Článek
„Se mnou přemýšlet musíš?“ zeptal jsem se.
Petra si ode mě vzala sklenici. „S tebou hlavně čekám, co zase dělám špatně.“
Řekla to potichu. Nikdo u vedlejšího stolku se neotočil, hudba v sále pořád hrála. Přesto jsem měl chuť okamžitě odejít. Tři úterní večery jsem se tam potil v košili, kterou jsem jinak nosil jen na oslavy, a dozvěděl jsem se, že se mnou žena vlastně nerada tančí.
Aspoň tak jsem si její odpověď přeložil.
Do kurzu jsem se přihlásil kvůli ní. To jsem jí později zopakoval tolikrát, až se mě zeptala, jestli to má být dárek, nebo výčitka. V tu chvíli už jsem upřímně nevěděl.
Petra o tanci mluvila několik let. Když jsme šli na ples, vystačil jsem si se třemi pomalými skladbami a zbytek večera proseděl. Ona občas vyrazila s kamarádkami, ale chtěla chodit také se mnou. Ne na soutěže. Jen umět něco víc než přešlapovat a čekat, až hudba skončí.
Letos jí bylo padesát. Kurz pro dospělé jsem našel já, zaplatil osm lekcí pro oba a potvrzení vložil do obálky k narozeninám. Petra mě objala tak prudce, že jsem si připadal jako člověk, který po letech konečně vybral správný dárek.
Těšil jsem se na ni. Na ty úterní večery už méně.
Poslední dobou jsme totiž měli každý svou zaběhnutou trasu. Práce, nákup, její telefonát se sestrou, můj sport v televizi. Uměli jsme spolu vyřídit opravu pračky i připravit nedělní oběd pro děti. Hůř už jsme hledali něco, při čem jsme nebyli jen dva lidé zajišťující stejnou domácnost.
Představoval jsem si, že se na kurzu trochu ztrapníme, pak se tomu cestou zasmějeme. Že budu mít Petru dvě hodiny u sebe. V tom posledním byla asi větší část mého nadšení, než jsem si připouštěl.
První večer začal dobře. V kulturním domě voněla káva a naleštěná podlaha. Vedle nás se přezouval manželský pár, který se hned v šatně pohádal o zapomenutý kapesník. Ulevilo se mi. Nebudeme jediní, kdo nebude vědět, co dělá.
Lektorka nás postavila do dvojic. Petra se na mě usmála, položila mi ruku na rameno a já si vzpomněl na dobu, kdy jsme spolu začínali chodit. Tehdy mi stačilo, že se mě chce dotýkat. Nepotřeboval jsem při tom vypadat schopně.
Teď mi na tom záleželo dost.
„Počkej, ještě ne,“ zastavil jsem ji při prvním rozcházení.
„Já myslela, že už máme.“
„Vždyť ještě vysvětluje.“
Lektorka už mezitím obcházela jiné dvojice. Petra se podívala jejich směrem a nic neřekla. Začali jsme znovu. Když jsme se srazili koleny, oznámil jsem jí, že udělala moc dlouhý krok. Nevěděl jsem, jestli to byla pravda. Jen jsem potřeboval najít příčinu dřív, než ji někdo přisoudí mně.
Na druhé lekci lektorka navrhla, že si na krátké cvičení vyměníme partnery. Kdo nechce, může zůstat ve své dvojici. Mělo to být na jednu skladbu.
Podíval jsem se na Petru. Už se otáčela k sousednímu páru.
„My nemusíme,“ řekl jsem.
„Já bych to zkusila.“
Nechtěl jsem před ostatními dělat scénu kvůli jedné písničce. Ujal jsem se paní Evy a Petra přešla k jejímu manželovi Jiřímu. Byl o něco vyšší než já, prošedivělý, s rukávy vyhrnutými k loktům. Žádný mladík, na kterého bych mohl pohodlně svést vlastní neklid.
S Evou jsme sotva začali, když jsem se podíval přes její rameno. Petra se smála. Jiří něco řekl, ona zakroutila hlavou a pokračovali. Nešlo jim to dokonale. Právě proto mě ten smích zasáhl. Když jsme udělali chybu spolu, moje žena se obvykle omluvila.
