Článek
V lednici paní Vackové byly tři zavařovací sklenice, půlka citronu a deset čokoládových tyčinek.
Na každé byl nalepený papírek.
PRO MICHALA.
Jana zavřela lednici a podívala se na kolegu.
„Syn?“ zeptal se Mirek.
„Asi.“
„Tak proč si je neodvezl?“
„Ještě nepřišel.“
Mirek pokrčil rameny a začal odpojovat pračku.
Jana pracovala pro městskou část. Jejím úkolem bylo převzít byt po zemřelém nájemníkovi, sepsat vybavení, oddělit věci s možnou hodnotou a připravit prostor k vyklizení. Nábytek se odvezl, dokumenty se zapečetily, oblečení skončilo v pytlích.
Po člověku zůstala tabulka v počítači.
Jméno. Datum úmrtí. Stav elektroměru.
Paní Vacková zemřela v sedmdesáti třech letech v nemocnici. Sousedka si všimla, že už několik dní nezalévá truhlíky. Zavolala správci, správce policii a policie sanitku, přestože v tu chvíli už nebylo koho zachraňovat.
Byt byl malý, uklizený a přetopený. Na gauči ležela složená deka. Na televizoru stála fotografie mladého muže v maturitním obleku.
Měl hranatou bradu a výraz někoho, kdo se fotografuje proti své vůli.
„To bude Michal,“ řekla Jana.
Mirek se na fotografii podíval.
„Vypadá nadšeně.“
„Byla devadesátá léta.“
V obýváku našli porcelán, několik řetízků a obálku s hotovostí. V ložnici byly šaty seřazené podle barev. Ve skříni visel jeden pánský zimní kabát, který paní Vacková pravděpodobně neoblékla třicet let.
Jana otevřela spodní zásuvku komody.
Byly v ní dopisy.
Desítky obálek, každá nadepsaná stejným jménem.
Michal Vacek.
Chyběly známky i adresy.
První obálka byla z roku 2008. Poslední z letošního února.
Jana jednu vzala do ruky. Papír byl tenký a písmo roztřesené.
„Neotvírej to,“ řekl Mirek.
„Nic neotvírám.“
„Díváš se na to jako člověk, který už vybírá, kde začne.“
Jana obálku vrátila.
„Sepíšeme je.“
„Jako co?“
„Osobní písemnosti.“
Zásuvku zavřela.
Michal přišel následující den o devět minut později. Jana to věděla přesně, protože měla další předání bytu a nesnášela lidi, kteří považovali cizí čas za volitelný.
Bylo mu osmatřicet, pracoval ve skladu stavebnin a na fotografii z maturity se podobal hlavně tím, že ani teď nevypadal vesele.
Měl pracovní bundu, ošoupané boty a na pravé ruce jizvu od palce k zápěstí.
„Vy jste paní z úřadu?“ zeptal se.
„Jana Marešová.“
„Michal Vacek.“
„Já vím.“
Podala mu formulář.
Přečetl první dva řádky a podepsal ho tam, kde mu ukázala.
„To jste si nepřečetl.“
„Stejně mi nic nedáte.“
„Je to předávací protokol.“
„Tak vidíte.“
Jana odemkla byt.
Michal zůstal chvíli stát v předsíni. Díval se na botník, zelený deštník a hnědé papuče úhledně zasunuté pod věšák.
„Potřebujeme, abyste označil věci, které si chcete odvézt,“ řekla Jana.
„Nic.“
„Ani osobní dokumenty?“
„Ty si vezmu.“
„Fotografie? Šperky?“
„Nevím.“
„Musíte se rozhodnout do pátku.“
Michal vešel do kuchyně. Otevřel lednici a uviděl tyčinky s papírky.
Jednu vytáhl.
PRO MICHALA.
Nápis si přečetl dvakrát.
„To dělala pořád,“ řekl.
„Kupovala vám čokoládu?“
„Kupovala věci, které jsem nechtěl.“
Tyčinku položil zpátky.
Jana ho zavedla do obýváku. Ukázala mu krabici s fotografiemi, porcelán i obálku s penězi.
„V komodě jsou dopisy,“ řekla.
Michal se k ní otočil.
„Jaké dopisy?“
„Adresované vám.“
„Četla jste je?“
„Ne.“
„Tak jak víte, že jsou pro mě?“
„Je na nich vaše jméno.“
„To ještě neznamená, že je psala pro mě.“
Jana se nadechla.
„Co jiného by to znamenalo?“
„Že je psala pro sebe.“
Přešel k oknu a zkontroloval truhlíky. Hlína byla suchá, ale v jednom květináči zůstával nízký fíkus s popraskanými listy.
„Ten je mrtvý?“ zeptal se.
„Ještě ne.“
„Tak ho vyhoďte.“
Jana se na něj podívala.
„Rostliny se nevyhazují, dokud jsou živé.“
„To máte v předpisech?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Protože nejsou mrtvé.“
Michal přikývl, jako by právě získal důkaz o něčem, co si o ní myslel už od předsíně.
Jana si z každého opuštěného bytu brala jednu rostlinu. Ne ty krásné. Krásné si obvykle odvezli příbuzní.
