Článek
„Tak pojď,“ řekla Lenka. „Pozor na práh.“
Matka se nepohnula.
V předsíni stály vedle botníku dvoje dámské kozačky a modré tenisky se zelenými tkaničkami. Na věšáku visela žlutá dětská bunda. Z kuchyně bylo cítit smaženou cibuli a něco sladkého.
Matka se podívala na klíč v Lenčině ruce.
„Kdo?“ zeptala se.
Ještě před půl rokem by z ní vyšlo jen protáhlé kó, případně by ukázala prstem. Teď dokázala slova najít, když měla dost času a nikdo jí je nedoplňoval. Logopedka Lence opakovaně vysvětlovala, že to není totéž jako zapomenout.
„Říkala jsem ti to. Oksana se synem. Jen dočasně.“
Matka se opřela o hůl a vstoupila.
Oksana vyšla z kuchyně v zástěře, kterou Lenka poznala. Byla bílá s červenými třešněmi. Před lety ji koupili na pouti, když Adéla ještě jezdila v kočárku. Oksana si ji uvázala vysoko v pase a na břiše měla tmavou skvrnu od oleje.
„Dobrý den, paní Milado,“ řekla pomalu. „Vítejte doma.“
Matka přejela pohledem zástěru a potom Oksaninu tvář.
„Moje.“
„Zástěra je tvoje,“ řekla Lenka. „Oksana si ji půjčila.“
Oksana si ji začala rozvazovat.
„Nechte,“ řekla matka.
Nebylo jasné, zda ji má nechat na sobě, nebo se jí přestat dotýkat. Oksana si ji pomalu znovu uvázala.
Lenka zavřela dveře a zkontrolovala, zda má matka správně nasazenou ortézu. Nebylo to nutné. Dělala to pokaždé, když nevěděla, co jiného s rukama.
Návštěvu plánovali skoro měsíc. Lékař ji nazval nácvikem návratu do domácího prostředí, jako by Milada celý život bydlela někde jinde a teď se měla naučit používat cizí koupelnu. Sociální pracovnice chtěla vědět, zda má byt výtah, široké dveře a jestli se vejde židle do sprchového koutu. Když Lenka řekla, že je v koupelně vana, něco si zapsala.
„Na dvě hodiny,“ připomněla Lenka. „Pak se vrátíme.“
Matka neodpověděla. Pomalu prošla předsíní a levou nohu přitahovala po dlažbě. U dveří do obývacího pokoje se zastavila.
Nábytek byl stejný, ale ne na stejných místech. Gauč, který dříve stál pod oknem, byl otočený ke stěně. Televize se přesunula na nízkou skříňku a místo matčina vyšívaného ubrusu pod ní ležela šedá podložka. Na konferenčním stolku byly učebnice češtiny, nabíječka a miska s mandarinkami.
Matka pohnula hůlkou směrem k oknu.
„Tam.“
„Oksana musela posunout gauč. Kvůli rozkládání.“
Oksana stála ve dveřích a svírala okraje zástěry.
„Já můžu dát všechno zpátky.“
„Teď ne,“ odpověděla Lenka.
Na horní polici knihovny chyběly tři porcelánové figurky: tanečnice s uraženým ouškem, chlapec s flétnou a srnka. Lenka je sama zabalila do novin a odvezla do sklepa, protože Max jednou míčem rozbil sklenici.
„Jsou schované,“ řekla dřív, než se matka zeptala.
Vedle fotografie Lenčina otce stála malá modrožlutá vlaječka vyrobená z papíru.
„To dělal Maksym,“ řekla Oksana.
„Max,“ opravil ji chlapec ode dveří.
Bylo mu dvanáct a za poslední rok vyrostl skoro o deset centimetrů. Když se nastěhovali, vypadal mladší než Adéla na starých fotografiích. Teď měl úzká ramena, dlouhé ruce a vlasy, které mu padaly do očí.
„Dobrý den,“ řekl.
Milada si ho prohlížela.
„Ty.“
Chlapec se podíval na matku.
