Článek
Ten večer jsem tam potkala Mirka Havla. Ve škole jsme se mu smáli. Ne sama, to bych si možná ještě uměla nalhat, že jsem tak hrozná nebyla. Smála se skoro celá třída. Já taky. A když jsem ho po letech uviděla stát u dveří restaurace, s bundou přehozenou přes ruku a trochu nejistým výrazem, najednou jsem si připadala jako ta čtrnáctiletá holka, která se kdysi tvářila, že nic nedělá.
Sraz organizovala Pavla, naše bývalá třídní hvězda. Už měsíc předem posílala do skupiny na Facebooku fotky restaurace, návrh menu a seznam těch, kteří dorazí. Psala jsem si s ní, že přijdu určitě. Doma jsem tvrdila, že se mi nechce, ale stejně jsem si den předem obarvila vlasy a dlouho vybírala halenku. V šestačtyřiceti už se člověk nechce předvádět, ale taky nechce vypadat jako ten, komu život úplně ujel.
Restaurace byla u sokolovny, kam jsme kdysi chodili na tělocvik. Na stolech byly bílé ubrusy, chlebíčky, mísa s brambůrkami a uprostřed váza s umělou růží. Přesně takové místo, kde se všichni nejdřív smějí moc nahlas, protože nevědí, co říct. Poznávali jsme se podle očí, podle hlasu, někdy podle způsobu, jak se člověk pořád hrbí nebo si rovná brýle.
Mirek přišel asi o dvacet minut později. Pavla ho přivítala hlasitě, až moc. „No ne, Havel! Ty ses nám neztratil?“ zavolala. Někdo se zasmál a já taky trochu zvedla koutky. Bylo to automatické, hloupé, starý reflex. Mirek se usmál, potřásl si s pár lidmi rukou a sedl si na kraj stolu, k místu, kam se dávají lidé, se kterými nikdo neví, o čem mluvit.
Mirek byl tehdy snadný terč
Ve škole nebyl Mirek žádný chudák z filmu. To je možná na tom nejhorší. Byl to obyčejný tichý kluk, který měl starší oblečení, špatně se červenal a při zkoušení občas koktal, když byl nervózní. Nosil svačiny zabalené v ubrousku a často voněl kouřem, protože jeho táta doma hodně kouřil. My jsme z toho udělali zábavu. Nejdřív kluci, pak holky, potom už skoro všichni.
Říkali jsme mu Havran, protože měl černé vlasy a pořád chodil s hlavou dolů. Já jsem tu přezdívku nevymyslela. To jsem si opakovala dlouho, jako by na tom záleželo. Jen jsem se smála, když někdo zakrákal za jeho zády. Jen jsem jednou schovala jeho pouzdro pod umyvadlo. Jen jsem se neozvala, když mu kluci posunuli židli a on spadl před tabulí. Takhle nějak si člověk skládá výmluvy, aby se mu vešly do kapsy.
Na srazu jsem si ty věci nevybavila hned všechny. Přicházely postupně, podle toho, kdo co řekl. Když si Mirek objednal nealko pivo, někdo prohodil, že Havran byl vždycky slušňák. Když se zvedl, aby si došel pro ubrousek, Kamil u stolu tiše zakrákal. Ne moc nahlas, spíš pro ty nejbližší. Pár lidí se zasmálo. Mně se sevřel žaludek tak obyčejně, až mě to naštvalo.
Čekala jsem, že kdyby někdy došlo na podobnou situaci, bude to jednoduché. On bude úspěšný, my trapní. Přijede drahým autem, řekne, že má firmu, krásnou ženu a dům za Prahou, a nám všem spadne úsměv. Takové příběhy se dobře čtou, protože člověk dostane trest i rozhřešení najednou. Jenže Mirek nic takového neudělal.
Pracoval jako technik v dopravním podniku. Bydlel v bytě po rodičích, měl dospělého syna a rozvedl se před šesti lety. Mluvil klidně, trochu úsporně, žádné velké historky. Když se ho Pavla ptala, jestli má aspoň nějaký koníček, řekl, že chodí na ryby a opravuje stará rádia. Kamil se zatvářil, jako že usíná, a já jsem se najednou styděla i za něj, i za sebe, i za celou tu naši čtyřicátnickou partu s břichy pod košilemi.
Vedle mě seděla Jana, se kterou jsem ve škole kamarádila nejvíc. Naklonila se ke mně a pošeptala: „On je pořád takovej divnej, viď?“ Chtěla jsem přikývnout, protože by to bylo pohodlné. Místo toho jsem řekla: „Spíš jsme byli divní my.“ Jana se zarazila a udělala obličej, jako bych jí pokazila vtip. Možná jsem ho opravdu pokazila. Jen mi poprvé nepřišlo nutné zachraňovat náladu u stolu na účet člověka, který tam seděl s námi.
