Článek
„Nakonec jsme to měli rychle za sebou,“ řekl David své mámě a podal jí našeho šestitýdenního Matěje. Seděli jsme v obýváku, na stole stála nedopitá káva a já měla na rameni přehozenou látkovou plenu. Tchyně se zeptala, jestli mi aspoň mohl držet ruku. David se nadechl, ale odpověděla jsem dřív. Že ruku mi držela Zuzana, protože on přijel až po narození. Nezvýšila jsem hlas ani nemluvila ironicky. Přesto ztichli všichni, včetně mojí mámy, která právě vybírala z krabičky další koláček.
Teď si tu chvíli pořád přehrávám. Mohla jsem jen říct, že tam byla kamarádka, a nechat vysvětlování na něm? David mi po odchodu rodičů vyčetl, že jsem z něj udělala zbabělce. Když jsem se ptala, proč Zuzanu nezmíní sám, odpověděl, že narození přece bere jako naši společnou událost. To já taky. Jenže už jeho bratrovi vyprávěl, jak jsme v noci vyrazili a ráno měli syna. Tehdy jsem mlčela. Matěj plakal, šla jsem ho nakrmit a za dveřmi poslouchala další otázky, na které odpovídal muž, který tam se mnou nebyl.
O jeho rozhodnutí jsem přitom věděla předem. Když jsem během těhotenství začala mluvit o doprovodu, říkal, že pohled na bolest nezvládne a jen by překážel. Uklidňovala jsem ho, že nemusí nic řešit, jen být vedle mě. Pokaždé ale zopakoval totéž. Nakonec jsem oslovila Zuzanu. Domluvila si v práci možnost odejít a nechávala si na noc zapnuté vyzvánění. Davidovi se viditelně ulevilo. Já dál vybírala kočárek a nechávala si pro sebe naději, že až ten den přijde, přece jen změní názor.
Když jsme v noci odjížděly, odnesl mi tašku k Zuzaninu autu. U dveří mě políbil a řekl, ať se ozveme. Cestou jsem se několikrát podívala na telefon, ale nezavolala mu. V porodnici jsem mačkala Zuzaně ruku a ona mi znovu podávala vodu. Z času si pamatuju jen útržky. V jedné chvíli jsem chtěla, aby mi odhrnula vlasy z obličeje, a styděla se, kolik toho po ní chci. Neuhnula. David přijel, jakmile dostal zprávu, že se Matěj narodil. Když ho poprvé držel, brečel. Byla jsem šťastná, že je s námi, a zároveň se mi ulevilo, že už po něm nemusím chtít, aby přišel.
Od návratu domů vstává, přebaluje, nosí syna po bytě a ráno mi přinese snídani, než odjede do práce. Nechci mu tu péči upírat. Jenže když si vzpomenu na porod, vidím vedle sebe Zuzanu. Mám pak pocit, že mu křivdím už tím, co se mi vybaví. On říká, že jsme se přece dohodli a nemůže vrátit čas. Má pravdu, že jsem mu předem neřekla, jak moc budu jeho nepřítomnost prožívat. Vlastně jsem to sama nevěděla. Souhlasila jsem ale opravdu, nebo jsem jen přestala doufat, že ho přesvědčím? A proč mě teď tolik bolí, když o té dohodě mluví jako o něčem, co jsme oba chtěli?
Před pár dny jsem vzala Matěje k Zuzaně a přinesla jí květiny. Šla jsem sama. Zuzana si syna pochovala a ptala se, jak doma spíme. Chtěla jsem jí vyprávět o hádce, ale zarazila jsem se. Nechci, aby měla pocit, že si má vybírat mezi námi, ani aby mě musela znovu uklidňovat. Řekla jsem jí jen, že jsem byla ráda, že tam zůstala. Objala mě a odpověděla, že s tím přece počítala. Z té obyčejné věty se mi chtělo brečet víc než z celé návštěvy rodičů.
Včera David koupal Matěje a volal mě, ať se přijdu podívat, jak kope nohama. Stála jsem u dveří koupelny a smála se s ním. Takových chvil máme dost. Potom se zeptal, jestli už je mezi námi dobře. Chtěla jsem říct ano, abych ten večer nezkazila, ale nedokázala jsem to. Řekla jsem, že je mi s nimi dobře teď. Víc jsem ze sebe nedostala. Nevím, jak mu vysvětlit, že ho nechci pořád soudit za jednu nepřítomnost. Potřebuju ale o tom dni mluvit i se Zuzanou ve vzpomínce a bez omluvy za to, že mi tam manžel chyběl.