„Paní Milada si tě pamatuje,“ řekla Lenka.
Nebyla to pravda. Setkali se jen jednou v rehabilitačním zařízení a Milada většinu návštěvy prospala.
„Já tady bydlím,“ řekl Max.
Oksana se k němu rychle otočila.
„Teď,“ dodal. „Dočasně.“
Milada přikývla.
V kuchyni stál jiný stůl. Původní rozkládací, u kterého se slavily narozeniny a na němž dědeček opravoval hodinky, byl odnesený do třetího pokoje. Oksana koupila menší z bazaru, protože kolem velkého se nedalo projít, když měla rozloženou sušičku.
Na lednici visel Maxův rozvrh, účtenka za plyn a diktát s jednou chybou. Miladin magnet z Chorvatska zůstával v rohu, napůl zakrytý kartičkou z očního.
Matka otevřela skříňku. Uvnitř byly její talíře, ale poskládané jinak. Hluboké dole, mělké nahoře. Hrnečky měly ouška otočená doprava.
„Čaj?“ zeptala se Oksana. „Nebo káva?“
Matka zavrtěla hlavou.
„Máme bublaninu,“ řekl Max. „S třešněma.“
„Višně,“ opravila ho Oksana.
„To je skoro stejný.“
Miladě se pohnul koutek úst. Lenka si nebyla jistá, zda to byl úsměv, nebo následek ochrnutí.
Posadili ji na židli. Oksana přinesla koláč a nakrájela čtyři kusy. Jeden položila i před sebe, ale nesedla si.
Matka vzala vidličku do pravé ruky. Koláč byl měkký, přesto jí trvalo dlouho ukrojit sousto. Oksana ji sledovala a potom se podívala jinam. Lenka měla chuť vidličku převzít, ale fyzioterapeut jí zakázal pomáhat s tím, co matka zvládne sama.
„Dobré?“ zeptala se Oksana.
Milada přikývla.
„Moc cukr? Já dávám méně.“
Matka polkla.
„Můj recept.“
Oksana se usmála.
„Ano. Lenka mi dala.“
Milada se obrátila k dceři.
„Byl v šuplíku,“ řekla Lenka. „Jen jsem ho vyfotila.“
Recept byl napsaný na průsvitném papíru, potřísněném máslem. Oksana chtěla upéct něco českého na školní akci a Lenka si vzpomněla na bublaninu, kterou matka pekla celé její dětství. Tehdy jí nepřipadalo, že něco bere.
Matka položila vidličku.
Ložnice zůstala téměř nedotčená. Oksana spala v obýváku a Max ve třetím pokoji, kde dříve stával dědečkův pracovní stůl a skříň s nářadím. V manželské posteli byly uložené krabice s oblečením a zimní peřiny. Přes jednu polovinu ležel průhledný igelit.
„Chtěla jsem, aby matrace nezvlhla,“ řekla Oksana.
Matka se dotkla rámu. Na nočním stolku stála tatínkova lampička a sklenička, do které si večer dával zubní protézu. Byla prázdná a zaprášená.
Lenka ji chtěla schovat, když byt připravovali. Oksana řekla, že některé věci je lepší nechat na místě.
Matka si sedla na postel. Igelit pod ní zašustil.
„Tak,“ řekla.
„Co tak?“
Milada se rozhlédla.
„Doma.“
Lenka si klekla před ni.
„Dnes jen na návštěvu.“
Matka zavrtěla hlavou.
„Doma.“
„Ještě to nejde.“
„Jde.“
„V koupelně máš vanu. Sama se do ní nedostaneš. Nezvládneš nakupovat ani sejít dolů, kdyby nejel výtah.“
Matka se na ni dívala výrazem, který Lenka znala z dětství. Nebyl v něm vztek. Jen jistota, že už slyšela dost.
„Ty,“ řekla. „Pomůžeš.“
„Nemůžu tu být pořád.“
„Jsi sestra.“
„Právě proto vím, co všechno nezvládneš.“
Matka se podívala na Oksanu, která zůstala stát na chodbě.