„Já jsem tady,“ připomněla mi Eva.
Otočil jsem k ní hlavu tak rychle, že jsme se zastavili.
„Promiňte.“
„Nic se neděje. Jen jste mi šel úplně jinam.“
Byla ke mně zdvořilá. O to trapněji mi bylo. Následující skladbu jsme už tančili zase se svými partnery. Petru jsem držel pevněji a dvakrát jí pošeptal, ať se soustředí. Myslel jsem si, že tím zachraňuju náš zbytek večera.
Při třetí lekci se dvojice vystřídaly znovu. Tentokrát se Petra k Jiřímu dostala až po jiném partnerovi. Já už ale sledoval hlavně jejich setkání. Viděl jsem její uvolněná ramena, jeho dlaň na jejích zádech a měl jsem pocit, že jsem si zaplatil dvě hodiny, během kterých se moje žena baví s někým jiným.
Pak přišla přestávka a ta věta o přemýšlení nad každým krokem.
„Tak proč jsi chtěla, abych sem chodil?“ zeptal jsem se.
„Protože jsem chtěla tančit s tebou.“
„To moc nevypadá.“
Petra postavila sklenici na stolek. „Mně taky ne, když mě po každé chybě poučuješ.“
Bránil jsem se, že jí jen říkám, co nám nefunguje. Ona se zeptala, proč mi tedy nevadí moje vlastní chyby. Chtěl jsem odpovědět, že mi vadí nejvíc ze všeho. Místo toho jsem jí připomněl, kdo kurz našel a zaplatil.
Podívala se na mě tak, že jsem radši zmlkl.
Zbytek lekce jsme dokončili téměř beze slova. Cestou domů jsem řídil a hledal přijatelný důvod, proč příští úterý nepřijít. Bolí mě záda. Mám hodně práce. Je to celé postavené jinak, než slibovala nabídka. Nic z toho nebyla úplná pravda, ale dohromady by to snad mohlo stačit.
Petra mi to usnadnit odmítla.
„Jestli nechceš chodit, nemusíš,“ řekla. „Já bych ale ráda dokončila kurz.“
„S kým?“
„S tebou, pokud přijdeš. Když ne, zeptám se lektorky.“
Tady jsem poprvé vyslovil to, co jsem předtím schovával za poznámky o výuce. Řekl jsem jí, že mi vadí, jak se směje s Jiřím. Ne že se na mě zlobí. Ne že se v sále potím. Že se směje s jiným chlapem.
Chvíli se dívala z bočního okna.
„Já se s ním směju, protože když se spleteme, nemusím se hájit.“
Tohle už jsem nemohl svést na špatně pochopený vtip.
Doma jsem si sedl na kraj postele a rozvazoval boty déle, než bylo potřeba. Petra si šla umýt obličej. Přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy něco neuměl a vydržel u toho před ní, aniž bych začal hledat chybu kolem sebe.
V práci jsem vedl malý tým a lidé se mě běžně ptali, jak něco udělat. Doma jsem měl své postupy, své nářadí, své trasy na výlet. Na parketu mi tahle jistota nebyla k ničemu. Nechtěl jsem před Petrou vypadat bezradně, a tak jsem jí říkal, kam má dát nohu.
Když vyšla z koupelny, požádal jsem ji, jestli bychom nemohli aspoň zůstat celý večer spolu. Bez střídání. Vždyť kvůli tomu jsem tam šel.
„Já ale nechci dvě hodiny čekat, jestli se přestaneš zlobit,“ odpověděla. „A nechci se tvářit, že mě nebaví tančit i s někým jiným. Baví.“
Zabolelo to. Pořád jsem v tom slyšel srovnání mužů, i když ona mluvila o tanci.
Připomněl jsem jí naše výlety. Kolikrát přece jela se mnou někam, kam se jí moc nechtělo. Mohla by mi tedy vyjít vstříc i ona.
„Pamatuješ ten sraz veteránů u Jičína?“ zeptala se.
Pamatoval jsem si ho jako povedenou sobotu. Dobré počasí, známí, auta, která jsem chtěl dlouho vidět. Petra mi připomněla, že jsem ji nechal skoro hodinu čekat u stánku, zatímco jsem s kamarádem prohlížel motor. Když chtěla odejít dřív, řekl jsem jí, ať si ještě dá kávu.
