Článek
Dcera mi pomohla vyplnit přihlášku a říkala, že se dneska všechno dá naučit. Já jsem jí věřila, jen jsem si nebyla jistá, jestli tomu bude věřit i někdo jiný.
Ve třídě nás bylo dvanáct. Tři mladé maminky po rodičovské, dva muži z výroby, pár lidí kolem čtyřicítky a já. Lektorka Simona měla lesklý notebook, rychlá gesta a zvyk říkat „to je úplně jednoduché“ těsně před tím, než vysvětlila věc, kterou polovina místnosti nestihla ani najít na obrazovce. Nechovala se vyloženě zle. Spíš měla tón člověka, který si dopředu rozdělil účastníky na ty, co to pochopí, a ty, kterým se to bude muset opakovat.
Já jsem patřila do druhé skupiny dřív, než jsem otevřela první tabulku. Když jsem se zeptala, kde najdu sdílenou složku, usmála se a řekla: „Nebojte, paní Marie, začneme úplně od začátku.“ Řekla to před všemi a několik lidí se pousmálo. Vadilo mi to víc, než jsem čekala. Ne proto, že bych neuměla připustit, že něco nevím. Vadilo mi, že ze mě udělala někoho, kdo neví nic.
První týdny jsem chodila domů vyčerpaná. Ne z učení, ale z toho, že jsem se bála zeptat. Doma jsem si všechno psala do sešitu. Ne odborně, po svém. „Modrý obláček = uložit na internet.“ „Sdílet jen na čtení, když nechci, aby mi do toho někdo sahal.“ Dcera se tomu nejdřív smála, pak řekla, že jestli mi to pomáhá, je to vlastně chytré. Na kurzu by to Simona nejspíš označila za nepraktické. Mně bylo jedno, jak se to jmenuje. Fungovalo to.
Ke konci kurzu jsme dostali skupinový projekt. Měli jsme připravit fiktivní evidenci objednávek, tabulku zákazníků a jednoduchou prezentaci. Simona nás rozdělila do týmů a mě přidala ke dvěma mladším ženám, Kláře a Denise. „Holky vás tím provedou,“ řekla mi. Klára byla slušná, Denisa méně. Hned první den mi dala přepisovat adresy, prý ať mám něco jednoduššího. Vzala jsem to, protože někdo to udělat musel. Jen jsem si bokem kontrolovala, jak mají propojené tabulky.
Něco mi tam nesedělo. Objednávky se v souhrnu sčítaly divně. U některých zákazníků se částka ukazovala dvakrát, u jiných vůbec. Řekla jsem to Denise. Podívala se na mě a odpověděla, že vzorce dělala podle návodu a že mám radši dopsat ty adresy, ať to stihneme. Klára se tvářila nejistě, ale neozvala se. Já jsem se vrátila k adresám. Jenže jsem si večer doma otevřela kopii souboru a zkoušela, kde se chyba bere.
Našla jsem ji až skoro v jedenáct. V jedné tabulce byly zákaznické kódy s mezerou na konci. Na pohled stejné číslo, pro počítač jiná hodnota. Proto se část objednávek nepřiřazovala správně. Nebyla to velká odborná věc, spíš drobnost, kterou člověk najde, když je zvyklý číst faktury po řádcích a nespolehnout se na to, že něco vypadá stejně. Udělala jsem poznámku, opravila pár buněk a ráno jsem to donesla vytištěné.
Denisa mě odbyla hned u stolu. Prý na poslední chvíli nebudeme měnit hotovou práci. Simona šla zrovna kolem, tak jsem ji požádala, jestli se na to může podívat. Vzala papír takovým tím trpělivým pohybem, jako když učitelka bere dítěti obrázek. Pak se zarazila. Otevřela náš soubor, zkusila filtr a chvíli mlčela. Denisa začala vysvětlovat, že to určitě vzniklo při přepisu. Simona ji neposlouchala. Jen řekla: „Tady má paní Marie pravdu.“
Nebyla to slavná věta. Nikdo nezatleskal. Ale ve třídě se změnil vzduch. Klára se ke mně naklonila a pošeptala, že by ji to nenapadlo. Denisa byla celý den kyselá a Simona mě poprvé oslovila bez toho měkkého tónu pro začátečníky. Při závěrečné prezentaci dokonce zmínila, že kontrola dat je stejně důležitá jako efektní graf. Dívala se přitom do monitoru, ne na mě, ale já jsem věděla, odkud ta věta přišla.
Po kurzu jsem si našla práci v menší firmě, kde potřebovali někoho na administrativu a kontrolu objednávek. Na pohovoru se mě mladý personalista ptal, jestli zvládám práci v cloudu. Řekla jsem, že ano, a že si k novým systémům dělám vlastní poznámky, protože pak chyby najdu rychleji. Neomlouvala jsem se za to. Nehrála jsem si na digitální rodačku. Jen jsem už nechtěla dovolit, aby ze mě někdo udělal starou paní dřív, než uvidí, co umím.