„Ona pryč.“
Oksana zbledla.
„Mami,“ řekla Lenka.
„Můj byt. Moje postel.“
Oksana si sundala zástěru a složila ji přes opěradlo židle.
„Samozřejmě,“ řekla. „My půjdeme.“
„Teď nikdo nikam nejde.“
Matka se opřela zdravou rukou o matraci.
„Já zůstanu.“
„Za hodinu se vracíme do rehabilitace.“
„Ne.“
„Tohle jsme si domluvily.“
„Ty.“
„Co já?“
Matka ukázala na ni.
„Ty domluvila.“
Lenka se narovnala.
V posledním roce domluvila téměř všechno. Přeložení z neurologie do rehabilitačního ústavu, žádost o příspěvek na péči, nové léky, prodej otcova auta i to, že se do bytu nastěhuje Oksana s Maxem.
Matka tehdy nedokázala říct celou větu. Lenka jí ukázala Oksaninu fotografii a vysvětlila, že jde jen o několik měsíců. Milada se rozplakala. Lenka to považovala za souhlas, nebo alespoň za něco, co se mu dostatečně podobalo.
Oksanu poznala v nemocnici. Uklízela na oddělení, na kterém Lenka sloužila noční. Jednou ji našla sedět v šatně se zavřenýma očima. Dostala výpověď z ubytovny, protože majitel našel nájemníka, který zaplatí víc. Se synem měla deset dní na vystěhování.
Matčin byt byl v té době už čtyři měsíce prázdný.
Lenka jí řekla, že tam mohou zůstat do léta.
Byl únor.
Teď začínal další listopad.
„Půjdeme,“ zopakovala Oksana.
„Nemáš kam.“
„Něco najdu.“
„Co najdeš? Pokoj za šestnáct tisíc? Max chodí tady do školy.“
Matka poslouchala. Oči měla unavené, ale ostré.
„To není její starost,“ řekla Oksana.
„Je to její byt,“ dodala po chvíli.
Matka přikývla.
Cestou do rehabilitačního zařízení nepromluvila. Seděla na zadním sedadle, přestože dřív vždycky jezdila vepředu, a dívala se z okna.
„Nemůžeš se tam jen vrátit,“ řekla Lenka, když stály na červené. „Musíme zařídit pečovatelskou službu. Sedačku do vany. Madla.“
Matka sledovala lidi na přechodu.
„A Oksana potřebuje čas.“
„Dost měla.“
„Mami.“
„Dost.“
Lenka se podívala do zpětného zrcátka. Matka měla na sobě béžový kabát, který jí koupila po mrtvici. Starý už nezapnula přes rameno a ortézu. V novém vypadala menší, jako by si ho půjčila.
„Vědělas vůbec, že tam bydlí, když jsem ti to tehdy říkala?“
Matka se na ni podívala v zrcátku.
„Nejsem blbá.“
Byla to nejdelší věta, kterou za celý den vyslovila.
Když Lenka přijela domů, Adéla seděla u kuchyňského stolu a jedla bublaninu. Oksana jí zabalila několik kusů do plastové krabičky.
„Jaký to bylo?“ zeptala se.
„Babička chce domů.“
Adéla odložila vidličku.
„Tak se vrátí?“
„Není to tak jednoduchý.“
„Kvůli Oksaně?“
„Kvůli všemu.“
Lenka otevřela lednici, přestože nic nepotřebovala.
„Ty jsi tam s ní nebydlela. Po dědovi nejedla, nevycházela, volala mi šestkrát denně. Pak dostala mrtvici a ležela tam skoro celý den, než ji našla sousedka.“
„Tak nemůže být sama.“
„Přesně.“
„Ale ani tam nemůže být někdo jiný navždy.“
Lenka zabouchla lednici.
„A co má Oksana dělat?“
Adéla si ukrojila další sousto.