Fotky ze školy to dorazily
Po večeři Pavla vytáhla staré fotky. Kolovaly po stole, každý ukazoval na účesy, teplákové soupravy a třídní výlety. U jedné fotky z deváté třídy se všichni začali smát. Stáli jsme na schodech před školou, já v džínové bundě, Jana s trvalou a Mirek úplně na kraji. Měl na hlavě papírovou čepici z výletu, kterou mu tam někdo nasadil zezadu. Na fotce se neusmíval.
„Tady je Havran v koruně,“ řekl Kamil a znovu zakrákal, tentokrát už hlasitěji. Několik lidí se zasmálo ze zvyku, možná ani nevěděli čemu. Mirek seděl naproti mně, díval se na tu fotku a prstem přejížděl po okraji sklenice. Neodešel, nic neřekl, jen se mu změnil obličej. Nebylo to dramatické. Prostě vypadal jako někdo, komu po třiceti letech někdo znovu vytáhl mokré boty z aktovky.
Slyšela jsem sama sebe dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Nechte toho,“ řekla jsem. Nebylo to hrdinské. Hlas se mi trochu třásl a hned jsem dodala zbytečné „jako fakt“. U stolu se zvedlo pár obočí. Kamil se zasmál, že přece o nic nejde, že jsme byli děti. To mě rozčílilo víc, než jsem čekala. Řekla jsem, že právě proto to nebyla legrace pro všechny. Pak už jsem nevěděla, kam s rukama, tak jsem si začala rovnat ubrousek na klíně.
Omluva nezněla tak, jak jsem si ji představovala
Mirek šel později ven na vzduch a já jsem šla za ním. Stál před restaurací, zapínal si bundu a díval se směrem k sokolovně. V oknech se odrážela světla aut a zevnitř bylo slyšet smích. Chtěla jsem říct něco rozumného, ale vylezlo ze mě jen: „Mirku, já se omlouvám.“ Řekla jsem to moc rychle, jako když člověk potřebuje splnit nepříjemnou povinnost.
Podíval se na mě a chvíli mlčel. Pak řekl: „Za co přesně?“ To mě rozhodilo. Měla jsem chuť odpovědět něco obecného, že za všechno tehdy, za tu blbost, za dětství. Jenže on se ptal přesně a měl na to nárok. Tak jsem mu řekla o pouzdru, o smíchu, o tom, že jsem nikdy nic nezastavila. Některé věci jsem si nepamatovala jistě, některé až moc dobře. Stála jsem tam v kabátě a bylo mi trapně jako už dlouho ne.
Neřekl, že se nic nestalo. To bych možná chtěla slyšet, ale neřekl to. Jen pokrčil rameny a pověděl: „Já jsem kvůli vám párkrát předstíral bolest břicha, abych nemusel do školy.“ Řekl to klidně, bez výčitek, což bylo skoro horší. Potom dodal, že život šel dál, že má svoje starosti a že na nás denně nemyslí. Přikývla jsem, i když jsem nevěděla, jestli se mi tím ulevilo.
Když jsme se vraceli dovnitř, podržel mi dveře. Úplně obyčejně. Ne jako gesto odpuštění, prostě proto, že šel první. Já jsem poděkovala a u stolu už se nikdo k Havranovi nevracel. Kamil se tvářil otráveně, Jana si objednala další víno a Pavla začala vyprávět o dovolené v Chorvatsku. Sraz pokračoval, jen já už jsem se neuměla vrátit do té lehké nálady, kvůli které jsem přišla.
Domů jsem jela taxíkem. V kabelce jsem měla jednu okopírovanou třídní fotku, kterou nám Pavla rozdala na památku. Položila jsem ji doma na kuchyňský stůl a dlouho jsem se dívala na sebe v džínové bundě. Nevypadala jsem jako zlý člověk. To je na tom nepříjemné. Člověk může vypadat úplně normálně a stejně někomu kazit každý školní den.
Ráno mi napsala Jana, že jsem to včera s tou morálkou trochu přehnala. Odpověděla jsem jí až po snídani. Napsala jsem jen, že mně to tak nepřišlo. Pak jsem otevřela Messenger a našla Mirka. Chvíli jsem koukala na prázdné okno zprávy. Chtěla jsem mu poslat něco hezkého, dlouhého, aby pochopil, že mě to opravdu mrzí. Nakonec jsem napsala: „Díky, že jsi mě včera vyslechl. Mrzí mě, jak jsme se k tobě chovali.“
Odpověděl odpoledne. „Díky za zprávu. Měj se dobře.“ Nic víc. Žádné velké usmíření, žádné pozvání na kafe, žádná tečka, která by mi udělala dobře. Jen slušná odpověď člověka, který mi nic nedlužil. Položila jsem telefon vedle hrnku a šla pověsit prádlo. Ze sušáku mi spadla jedna ponožka na zem a já ji zvedla až napodruhé. Nevím proč, ale rozbrečela jsem se.