Brala si přeschlé fíkusy, přelité tchyniny jazyky a africké fialky, které už kvetly jen ze zvyku. Doma měla parapety plné zelených pacientů, o jejichž předchozích majitelích věděla víc než jejich vlastní rodiny.
Nikomu o tom neříkala.
„Přijdu v pátek,“ řekl Michal.
„Byt musí být do té doby vyklizený.“
„Všechno můžete odvézt.“
„A dopisy?“
„Spálit.“
„Nemůžeme svévolně ničit osobní písemnosti.“
„Tak je dejte do archivu.“
Odešel bez rozloučení.
Mirek se objevil ve dveřích ložnice.
„Příjemný člověk.“
Jana si zapsala stav plynoměru.
„Zemřela mu matka.“
„To vím.“
Ve středu začali byt vyklízet.
Pytle s oblečením skončily u dveří. Nábytek označili oranžovými nálepkami. Mirek odmontoval lustr a Jana zabalila porcelán do novin.
Dopisy nechala v zásuvce.
Ve čtvrtek našla pod postelí krabici s dárky. Byl v ní zelený pánský svetr, dětská stavebnice a holicí strojek.
Na každém balíčku bylo datum.
Narozeniny. Vánoce. Svátek.
Nejstarší dárek byl čtrnáct let starý.
„Čekala, že přijde,“ řekla Jana.
Mirek zvedl krabici a postavil ji ke komodě.
„Nebo nevěděla, co s tím.“
Odpoledne se Michal vrátil. Tentokrát přišel o dvacet minut dřív.
„Říkal jste v pátek,“ řekla Jana.
„Měl jsem cestu kolem.“
„Bydlíte na druhém konci města.“
Michal si stáhl pracovní rukavice.
„Tak jsem měl delší cestu.“
Vešel do obýváku. Polovina nábytku už byla pryč a místnost působila větší, než si ji pamatoval.
Na stěně zůstaly světlejší obdélníky po obrazech.
„Chcete něco odvézt?“ zeptala se Jana.
„Ten kabát.“
„Pánský?“
„Byl otce.“
„Je vám malý.“
„To nevadí.“
„Na nošení ano.“
„Nechci ho nosit.“
Jana mu ukázala krabici s dárky.
Michal se k ní nepřiblížil.
„To si nechte.“
„Já nic nechci.“
„Tak proč jste to vytáhla?“
„Protože vyklízíme byt.“
„Mělo to zůstat pod postelí.“
„Až sem přijdou další nájemníci?“
Michal si sedl na okraj židle, která měla být za hodinu odvezena.
„Pohádali jsme se,“ řekl.
Jana čekala.
„Před čtrnácti lety. Chtěla, abych se vrátil domů.“
„Bydlet?“
„Pracoval jsem v Brně. Přišel jsem o práci a ona se to dozvěděla od tety. Začala mi volat, že se mám vrátit, že mi najde místo u známého, že budu mít teplé jídlo.“
„To zní hrozně.“
Michal se na ni podíval.
„Vy jste vtipná?“
„Občas omylem.“
Promnul si jizvu na ruce.
„Řekl jsem jí, že nejsem dítě. Ona řekla, že se tak chovám. Pak vytáhla všechno možné. Že jsem nešel na vysokou, že jsem se rozvedl, že jsem prodal auto pod cenou.“
„Prodal jste ho pod cenou?“
„Ano.“
„Tak v něčem měla pravdu.“
„Vy jste přesně jako ona.“
„To mě mrzí.“
„Ji by nemrzelo.“
Michal se opřel lokty o kolena.
„Řekl jsem jí, že už ji nechci vidět. Čekal jsem, že se omluví.“
„A ona čekala na vás.“
„Asi.“
„Čtrnáct let?“
Michal se na ni zadíval.
„Vy nejste sociální pracovnice.“
Jana zmlkla.
„Ne.“
„Ani moje příbuzná.“
„Ne.“
„Tak proč mě vyslýcháte?“
Jana se podívala na krabici s dárky.
Mohla říct, že potřebuje vědět, co má zapsat do protokolu. To by byla lež.
„Protože jsem zvědavá,“ řekla.
Michal přikývl.
„Aspoň něco upřímného.“
Vstal a přešel do ložnice pro otcův kabát.
Když se vrátil, držel ho přehozený přes ruku.
Jana už se neptala.
„Dáte mi jeden dopis?“ řekl po chvíli.
„Jsou vaše.“
„Jeden stačí.“
Otevřela zásuvku.
„Který?“
„Nějaký z prostředku.“
Podala mu obálku datovanou před sedmi lety.
Michal ji strčil do kapsy, aniž by ji otevřel.
„V pátek přijdu pro dokumenty.“
„Dobře.“
„A ty dopisy dejte zatím stranou.“
„Dobře.“
„Bez otázek?“
„Snažím se.“
Vzal kabát a odešel.
V pátek nepřišel.
Jana mu volala v deset, ve dvanáct a ve tři. Telefon nezvedl.