„Nevím.“
„Přesně.“
Druhý den Lenka zavolala do tří realitních kanceláří. Nejlevnější byt v okolí Maxovy školy měl jeden pokoj, kuchyňský kout vedle postele a nájem vyšší než Oksanin čistý plat. Majitel požadoval dva nájmy jako kauci a potvrzení od zaměstnavatele.
„A odkud paní je?“ zeptala se makléřka.
„Z Ukrajiny.“
„Aha.“
To aha trvalo o něco déle, než bylo nutné.
„Má pracovní smlouvu.“
„Určitě. Já jen, že majitel má svoje preference.“
U dalšího bytu nechtěli děti. U třetího nabízeli smlouvu jen na tři měsíce.
Oksana mezitím přestala Lence volat. Odpovídala krátce a odmítla, když jí Lenka nabídla, že se zastaví.
Ve středu přinesla matce katalog koupelnových madel a sedaček do vany. Milada seděla ve společenské místnosti s dalšími třemi ženami. V televizi běžel pořad o vaření bez zvuku.
„Tahle se otáčí,“ ukázala Lenka. „Mohla bys na ni sednout zvenku a přesunout nohy.“
Matka katalog zavřela.
„Doktorka říká, že bys mohla na zkušební víkend. Až bude všechno připravené.“
„Kdy?“
„Možná za měsíc.“
„Týden.“
„To nejde.“
„Týden.“
„Oksana se nemůže vystěhovat za týden.“
Matka se dívala na obrazovku, kde žena s dokonalými vlasy sypala mouku do mísy.
„Ty chceš ji.“
„Co to znamená?“
Matka ukázala zdravou rukou směrem k oknu.
„Ona hodná. Vaří. Adéla ráda.“
„Oksana není moje rodina.“
Matka se k ní otočila.
„Ty její.“
Jedna z žen u vedlejšího stolu se na ně podívala.
„Pomáhám jí.“
„Mně ne.“
„Jsem tady třikrát týdně.“
„Domů ne.“
„Protože to není bezpečné.“
Matka chvíli hledala slova.
„Ty tam nechceš mě.“
Lenka vstala.
„Přijdu v pátek.“
V pátek jí sociální pracovnice řekla, že Milada požádala o propuštění.
„Nemůže se jen tak propustit.“
„Je svéprávná.“
„Ale není schopná samostatného života.“
„To se musí posoudit.“
Přes sklo kanceláře viděla matku sedět na chodbě s kelímkem jogurtu. Pravou rukou držela víčko a kelímek svírala mezi koleny. Trvalo jí téměř minutu, než fólii odtrhla. Jogurt jí vystříkl na kalhoty.
Sestra k ní vykročila.
Milada ji zastavila pohledem a sama si kalhoty otřela papírovým kapesníkem.
„Ona neví, co to obnáší,“ řekla Lenka.
Sociální pracovnice přikývla.
„Možná potřebuje možnost to zjistit.“
Oksana našla pokoj na ubytovně u nádraží. Sdílená kuchyň, koupelna pro čtyři pokoje, společná pračka na chodbě. Max by spal na rozkládacím křesle.
Seděly v nemocniční jídelně. Oksana před sebou měla kávu, které se nedotkla.
„To nepřipadá v úvahu,“ řekla Lenka.
„Je to levné.“
„Je to díra.“
„Viděla jste?“
„Znám ten dům.“
„Dočasně.“
Lenka se krátce zasmála.
Oksana otočila papírový kelímek v rukou.
„Paní Milada má pravdu.“
„Nemá pravdu ve všem.“
„Byt je její.“
„Ano.“
„Tak půjdeme.“
„Max má školu.“
„Může jezdit.“
„Hodinu autobusem.“
Oksana pokrčila rameny.
„Děti jezdí.“
„Najdeme něco jiného.“
„Kdo my?“
„Pomůžu ti.“
Oksana se slabě usmála.
„Vy pomáháte moc.“
„Co to má znamenat?“
„Když někdo pomáhá moc, potom je těžké říct ne.“
Lenka se opřela do židle.
„Řekla jsem ti někdy, co máš dělat?“
Oksana se podívala na kávu.
