Článek
Tentokrát jsme se měli sejít po třiceti letech.
„Přijď,“ napsala mi Lenka. „Kdo ví, jestli se ještě někdy všichni uvidíme.“
To je přesně ten druh věty, který člověka přiměje koupit si nové šaty.
V pátek jsem tedy stála před zrcadlem, zatahovala břicho a přemýšlela, jestli je horší, že mě trochu táhnou přes boky, nebo že jsem za ně dala skoro dva tisíce.
Nakonec jsem si řekla, že jednou za třicet let mám právo vypadat, jako že se mi daří.
Restaurace byla plná už v sedm. Prvních deset minut jsme se navzájem poznávali podle očí.
„Jano?“
„Petře?“
„Ty ses vůbec nezměnil!“
Samozřejmě že změnil.
Všichni jsme se změnili.
Jen jsme měli tichou dohodu, že to ten večer nebudeme říkat nahlas.
Po druhé sklence vína přišly na řadu děti, práce, domy a dovolené. Milan měl stavební firmu. Radek novou motorku. Petra vyprávěla o Španělsku.
Pak se ke mně otočila Monika.
Na základce jsme spolu skoro tři roky seděly v lavici. Po maturitě jsme se viděly snad dvakrát.
„A co ty, Jani?“
„Ale dobrý.“
Nejnebezpečnější dvě česká slova.
„Pořád děláš účetnictví?“
„Jo.“
To byla pravda.
„A baví tě to?“
„Docela. Mám svoje klienty, můžu si práci organizovat sama.“
To také nebyla úplně lež.
Jen jsem vynechala, že jeden větší klient nedávno skončil a druhý odešel ke konkurenci. A že poslední dobou organizuji hlavně to, které výdaje mohou pár dní počkat.
„Tak hlavně že se člověk nemusí honit za penězi,“ řekla Monika.
Napila jsem se.
„No, nestěžuju si.“
Proč jsem to řekla, nevím.
Asi proto, že u vedlejšího stolu právě někdo ukazoval fotografie nové kuchyně a člověk nechce být po třiceti letech jediný, kdo oznámí, že ho tento měsíc překvapila záloha za elektřinu.
„A byli jste letos někde?“ zeptala se Monika.
„Jen pár dní na jihu.“
To byla pravda.
Byli jsme u sestry v Českých Budějovicích.
Pět nocí.
Technicky vzato to jih byl.
„My byli na Krétě,“ řekla Monika.
„Tam jsme byli před pár lety.“
Na Krétě jsem nikdy nebyla.
V tu chvíli už mi ale přišlo jednodušší vymyslet si celý hotel, než přiznat, že jsem si právě vymyslela Krétu.
Domů jsem přijela po půlnoci a ráno své společenské výkony hodnotila podstatně střízlivěji.
„Tam jsme byli před pár lety,“ zopakovala jsem sama sobě při čištění zubů.
Proč?
Copak jsou České Budějovice ostuda?
Kolem jedné jsem si oblékla džíny, vytáhla z předsíně termo tašku a zapnula aplikaci.
Rozvážet jídlo jsem začala před dvěma měsíci.
Ne každý den. Pár odpolední týdně a někdy o víkendu.
Říkala jsem tomu přivýdělek.
Ve skutečnosti těch několik tisíc měsíčně znamenalo, že jsme nemuseli sahat do rezervy.
Manžel to věděl. Děti taky.
Nikomu doma to nepřipadalo zvláštní.
Zvláštní mi připadala jen představa, že by mě při tom někdo známý viděl.
Máma celý život říkávala: „Hlavně ať lidi nevidí, že něco nezvládáš.“
Netušila jsem, že mi ta věta zůstala v hlavě tak dlouho.
Telefon pípnul.
Objednávka z bistra.
Pak další.
A další.
V sobotu večer bylo práce dost. Kolem šesté jsem už chtěla skončit, když vyskočila ještě jedna objednávka.
Asijské bistro. Dvě hlavní jídla, polévka, závitky.
Adresa mi byla povědomá.
Ale nedošlo mi proč.
Až když jsem zazvonila.
Dveře se otevřely.
Stála v nich Monika.
Existují chvíle, kdy vám hlavou během jediné vteřiny proběhne všechno, co jste za posledních čtyřiadvacet hodin neměli říkat.
Krétu jsme měli před pár lety.
Nestěžuju si.
Hlavně že se nemusím honit za penězi.
„Jani?“
Podívala se na mě.
Pak na termo tašku.
Pak zase na mě.
„Ahoj.“
Víc jsem ze sebe nedostala.
Z kuchyně se ozvalo:
„Mami, už je to tady?“
„Jo.“
Monika si vzala tašku.
„Tak ty rozvážíš?“
„Jo.“
Mohla jsem začít něco vysvětlovat.
Že jen občas.
Že mě to vlastně baví.
Že potřebuju pohyb.
Člověk dokáže během dvou vteřin vymyslet neuvěřitelné množství hloupostí.
Nakonec jsem jen řekla:
„Teď se nám hodí něco navíc.“
Monika přikývla.
„Jasně.“
A tím to skončilo.
Žádný soucit. Žádné překvapení. Žádné: To bych do tebe neřekla.
Prostě si vzala večeři.
„Tak dobrou chuť.“
„Díky. A opatrně na silnici.“
Sešla jsem po schodech a ještě venku čekala, jestli se nestane něco dalšího.
Nestalo.
Sedla jsem do auta.
V aplikaci svítilo spropitné 45 korun.
Úplně normální.
A právě to mě z nějakého důvodu rozesmálo.
Celý den jsem se bála okamžiku, kdy někdo známý zjistí, že po večerech vozím cizím lidem nudle.
A Monika mezitím řešila hlavně to, jestli jí ty nudle ještě nevystydly.
O týden později mi napsala Lenka.
Ve čtvrtek jdeme s holkama na kafe. Přijdeš?
Odepsala jsem, že ano.
Pak jsem ještě přidala:
Ale jestli se někdo zeptá na dovolenou, letos jedu maximálně do Budějovic.
Monika poslala smějícího se smajlíka.
V sobotu jsem znovu zapnula aplikaci.
Krétu můžeme nechat na jindy.