V pět musela byt uzavřít. Stěhováci odvezli poslední skříň. Mirek odnesl pytle a nechal v předsíni jen krabici s dokumenty, dopisy a věcmi, které mohl převzít dědic.
„Co s tím?“ zeptal se.
„Dáme to do skladu.“
„A dárky?“
„Taky.“
Mirek zvedl krabici.
Jana zalila fíkus.
„Vezmi si ho,“ řekl.
„Ještě tu máme práci.“
„Jano.“
„Co?“
„Vezmi si ho, než ho přeliješ.“
Jana položila láhev na parapet.
Michal se objevil krátce po šesté.
Byt už byl prázdný. Neměl na sobě pracovní bundu, jen tmavou mikinu. V ruce držel otevřený dopis.
„Měl jste přijít dřív,“ řekla Jana.
„Vím.“
Vešel do obýváku a zastavil se uprostřed místnosti. Bez nábytku se jeho hlas lehce vracel od stěn.
„Přečetl jsem ho,“ řekl.
„To se u dopisů dělá.“
Podal jí papír.
Jana ustoupila.
„Je pro vás.“
„Přečtěte poslední část.“
„Ne.“
„Prosím.“
Bylo to poprvé, co ho slyšela to slovo použít.
Vzala dopis.
Písmo bylo pevnější než na pozdějších obálkách.
Michale,
vím, že jsem ti tehdy řekla věci, které matka říkat nemá. Ty jsi mi řekl věci, které syn říkat nemá. Asi jsme si tedy vyrovnaní, i když vím, že ty bys s tím nesouhlasil.
Koupila jsem ti svetr. Je zelený. Ne proto, že by ti zelená slušela, ale protože jiný v tvé velikosti neměli.
Kdybys někdy chtěl přijít, nemusíš se omlouvat. Já se taky neomluvím, protože bych to určitě pokazila. Můžeš prostě zazvonit a já budu dělat, že jsem tě čekala jen pět minut.
Jana složila papír.
Michal se díval do prázdného pokoje.
„Přišel jsem sem nejmíň dvacetkrát,“ řekl.
Jana mlčela.
„Seděl jsem v autě. Jednou vyšla ven s odpadky.“
„Viděla vás?“
„Nevím. Schoval jsem se.“
„To bylo dospělé.“
„V tu chvíli mi bylo třicet pět.“
„Takže skoro.“
Michal se krátce usmál. Hned zase přestal.
„Proč je neposlala?“
Jana mu vrátila dopis.
„Nevím.“
„Vy máte na všechno nějakou větu.“
„Dnes už ne.“
Michal přikývl a vzal krabici s dopisy.
Dárky nechal na zemi.
„Ty nechcete?“ zeptala se Jana.
„Nevím, co bych s nimi dělal.“
„Mohl byste je rozbalit.“
„Po čtrnácti letech?“
„Čokoládu bych nejedla.“
Odnesli věci do jeho auta. Michal položil dopisy na zadní sedadlo a otcův kabát vedle nich.
Jana držela fíkus.
„Ten byl její?“ zeptal se.
„Ano.“
„Vypadá špatně.“
„Má suché kořeny.“
„Tak ho vyhoďte.“
„Nevyhodím.“
„Protože ještě není mrtvý?“
„Přesně.“
Michal otevřel dveře auta, ale nenastoupil.
„Můžu si ho vzít?“
Jana přitiskla květináč blíž k tělu.
„Před chvílí jste ho chtěl vyhodit.“
„Změnil jsem názor.“
„Umíte se o něj starat?“
„Ne.“
„Tak proč ho chcete?“
Michal se podíval na okna matčina bytu. Za sklem nebyla záclona ani světlo.
„Protože ho koupila ona.“
Jana mu fíkus podala.
„Jednou týdně zalít. Ne moc. Nedávat nad topení.“
„Napíšete mi to?“
„Můžete si to pamatovat.“
„Tomu bych nevěřil.“
Vytáhl telefon a podal jí ho.
Jana do kontaktů napsala své číslo a pod jméno přidala: KVĚTINY.
„Vy nemáte příjmení?“ zeptal se.
„Pro rostlinu není důležité.“
Michal uložil telefon.
„Co když začne umírat?“
„Pošlete fotku.“
„A když umře?“
„Tak mi ji neposílejte.“
Tři týdny se neozval.
Jana si postupně přestala kontrolovat telefon pokaždé, když jí přišla zpráva. Představovala si fíkus na parapetu nad radiátorem, utopený v květináči plném vody, nebo odložený někde ve skladu mezi paletami lepidla.
Říkala si, že jí do toho nic není.
V neděli večer přišla fotografie.
Fíkus stál na stole. Jeden list zežloutl a hlína vypadala jako bahno.
Vedle květináče ležela otevřená obálka.
Michal napsal:
Asi jsem ho zalil moc.
Jana odpověděla:
Ano.
Po chvíli přidala:
Ale ještě není mrtvý.
Další fotografie přišla až o dva týdny později.
Fíkus měl nový list. Vedle něj ležely tři otevřené dopisy, prázdný obal od čokoládové tyčinky a zelený svetr.
Michal ho měl na sobě.
Byl mu malý.
