Článek
Zavolala jsem jí.
„Co zařídit?“
„Ale něco.“
„Je ti něco?“
„Není.“
„Tak co se stalo?“
„Jano, nic se nestalo.“
To bylo na mámě nejhorší. Dokázala člověka přesvědčit, že neslušný není ten, kdo něco tají, ale ten, kdo se ptá.
Oběd jsem zrušila. Jeden zákusek jsem snědla ještě ve stoje u linky a druhý dala večer Tomášovi.
Za čtyři dny jsem mámu viděla před krematoriem.
Bylo úterý dopoledne. Čekala jsem na zelenou na Jihlavské a ona stála na chodníku v béžovém kabátě, který měla snad od mých třiceti. Přes ruku černou kabelku. Na nohou nízké boty, které nosila do divadla.
Nejdřív jsem si myslela, že zemřel někdo, o kom mi neřekla.
Pak mě napadlo něco horšího.
Že mi to říct zapomněla.
Tátovi byly tři roky po smrti a od té doby jsem měla k mámě vztah, který se těžko popisoval bez použití slov jako povinnost, strach a vina.
Po pohřbu jsem jí volala každý večer.
Po půl roce obden.
Pak se frekvence sama usadila na neděli a středu, což jsem považovala za důkaz, že už se věci vracejí do normálu.
Teprve mnohem později mě napadlo, že máma možná žádnou takovou dohodu neuzavřela.
Ve dvě odpoledne jsem jí zavolala.
„Kde jsi byla?“
„Venku.“
„Kde?“
„Na kontrole.“
„U doktora?“
Odmlčela se.
„Na noze.“
Máma nelhala jako ostatní lidé. Nevyráběla podrobnosti. Položila před vás dvě slova a čekala, zda budete tak zdvořilí, abyste si zbytek lži postavili sami.
„A dobrý?“
„Co by nebylo?“
Neřekla jsem jí, že jsem ji viděla.
O týden později zrušila další setkání.
Tentokrát jsem začala hledat.
Nevím přesně, proč mě napadlo otevřít přehled posledních rozloučení. Možná kvůli té kabelce.
Ve čtvrtek ve čtrnáct hodin se konal pohřeb Antonína Konečného, sedmasedmdesát let.
Jméno mi nic neříkalo.
Zaparkovala jsem o ulici dál.
Máma dorazila devět minut před začátkem.
Nevítala se s nikým.
Vešla dovnitř.
Šla jsem za ní.
V obřadní síni sedělo jedenáct lidí. V první řadě starší žena a dvě ženy středního věku, patrně manželka a dcery. Za nimi několik dalších.
Máma si sedla do šesté řady.
Sama.
Já ještě o dvě řady dál.
Začala hudba, kterou jsem znala, ale nedokázala pojmenovat. Jedna z dcer vpředu se rozplakala. Muž vedle ní jí položil ruku na rameno.
Máma se nedívala na ně.
Dívala se na rakev.
Najednou mě napadlo, že třeba Antonína Konečného opravdu znala.
Mohla mít přítele.
Ta myšlenka mě překvapivě ranila.
Ne proto, že by po tátovi nesměla nikoho mít. Kdyby se mě někdo zeptal, řekla bych, že bych jí to přála.
Vadilo mi, že by existovala část jejího života, do které bych nebyla přizvaná.
Po obřadu počkala, až rodina odejde.
Dohonila jsem ji venku.
Uviděla mě a povzdechla si.
„Tak jo.“
„Co tak jo?“
„Tak už to víš.“
„Kdo byl Antonín Konečný?“
„Nevím.“
„Mami.“
„Co?“
„Kdo to byl?“
„Antonín Konečný.“
„To vím.“
„Tak proč se ptáš?“
Zírala jsem na ni.
„Ty jsi ho neznala?“
„Ne.“
Máma se podívala na jízdní řád.
Tramvaj měla jet za šest minut.
„Chodíš na pohřby cizích lidí?“
„Někdy.“
„Proč?“
„Teď ne.“
„Proč ne teď?“
„Protože mi jede šalina.“
Druhý den jsem přijela k ní.
Měla připravenou kávu a na talířku jablko nakrájené na tenké měsíčky. Dělávala to už nám jako dětem. Slupku odřezávala tak pečlivě, jako by byla jedovatá.
„Kolikrát?“ zeptala jsem se.
„Co kolikrát?“
„Kolikrát jsi byla na pohřbu někomu, koho neznáš?“
Chvíli přemýšlela.
„Nevím.“
„Desetkrát?“
„Víc.“
„Dvacetkrát?“
Pokrčila rameny.
Začalo to několik měsíců po tátově smrti.
Jeho pohřeb jsem organizovala já. Máma tehdy nebyla schopná vyřídit ani telefon.
Objednala jsem velkou síň.
Táta pracoval přes třicet let v jedné firmě. Hrával tenis. Vždycky se s někým zastavoval na ulici.
Byla jsem přesvědčená, že bude plno.
Přišlo osm lidí.
Máma, já, Petr, naše rodiny, tátův bratranec a soused Vašíček.
Ještě pět minut před začátkem jsem se otáčela ke dveřím.
Máma také.
V první řadě jsem tehdy seděla vedle ní a myslela na tátu.