„Ne slovy.“
Mezi nimi projel vozík s tácy.
„Myslela jsem, že jsi tam spokojená.“
„Jsem.“
„Tak proč se tváříš, jako bych tě nutila?“
„Když jste mi dala klíče, říkala jste tři měsíce. Potom léto. Potom zimu. Já přestala hledat.“
„Protože jsem ti řekla, že můžeš.“
„Ano.“
„A to je špatně?“
Oksana chvíli mlčela.
„Ne. Jen je to váš způsob.“
„Jaký způsob?“
„Zařídit.“
Lenka se zvedla.
„Dobře. Tak si to zařiď sama.“
Oksana přikývla.
„Ano.“
Byla to odpověď, kterou Lenka chtěla, dokud ji neuslyšela.
Následující týden Oksana podepsala smlouvu na pokoj. Lenka se to dozvěděla od Adély, která v pokoji skládala Maxovy knihy do krabic.
„Proč jsou u tebe?“
„Půjčila jsem mu je.“
Na první stránce Malého prince bylo ukrajinsky napsané jméno Maksym Kovalenko a pod ním Adélinou rukou Max.
„Na ubytovně prý není skříň,“ řekla Adéla.
Lenka knihu položila zpátky.
„Babička pojede příští víkend domů na zkoušku.“
Adéla přelepila krabici páskou.
„Tak se to stihne.“
Oksana s Maxem se stěhovali v sobotu. Lenka přijela bez ohlášení a našla předsíň plnou tašek. Oksana balila kuchyňské věci, Max seděl na zemi a rozmotával kabely.
„Přijela jsem pomoct.“
„Máme auto od kolegy.“
„Stejně můžu něco odvézt.“
Oksana otevřela skříňku a vyndala tři hrnky. Jeden byl matčin, dva koupila sama.
„Tyhle můžete nechat,“ řekla Lenka.
Oksana je zabalila do utěrky.
„Mami je jedno, kolik má hrnků.“
„Právě.“
Lenka přešla do třetího pokoje.
Dřív tam byl otcův pracovní stůl, skříň s nářadím a rozkládací křeslo. Po jeho smrti matka většinu nářadí rozdala, ale stůl nechala. Oksana ho posunula pod okno a Max na něm dělal úkoly.
Na stěnách visely plakáty planet, fotbalistů a japonského kresleného seriálu. Nad postelí byla mapa Evropy, na které Max fixem zakroužkoval Kyjev, Brno, Vídeň, Paříž a Liverpool.
„To všechno sundáme,“ řekl.
Držel krabici s botami.
„Nemusíš hned.“
„Máma říkala, že jo.“
Sroloval plakát fotbalového týmu. Lepicí páska s sebou vzala kousek barvy.
„Sakra.“
„To se opraví.“
Max přejel prstem po bílém místě.
„Adéla říká, že babička je protivná.“
„To je možné.“
„Máma říká, že má právo.“
Začal odlepovat mapu. Jeden roh držel pevněji, než čekal. Papír se natrhl přes Německo.
„Nechte to,“ řekl, když se mu Lenka pokusila pomoct.
Pod mapou byly na zdi tenké čárky tužkou. U každé datum a číslo. Oksana ho každé tři měsíce měřila.
První čára byla nízko, téměř u vypínače. Poslední sahala Lence k bradě.
„To musíme smazat,“ řekl Max.
Vzal gumu a začal přejíždět po nejvyšší čáře. Datum zmizelo, ale v omítce zůstal mělký vryp.
„Nech to,“ řekla Lenka.
„Babička to uvidí.“
„Tak to uvidí.“
Max gumu položil.
Když odjížděli, byt vypadal větší. Gauč stál stále u stěny, ale nebyly na něm deky ani polštáře. Z lednice zmizel rozvrh i magnety. Zůstaly po nich světlejší obdélníky.
Oksana položila klíče na kuchyňský stůl.
„Můžeš si je nechat, dokud neodvezete poslední věci.“
„To je poslední.“
Lenka vzala klíče do ruky.
