

Požádala jsem ho, aby příště začal u člověka, kterého se řešení týká. Tentokrát už mi neodpověděl.

Dva dny jsme o víkendu nemluvili. Potom si Pavel přinesl ke stolu počítač a našel penzion za městem. Měl společenskou místnost a dva volné dvoulůžkové pokoje.

Ukázal mi cenu za dvě noci. Zeptal se, jestli mi opravdu připadá rozumné platit tolik, když doma máme pohovku a matrace.

Řekla jsem, že ubytování doma jsme si společně neodsouhlasili. Pokud se mu penzion zdá drahý, mohou pobyt zkrátit nebo se sejít na jeden den. Rozhodnout se musí oni čtyři.

Do skupiny napsal, že ubytování u nás nakonec nevyjde a našel jinou možnost. Než zprávu odeslal, četl mi ji nahlas. Nebylo v ní nic o tom, že jsem mu setkání zakázala, a já mu za to byla v tu chvíli vděčná.

Jeden spolužák se zeptal na cenu, druhý napsal, že je mu to jedno, hlavně ať už se uvidí. Večer měli pokoje potvrzené. Každý zaplatil svůj podíl, Pavel také.

V pátek jsem přišla z práce a Pavel měl u dveří batoh. Ukázal mi fotografie, které veze ostatním, a jednu starou mi nechal na stole. Byl na ní tak hubený, že jsem se musela usmát.

Popřála jsem jim, ať si to užijí. Odpověděl, že snad ano. Pořád byl trochu uražený, ale odjel.

V sobotu jsem šla na trh, udělala si pozdní oběd a večer četla v obýváku. Neměla jsem žádný zvláštní program, kterým bych mohla doložit, že jsem byt nutně potřebovala. Byla jsem prostě doma.

Pavel poslal fotografii čtyř sklenic na zahradním stole. V neděli přijel unavený a spokojený. Vyprávěl o spolužákovi, který si spletl budovu školy, i o tom, jak dlouho hledali na staré fotce jednoho učitele.

Poslouchala jsem ho ráda. Mrzelo mě jen, že jsme se předtím museli tolik dohadovat, abych u jeho vyprávění mohla sedět bez pocitu, že mu něco dlužím.

Při vybalování řekl, že penzion byl pěkný, ale doma by to měli stejně dobré. Za ty peníze jsme mohli někam jet my dva. Znělo to, jako bych nám společný výlet zrušila já.

Připomněla jsem mu, že jsem mu setkání nerozmlouvala. Jen jsem chtěla, abychom se na použití našeho bytu domluvili oba, ještě než ho nabídne ostatním.

Odpověděl, že bych kvůli němu mohla jednou ustoupit.

Nezačala jsem vypočítávat, kdy jsem ustoupila dřív. To by nám vystačilo na další večer a stejně bychom se neshodli, co se počítá jako ústupek a co jako obyčejná domluva.

S kamarády si už vybírají termín na příští rok. Když se ho ptali na místo, napsal, že se teprve rozhodnou. Aspoň tentokrát neslíbil naši adresu.

Pavel si ale dodnes myslí, že jsme celý problém mohli vyřešit levněji. Stačilo prý, abych na dvě noci odjela k dceři. Když tu větu řekne, pořád v ní slyší dobrý nápad.