Neměla potřebu mi ten den vracet. Jen se zeptala, proč její doprovod na mých akcích znamená, že musí čekat, a můj doprovod na jejím kurzu znamená, že se musí věnovat hlavně mně.
Na to jsem neměl rychlou odpověď.
Před čtvrtou lekcí jsem se rozhodoval ještě u botníku. Petra mě nepřemlouvala. Právě její klid mi vadil skoro stejně jako předchozí hádka. Nakonec jsem si vzal košili. Nechtěl jsem přestat chodit do zaplaceného kurzu jen kvůli tomu, jak dopadla jedna cesta domů.
V sále jsem se Jiřímu do té doby téměř vyhýbal. U stolku s vodou jsme najednou zůstali sami. Zeptal se mě, jestli si také pletu začátky skladeb. Přiznal jsem, že ano. On řekl, že v půlce večera už nedokáže poznat skoro nic, ale jeho ženu to baví, tak se snaží vydržet.
Nebyl to rozhovor, po kterém bych ho začal mít rád. Jen se mi hůř udržovala představa sebejistého protivníka. Když pak tančil s Petrou, jednou se zastavil a oba se rozesmáli. Poprvé jsem vedle jejího smíchu viděl i jeho chybu.
Sám jsem ten večer udělal jinou. Petra mi šlápla na botu a já se už nadechoval k vysvětlení. Pak jsem si všiml, jak čeká se staženými rty.
„Nevím, kdo za to mohl,“ řekl jsem.
„Já taky ne.“
Pokračovali jsme. Nebyl z toho kouzelný obrat. Za chvíli jsem ji znovu zastavil moc prudce a ona mě požádala, abych ji tolik netahal. Tentokrát jsem aspoň nezačal dokazovat, že kdyby mě správně následovala, nestalo by se to.
Do konce kurzu jsme chodili spolu. Některé večery byly lepší, jiné jsem odpočítával zbývající skladby. Při střídání dvojic jsem pořád sledoval, kam Petra jde. Postupně jsem se ale dokázal vrátit k ženě, která právě stála přede mnou. Připadalo mi neuctivé věnovat jí jen polovinu pozornosti kvůli vlastní žárlivosti.
Na závěrečný večer si Petra vzala tmavomodré šaty. V šatně mi podala kabát a zeptala se, jestli jí zapnu drobný knoflík za krkem. Chvíli jsem s ním zápasil. Stála trpělivě, s vlasy zvednutými v dlani. Byl jsem rád, že jsme došli až sem, a současně jsem cítil úlevu, že už nemusím zvažovat další úterý.
Když lektorka nabídla pokračování, Petra si vzala přihlášku. Já ne.
Zeptala se mě až venku. Řekl jsem jí, že další kurz nechci. Tanec mě nezačal bavit tolik, abych u něj zůstal. Nechtěl jsem jí znovu dávat něco, co jí pak budu předhazovat.
„Já bych pokračovala,“ řekla.
„Já vím.“
Nebyl jsem při té odpovědi tak velkorysý, jak možná zněla.
Lektorka jí později potvrdila, že může přijít i sama a dvojici jí na lekci sestaví. Petra si místo zaplatila. Já se první úterý přistihl, že se ptám, jestli tam bude Jiří. Řekla, že neví. Měl jsem ještě několik otázek, ale nevyslovil jsem je. Nechtěl jsem z jejího odchodu dělat výslech.
Když se vrací s dobrou náladou, mívám radost i nepříjemné bodnutí, že jsem u toho nebyl. Někdy začne vyprávět, co se učili, a já musím dávat pozor, abych se místo poslouchání nesnažil zjistit hlavně to, s kým tančila.
Nezapsal jsem se do pokračování a nepovažuju to za svou prohru. Horší by bylo chodit vedle ní a vyžadovat za každý večer pozornost jako odměnu. Pořád jsem její muž. Jen už nejsem automaticky partner pro každou skladbu. Rozumím tomu podstatně lépe než před osmi lekcemi. Snášet to stejně lehce zatím neumím.