„Na ubytovně můžete být jen měsíc.“
„Možná najdu byt.“
„A kauce?“
„Půjčí mi kolegyně.“
„Já ti ji můžu dát.“
Oksana si oblékla kabát.
„Ne.“
„Nemusí to být dar.“
„Ne.“
„Proč?“
Oksana zapnula Maxovi zip na bundě, přestože to zvládl sám.
„Protože potom bych zase měla klíče, které nejsou moje.“
V neděli přivezla Lenka matku na zkušební pobyt.
Gauč vrátila pod okno. Velký stůl přenesla zpět do kuchyně. Na lednici zůstal jen magnet z Chorvatska a kartička z očního. Zástěru s třešněmi vyprala a pověsila na původní háček.
Matka prošla bytem pomalu. V obýváku se dotkla opěradla gauče. V kuchyni otevřela skříňku a zkontrolovala talíře. Lenka je přeskládala podle starého pořádku, nebo alespoň podle toho, jak si ho pamatovala.
„Dobré?“ zeptala se.
Matka přikývla.
V ložnici už nebyly krabice. Postel byla povlečená čistým prádlem a na nočním stolku stála sklenička na protézu. Lenka koupila sedačku do vany, madlo a protiskluzovou podložku. Na krku měla matka zavěšené nouzové tlačítko.
„Když budeš něco potřebovat, zmáčkneš tohle.“
„Vím.“
„Pečovatelka přijde ráno a večer. Jídlo máš v lednici. Já přijedu po obědě.“
„Ne.“
„Co ne?“
„Nepřijedeš.“
„Je to první den.“
„Já sama.“
Lenka stála ve dveřích s kabátem přes ruku.
„Právě zkoušíme, jestli můžeš být sama.“
Matka se podívala k oknu.
„Tak běž.“
Lenka připravila čaj, zkontrolovala telefon, položila léky do krabičky a prošla s matkou celý byt. V koupelně jí znovu ukázala madlo. V kuchyni vysvětlila mikrovlnnou troubu, kterou používala patnáct let.
Když se chystala odejít, našla ji ve třetím pokoji.
Mapa Evropy stále visela za jeden roh. Lenka na ni při úklidu zapomněla. Na stěně zůstaly plakáty planet a čáry označující Maxovu výšku. Postel byla odvezená, ale otcův pracovní stůl stál pod oknem.
Matka se dotýkala poslední čáry.
„Max,“ řekla Lenka. „Oksana ho tady měřila.“
Matka ukázala na mapu.
„Tu sundám.“
„Ne.“
„Chceš ji tu nechat?“
Matka přikývla.
„Je natržená.“
„Vidím.“
Lenka ji připevnila novým kouskem pásky. Roztržení přes Německo zůstalo viditelné.
„Tak já pojedu.“
„Ano.“
„Kdyby cokoli, zmáčkni tlačítko.“
„Běž.“
V autě seděla deset minut a sledovala okna. V kuchyni se rozsvítilo. Potom v obývacím pokoji. Nakonec v ložnici.
Domů dojela za dvacet minut. Adéla nebyla doma. Poslala zprávu, že je s Maxem v nákupním centru.
Lenka vytáhla z lednice krabičku s jídlem, ale neohřála ji. Seděla u stolu a čekala na telefon.
Matka zavolala v půl jedenácté.
„Co se stalo?“
Na druhém konci bylo ticho a nepravidelný dech.
„Mami? Spadla jsi?“
„Ne.“
„Bolí tě něco?“
„Ne.“
„Tak co potřebuješ?“
Matka dlouho mlčela.
„Hodiny.“
„Jaké hodiny?“
„Tikají.“
Lenka si vzpomněla na nástěnné hodiny v obýváku. Otec je každý rok rozebíral a mazal strojek. Po jeho smrti se několikrát zastavily, ale matka vždy koupila novou baterii.