Máma, jak jsem zjistila až teď, myslela na židle.
„Bylo jich tam strašně moc,“ řekla.
„Čeho?“
„Prázdných.“
Jednou pak uviděla parte ženy, která byla jen o rok starší než ona.
Šla.
„Proč?“
„Nevím.“
„To není odpověď.“
„Jinou nemám.“
Čekala jsem něco hlubokého. Něco, co by celý ten podivný zvyk vysvětlilo.
Máma jen jedla jablko.
„A co tam děláš?“
„Sedím.“
„A rodina ví, že tě nezná?“
„Rodina má jiné starosti.“
„A když se tě někdo zeptá?“
„Tak řeknu pravdu.“
„A co přesně říkáš?“
„Že jsem přišla.“
Rozčilovala mě.
Především proto, že jsem pořád ještě myslela na náš zrušený oběd.
„Takže když sis měla vybrat mezi obědem se mnou a pohřbem úplně cizího člověka, šla jsi na pohřeb.“
„Ano.“
„To ti připadá normální?“
„Ty budeš i příští týden.“
„Cože?“
„Naživu.“
Pak se zarazila.
„Doufám.“
Chtěla jsem se smát, ale byla jsem pořád naštvaná.
„Já si na tebe dělám čas.“
„To já vím.“
„Evidentně ne.“
Máma položila kousek jablka na talířek.
„Jano, ty si na mě děláš čas, protože máš pocit, že musíš.“
„To není pravda.“
„Dobře.“
To její dobře bylo horší než hádka.
„A ty snad nechceš, abych za tebou chodila?“
„Chci.“
„Tak co mi vlastně vyčítáš?“
Chvíli mlčela.
„Že bych někdy chtěla dělat něco jiného.“
Tím rozhovor skončil.
Další dva týdny jsem jí nevolala ve středu.
V neděli volala ona.
Nezmínila to.
Začala jsem si představovat její pohřby.
Ne jako akty soucitu, ale jako místa, kam přede mnou utíká.
To byla mnohem méně romantická možnost.
Moje matka možná nechodila vzdávat úctu mrtvým.
Možná jen objevila jedinou společenskou událost, na které se od ní neočekávalo vůbec nic.
Nemusela být veselá. Nemusela konverzovat. Nikdo se jí neptal, jak zvládá samotu. Nikdo jí nenavrhoval kurzy keramiky.
Mohla přijít, sednout si a zase odejít.
Zeptala jsem se jí na to asi o měsíc později.
„Chodíš tam kvůli nim, nebo kvůli sobě?“
Seděly jsme na lavičce u řeky.
Máma chvíli pozorovala psa, který se snažil dostat klacek z vody.
„Já nevím.“
Tentokrát jsem jí tu odpověď věřila.
„Je ti doma smutno?“
„Někdy.“
Bylo to poprvé, co to řekla.
„Tak proč nechceš někam chodit?“
„Kam?“
Začala jsem jmenovat věci.
Univerzitu třetího věku. Výstavy. Klub turistů.
Máma se usmála.
„Ty bys mě nejradši někam přihlásila.“
„Jen nechci, abys byla sama.“
„Ale já někdy chci být sama.“
„A někdy ne.“
„Ano.“
„Tak tomu nerozumím.“
„Nemusíš.“
To mě zabolelo skoro stejně jako ten zrušený oběd.
Dlouho jsem měla pocit, že jsem přechodem do dospělosti získala rodiče ve finální podobě. Že už se nemění. Táta byl táta, máma byla máma a já o nich věděla to podstatné.
Jejich životy podle mého názoru pokračovaly, ale nerozšiřovaly se.
A potom táta zemřel a máma začala dělat věci, které jsem neuměla zařadit.
Jednoho pondělí mi poslala zprávu:
Ve středu nemůžu.
Zírala jsem na ni snad minutu.
Pak jsem napsala:
Pohřeb?
Odpověděla:
Ano.
Bylo to podivně příjemné.
Ne že šla na pohřeb.
Že mi nelhala.
O několik týdnů později jsem se jí zeptala, jestli můžu jednou jít s ní.
„Proč?“
„Chci vědět, jaký to je.“
„Je to pohřeb.“
„To vím.“
Souhlasila.
Před krematoriem stálo nejméně padesát lidí. Přicházeli další. Někteří nesli květiny, jiní se objímali.
Máma chvíli počítala skupinky.
Potom se otočila.
„Jdeme.“
„A dovnitř?“
„Ne.“
„Proč?“
„Tady je lidí dost.“
Vyrazily jsme k tramvaji.
Cestou se zastavila u stánku a koupila si lázeňskou oplatku, přestože si celý život stěžovala, že jsou přeslazené.
„Chceš?“ zeptala se.
Ulomila jsem si půlku.
Teprve v tramvaji mě napadlo, že jsem se jí nezeptala na jméno člověka, kterého jsme přišly pohřbít.
A že ona mi ho také neřekla.
Dívala se z okna a pomalu jedla oplatku.
Najednou jsem si nebyla jistá, jestli ten den někomu pomohla.
Ale byla jsem si skoro jistá, že pomohl jí.
A poprvé mi nepřipadalo nezbytné rozhodnout, jestli je v tom nějaký rozdíl.
