Článek
Bylo jí jedenáct. Poslední dobou měla hlad pořád, takže jsem tomu několik dní nevěnovala pozornost.
Pak začala mizet jablka.
Jogurty.
Malé sušenky, které jsme kupovali hlavně na výlety.
Jednou jsem otevřela její aktovku, protože jsem hledala podepsaný papír ze školy. Uvnitř byly dvě krabičky položené přesně na sobě. Jedna modrá, kterou měla od první třídy, a druhá průhledná z kuchyňské skříňky.
Večer jsem ji položila zpátky na stejné místo.
O svačinách jsme nemluvily.
Ve čtvrtek mi Tereza volala v půl desáté.
Zapomněla doma sešit na přírodopis. Měla mít referát. Prosila mě, jestli bych jí ho nepřivezla.
Pracovala jsem nedaleko, a tak jsem přijela před velkou přestávkou.
Vrátná mě pustila dovnitř, ale Terezu jsem našla až venku. Stála za tělocvičnou vedle dívky v tmavomodré bundě.
Tu dívku jsem nikdy předtím neviděla.
Tereza jí podala průhlednou krabičku.
Dívka ji otevřela a vytáhla chleba.
Tereza mě zahlédla první.
Zůstaly jsme několik vteřin stát proti sobě.
Pak jsem zvedla sešit.
„Zapomněla sis ho.“
„Jo.“
Přišla ke mně.
Dívka za ní mezitím zavřela krabičku.
„Děkuju,“ řekla Tereza.
„Není zač.“
Cestou zpátky do práce jsem na semaforu třikrát hledala telefon v kabelce, přestože ležel vedle mě na sedadle.
Večer měla Tereza na stole matematiku.
„Jak se jmenuje ta holka?“
Nezvedla hlavu.
„Karolína.“
Nalila jsem si vodu.
„Je z vaší třídy?“
„Jo.“
„Od září?“
„Od prosince.“
Tím rozhovor skončil.
Až když šla spát, přišla za mnou do koupelny. Čistila jsem si zuby.
„Nikomu to neříkej.“
Podívala jsem se na ni v zrcadle.
„Co?“
„Prostě nikomu.“
Měla na sobě příliš krátké pyžamové kalhoty. Všimla jsem si, že jí z nich už lezou kotníky. Ještě na podzim jí byly dlouhé.
Vyplivla jsem pastu.
„Nemůžete přece ve škole řešit takové věci samy.“
Tereza se opřela o dveře.
„My nic neřešíme.“
„Nosíš jí jídlo.“
„No.“
„To je řešení.“
„Ne.“
Pak odešla.
V pátek jsem třídní učitelce zavolala.
Neřekla jsem Tereze, že to udělám.
Učitelka mě nechala mluvit a potom řekla, že rozumí. Ještě řekla, že rodinná situace je složitá.
Použila právě tato dvě slova.
Rodinná situace.
Složitá.
„Můžete s tím něco udělat?“ zeptala jsem se.
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Pokusíme se.“
Odpoledne přišla Tereza domů krátce po třetí.
Sundala boty.
Bundou minula věšák a nechala ji spadnout na zem.
„Volala jsi jí.“
Nebyla to otázka.
„Ano.“
Tereza bundu nezvedla.
„Kája dneska nic nechtěla.“
„Třeba je to tak lepší.“
Tereza se na mě podívala.
Potom šla do svého pokoje.
Dveře nezabouchla.
To by možná bylo jednodušší.
V sobotu jsme jely nakoupit. Tereza chodila vedle vozíku a četla si zprávy v telefonu. U pečiva jsem vzala jeden bochník chleba.
Chvíli jsem na něj koukala a pak jsem do vozíku přidala druhý.
Tereza si toho všimla.
Nic neřekla.
V pondělí ráno jsem vstala první.
Udělala jsem čtyři chleby se sýrem.
Dva jsem dala do modré krabičky a dva do průhledné.
K oběma jsem položila jablko.
Když Tereza přišla do kuchyně, měla ještě mokré vlasy.
Otevřela modrou krabičku.
Potom průhlednou.
„Tys tam dala jablko?“
„Jo.“
„Dobrý.“
Obě zavřela.
Průhlednou krabičku držela chvíli v ruce.
„Nevím, jestli ji bude chtít.“
„Tak ji sníš ty.“
Tereza si oblékla bundu.
U dveří se ještě vrátila.
Vzala z mísy druhé jablko a vyměnila ho za to, které jsem dala do průhledné krabičky.
„Tohle je lepší,“ řekla.
Nevěděla jsem, v čem.
Jedno bylo červené a druhé zelené.
Pak odešla.
Odpoledne byla průhledná krabička v myčce.
Neptala jsem se, kdo ji vyprázdnil.