„Vadí ti?“
„Ne.“
„Tak proč voláš?“
„Slyším.“
„Ano.“
„Dlouho ne.“
V rehabilitačním zařízení žádné hodiny netikaly. Na chodbě byly digitální a v pokojích se čas ukazoval na obrazovce televize.
„Chceš, abych přijela?“
Matka neodpověděla.
„Mami?“
„Ne.“
„Mám zůstat na telefonu?“
Po chvíli řekla:
„Chvíli.“
Lenka položila telefon na stůl a zapnula hlasitý odposlech. Neslyšela hodiny, jen matčin dech a občasné zašustění peřiny.
Po několika minutách se matka zeptala:
„Ona kde?“
„Oksana?“
„Ano.“
„Na ubytovně.“
„Max taky?“
„Ano.“
Matka nic neřekla.
„Není to dobré,“ dodala Lenka.
„Kolik?“
Lenka jí řekla částku za pokoj a přibližný nájem malého bytu. Matka potichu hvízdla, jako to dělala před mrtvicí, když jí připadala cena něčeho přehnaná.
„Chtěla jsem jim pomoct s kaucí,“ řekla Lenka. „Oksana nechce.“
„Proč?“
„Nevím.“
Matka chvíli dýchala.
„Víš.“
Z telefonu se ozvalo tikání. Slabé, pravidelné, zachycené mikrofonem v tichém pokoji.
„Mami?“
Neodpověděla.
Lenka zůstala na telefonu, dokud se její dech nezpomalil.
Ráno našla tři zmeškané hovory od pečovatelské služby. Zavolala zpět tak rychle, že se jí telefon málem vysmekl.
„Vaše maminka je v pořádku,“ řekla pracovnice. „Jen mě odmítla pustit dovnitř.“
Lenka ji našla v kuchyni v noční košili a svetru. Na stole měla chleba, máslo a nůž. Jeden krajíc byl namazaný jen uprostřed, protože se jí talíř při práci posouval.
„Proč jsi nepustila paní dovnitř?“
„Cizí.“
„Je to pečovatelka.“
„Nechci.“
Na lince ležela rozbitá sklenice. Střepy byly nahrnuté ke zdi pomocí novin.
„A tohle?“
„Spadlo.“
„Mohla ses pořezat.“
„Neřízla.“
Lenka vzala smetáček a střepy uklidila. Potom vytřela podlahu, přerovnala léky a zavolala pečovatelce, aby se omluvila.
Matka ji celou dobu sledovala.
„Co?“ zeptala se Lenka.
„Ty ráda.“
„Co mám ráda?“
Matka ukázala na smetáček, léky a telefon v její ruce.
„Tohle.“
„Myslíš, že ráda uklízím střepy?“
Matka přikývla.
„Protože potom víš.“
Lenka položila telefon na stůl.
„Co vím?“
„Co dělat.“
Chvíli stály proti sobě.
„A co bych měla dělat teď?“
Matka si ukrojila kousek chleba.
„Sednout.“
Lenka si sedla.
Zůstala do poledne. Matka jí nedovolila vařit ani přeskládat oblečení. Dívaly se na reprízu soutěže, kterou obě znaly. Nástěnné hodiny tikaly hlasitěji, než si Lenka pamatovala.
Odpoledne přišla Adéla s Maxem. Přinesli koláč z pekárny, ve které pracovala Oksana. Max zůstal stát v předsíni a čekal, až ho někdo pozve dál.
„Pojď,“ řekla Milada.
Posadil se na kraj gauče. Adéla mluvila o škole, Max mlčel.
„Pokoj,“ řekla matka a ukázala na něj.
Max vstal a šel za ní do třetího pokoje. Adéla pomohla babičce přes práh, přestože to nebylo potřeba.
Matka ukázala na mapu.
„Tvoje.“
„Už ne,“ řekl Max.
„Proč?“
„Nechal jsem ji tady.“
Matka se dotkla natrženého místa.
„Spravit.“
Max odlepil pásku, kterou přidala Lenka, a snažil se oba okraje spojit přesněji. Adéla mu podala novou.
„Kde budete bydlet?“ zeptala se matka.
