Článek
Micka nebyla jen kočka. Byla to živoucí historie mého dospělého života. Byla se mnou, když jsem se rozváděla poprvé, když mi zemřela máma, i když jsem potkala Romana. Roman je muž řádu. Inženýr, který má rád věci na svém místě, čisté linie a ticho. Micku toleroval s chladným odstupem. Vadily mu chlupy na gauči, vadilo mu občasné mňoukání v noci, ale nikdy nenaznačil, že by její přítomnost byla nesnesitelná. „Je to jen zvíře, Marto,“ říkával, když jsem jí kupovala dražší konzervy. „Moc to prožíváš.“
Když mě čekala náročná operace páteře, měla jsem strach. Nejen o sebe, ale o chod domácnosti. Roman mě však ujišťoval, že všechno zvládne. „Soustřeď se na uzdravení. O všechno se postarám,“ řekl mi a políbil mě na čelo, když mě odvážel na příjem. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že „o všechno“ znamená i o tu malou, šedou bytost, která mi každé ráno spala u nohou.
Pobyt v nemocnici se protáhl na tři týdny. Komplikace, bolesti, rehabilitace. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla představa návratu domů. Představa, jak si lehnu na pohovku a budu hladit ten jemný kožich, což pro mě vždycky byla ta nejlepší terapie.
Když mě Roman přivezl domů, byt zářil. Podlahy se leskly, nikde ani smítko. Posadil mě opatrně do křesla a šel vařit čaj. Rozhlédla jsem se. „Kde je Micka?“ zeptala jsem se. Čekala jsem, že vyleze zpod postele, uražená mou nepřítomností. Roman se v kuchyni ani neotočil. Cinkání lžičky o hrnek znělo v tom tichu nezvykle ostře. „Musíme si promluvit, Marto,“ řekl klidným, věcným tónem, jakým oznamuje nutnost přezout pneumatiky. „Micka tady není.“
Srdce mi vynechalo úder. „Co se stalo? Umřela?“ Přišel ke mně, postavil čaj na stolek a sedl si naproti. Podíval se mi do očí s výrazem muže, který je přesvědčen o své pravdě. „Neumřela. Daroval jsem ji.“ Slovo daroval viselo ve vzduchu jako jedovatý plyn. „Ty jsi co?“ hlesla jsem, neschopná pochopit smysl té věty. „Poslouchej mě,“ začal vysvětlovat a jeho hlas byl plný té nesnesitelné logiky. „Vracíš se po operaci. Potřebuješ sterilní prostředí. Ta kočka línala, smrděl jí záchod. Bylo to nehygienické. Navíc jsi teď málo pohyblivá, zakopla bys o ni. Našel jsem jí nové majitele, nějakou paní na vesnici. Bude jí tam lépe. Je to pro dobro nás všech.“
Dívala jsem se na něj a měla jsem pocit, že se dívám na cizího člověka. Neviděla jsem manžela, který mě chce chránit. Viděla jsem chladného manažera, který odstranil „neefektivní položku“ z našeho života. „Ty jsi dal pryč mého člena rodiny?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl vztekem i bolestí. „Bez mého vědomí? Zatímco jsem ležela na kapačkách?“ „Byla to jen kočka, Marto,“ povzdechl si a vstal, jako by tím debata skončila. „Nechtěl jsem tě zatěžovat, když jsi měla bolesti. Udělal jsem to pro tebe. Až se uzdravíš, poděkuješ mi. Konečně tu není ten zápach.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nešlo o kočku. Šlo o tu absolutní aroganci moci. O to, že si osoboval právo rozhodovat o tom, co je pro mě dobré a co smím milovat. Využil mé slabosti, mé nepřítomnosti, aby vyčistil svůj prostor, a maskoval to péčí o mé zdraví. Byla to zrada té nejvyšší důvěry. Pokud je schopen bez mrknutí oka odložit tvora, kterého jsem milovala deset let, jen proto, že „překážel“, jak snadno jednou odloží mě, až budu příliš nemocná nebo stará?
Ležím teď v tom dokonale uklizeném pokoji a je mi zima. Roman spí ve vedlejším pokoji, protože „potřebuji klid“. Myslí si, že bouře přešla. Že si popláču a zvyknu si na ten nový, čistý pořádek. Neví ale, že zítra zavolám své sestře. Nechám se odvézt k ní. A pak začnu pátrat po té „paní na vesnici“, abych zjistila, jestli Micka vůbec žije. Roman mi vyčistil byt od chlupů, to ano. Ale zároveň ho vyčistil od lásky. Myslel si, že odstraňuje problém, ale ve skutečnosti odstranil poslední důvod, proč s ním zůstat. Některé skvrny na duši totiž vyčistit nejdou, ani tím nejsilnějším savem.
