Článek
Když jsem jednou předem napsala, že tentokrát nikoho nevezmu, jeden kamarád stejně přijel bez auta. Počítal totiž s tím, že si to nakonec rozmyslím.
S partou kamarádů se známe skoro deset let.
Nejsme už studenti, takže se nevídáme každý víkend, ale několikrát do roka máme narozeniny, grilování nebo společné večeře.
Já alkohol téměř nepiju.
Ne kvůli zdraví ani přesvědčení. Prostě mi nechutná a po dvou skleničkách vína mi bývá spíš špatně než dobře.
Na většinu akcí proto jezdím autem.
První roky to bylo praktické hlavně pro mě.
Pak si toho všimli ostatní.
Nejdřív jsem někoho jen hodila cestou
Začalo to úplně nevinně.
Po jedněch narozeninách se mě kamarádka zeptala, jestli bych ji nemohla vysadit doma. Bydlela asi tři kilometry od mojí trasy.
Samozřejmě jsem souhlasila.
Příště jeli dva lidé. Pak tři.
Postupně už se mě nikdo neptal až na konci večera. Začalo se s tím počítat předem.
„Lucka jede autem, tak vás vezme.“
Někdy jsem se to dozvěděla přímo u stolu.
Po jedné grilovačce jsem místo své běžné dvacetiminutové cesty domů strávila za volantem skoro hodinu. Rozvezla jsem čtyři lidi na tři různé adresy.
Benzín mi nikdo nenabídl, ale to mi vadilo nejméně.
Horší bylo čekání.
Když jsem chtěla kolem jedenácté odjet, vždycky někdo ještě dopíjel. „Deset minut“ se pravidelně změnilo v půl hodiny.
Jednou jsem seděla skoro čtyřicet minut v autě před restaurací, zatímco dva kamarádi si uvnitř dávali posledního panáka.
Tehdy jsem si řekla, že příště pojedu domů podle sebe.
Řekla jsem to dopředu
Příležitost přišla na narozeninách našeho kamaráda Petra.
Restaurace byla asi patnáct kilometrů od místa, kde většina z nás bydlí.
Ještě odpoledne mi do skupinového chatu napsali tři lidé, jestli je večer odvezu.
Odpověděla jsem jasně.
Tentokrát nikoho nerozvážím. Chci odjet kolem desáté a pojedu rovnou domů.
Nikdo nic nenamítal.
Když jsem večer přijela, zjistila jsem, že kamarád Tomáš přijel taxíkem.
Zeptala jsem se ho, proč nevzal auto, když věděl, že nikoho nevezu.
Jen se zasmál.
„Já počítal, že tě to přejde.“
Myslela jsem, že si dělá legraci.
Nedělal.
Kolem půl desáté se mě zeptal, jestli ho tedy opravdu nenechám sednout do auta. Bydlel přitom úplně opačným směrem než já.
Řekla jsem znovu ne.
„Tak co mám teď asi dělat?“ zeptal se.
V tu chvíli mi došlo, že můj odvoz už dávno nevnímá jako laskavost.
Považoval ho za součást večera.
Najednou jsem byla ta nespolehlivá
Kolem desáté začali ostatní objednávat dvě taxi.
Dohromady vyšla asi na 1 300 korun a okamžitě se začalo řešit, kdo pojede s kým a kolik každý zaplatí.
Tomáš utrousil, že kdybych je odvezla jako vždycky, nemuseli by nic z toho řešit.
Připomněla jsem mu, že jsem všem už odpoledne napsala, že nikoho nevezmu.
Do hovoru se přidala kamarádka, kterou jsem za poslední roky vezla domů snad dvacetkrát.
„Tak příště aspoň řekni dopředu, že se na tebe nemáme spoléhat.“
Chvíli jsem na ni jen koukala.
Ukázala jsem jí zprávu ve skupině, kterou si sama odpoledne přečetla.
Neřekla už nic.
Odjela jsem krátce po desáté sama a doma byla za dvacet minut.
Bez čekání před restaurací, bez tří zajížděk a bez toho, abych řešila, kdo ještě dopíjí.
Od té doby občas někoho svezu, když jede opravdu mojí cestou.
Rozvážení celé party už ale nedělám.
A zajímavé je, že se změnila jedna maličkost.
Když dnes někdo potřebuje odvoz, nejdřív se mě zeptá.
Už mi jen neoznámí, v kolik mám před jeho domem zastavit.