„Na ubytovně,“ odpověděl Max. „Zatím.“
Matka přikývla. Potom ukázala na čáry na zdi.
„Ještě.“
„Co ještě?“
„Změřit.“
Max se zasmál.
„Teď?“
Postavil se zády ke stěně. Adéla položila tužku naplocho na jeho hlavu a udělala novou čáru.
Byla o dva centimetry výš než poslední.
„Datum,“ řekla matka.
Adéla ho připsala.
„Babi, chceš to tu nechat?“
Milada se podívala na stěnu.
„Je to pokoj.“
„Čí?“ zeptal se Max.
Matka chvíli hledala slovo.
„Třetí.“
Oksana přišla následující neděli. Přinesla polévku a vypranou zástěru s třešněmi, kterou omylem odvezla mezi svými věcmi.
„Já jsem si všimla až včera,“ omlouvala se.
Matka zástěru rozložila na stole a přejela rukou přes tmavou skvrnu, která po vyprání nezmizela.
„To nejde,“ řekla Oksana. „Zkoušela jsem.“
Milada si ji uvázala kolem pasu. Zavázat uzel jednou rukou nedokázala, takže jí Oksana pomohla.
V kuchyni pak spolu stály u linky. Oksana krájela zeleninu a Milada jí říkala, který hrnec má použít. Mluvila pomalu a někdy musela slovo zopakovat. Oksana čekala, aniž by ho doplňovala.
Lenka seděla v obýváku s Maxem a Adélou. Z kuchyně slyšela nůž klepající o prkénko.
„Menší,“ řekla matka.
„Takhle?“
„Ještě.“
„Vy jste přísná.“
„Ano.“
Oksana se zasmála.
Když odcházeli, Milada položila na stůl obálku.
„Co je to?“ zeptala se Oksana.
„Kauce.“
Oksana ji neotevřela.
„Ne.“
„Půjčka.“
„Já nemůžu.“
Matka přitiskla obálku zdravou rukou ke stolu.
„Můžeš.“
Oksana se podívala na Lenku.
Lenka chtěla říct, že je to rozumné, že se mohoupsat potvrzení a dohodnout splátky. Místo toho mlčela.
Oksana si obálku nevzala.
„Rozmyslím,“ řekla.
Milada přikývla a zasunula ji pod zástěru.
Za dva týdny dostala Lenka fotografii. Oksana na ní stála před malým domem na druhém konci města. Vedle ní byl majitel a držel svazek klíčů. Max se díval mimo záběr.
Pod fotografií stálo:
Máme byt. Peníze jsem půjčila od kolegyně. Paní Miladě děkuji.
Lenka zprávu přečetla matce nahlas.
Milada seděla u kuchyňského stolu a loupala jednou rukou mandarinku. Část slupky se jí trhala na malé kousky.
„Dobré,“ řekla.
Lenka čekala, zda dodá něco dalšího.
„Mám jí napsat, že může přijít?“
Matka položila kousek slupky na talíř.
„Ona ví.“
Třetí pokoj zůstal téměř prázdný. Otcův stůl stál pod oknem, mapa Evropy visela na stěně a vedle ní zůstávaly čáry s Maxovou výškou.
Jednou přišla Lenka s malířem, který měl opravit poškozenou omítku. Matka mu ukázala místa v předsíni a obývacím pokoji.
Když vešli do třetího pokoje, malíř přejel rukou po zdi.
„Tady to vezmeme taky. Jsou tu čáry a páska.“
Matka zavrtěla hlavou.
„To ne.“
„Je to jen tužka,“ řekl.
Podíval se na Lenku.
„Nechte to,“ odpověděla.
Matka seděla na pracovním křesle a sledovala je. Na sobě měla zástěru s třešněmi. Skvrna od oleje zůstávala na břiše.
Na mapě byla tenkou páskou slepená prasklina přes Německo. Pod ní vedla řada čar vzhůru, každá o něco výš než předchozí. Poslední měla datum, které už nepatřilo době, kdy v pokoji někdo bydlel.
