Článek
Nejdřív si myslela, že patří ke skříňce v práci. Petr pracoval jako technik ve skladu zdravotnického materiálu a nosil u sebe klíče od vrat, kanceláří, rozvaděčů a místností, do kterých se podle jeho slov nesmělo bez papíru.
Jenže pracovní klíče měl na karabině. Tenhle ležel v kapse sám.
Marcela ho položila na komodu, vzala si z kabelky dvacetikorunu a potom ho zase zvedla.
„Co hledáš?“ zavolal Petr z kuchyně.
„Drobné.“
„Mám v peněžence.“
„Už jsem našla.“ Klíč strčila do kapsy svetru.
V autě čekal její otec. Seděl na místě spolujezdce, čepici naraženou nízko do čela a ruce složené na hůlce. Jeli na kontrolu na neurologii. Od mrtvice se pohyboval pomalu a pravou nohu občas zapomínal zvednout, ale odmítal chodítko, protože podle něj bylo pro lidi, kteří to vzdali.
„Kdes byla?“ zeptal se, když Marcela nastoupila.
„Hledala jsem peníze.“
„Petr už šel?“
„Před chvílí.“
Otec přikývl. Petrova přítomnost mu vyhovovala. Petr mu ráno pomáhal do bundy, přinášel noviny a dokázal poslouchat stejné příběhy, aniž by upozornil, že je slyšel už třikrát.
Na neurologii čekali skoro dvě hodiny. Otec si stěžoval na tvrdou židli, hlasitou televizi i ženu, která podle něj přišla po nich a stejně šla dovnitř dřív.
„Byla objednaná na jinou hodinu,“ řekla Marcela.
„Tak proč seděla tady?“
„Nevím.“
„Petr by jim něco řekl.“
Marcela se na něj podívala. Petr se neuměl ozvat. Uměl čekat, dokud problém nepřešel nebo ho nevyřešil někdo jiný. Její otec zaměňoval klid za sílu.
Když se vrátili domů, Petr už byl pryč. Na kuchyňské lince nechal hrnek, talíř se zaschlým žloutkem a otevřenou sklenici hořčice.
Marcela odvedla otce do pokoje v přízemí, pomohla mu sundat boty a připravila léky.
„Kdy přijde David?“ zeptal se.
„Nevím.“
„Měl tu být.“
„Říkal, že možná večer.“
Davidovi bylo pětadvacet a osm měsíců bydlel znovu u nich. Vrátil se po rozchodu s přítelkyní a tvrdil, že jen dočasně, než našetří na kauci. Pracoval jako řidič rozvozu, ale střídal směny, firmy a plány tak často, že Marcela nevěděla, kde právě je.
V kuchyni položila klíč vedle Petrova hrnku.
Číslo 17 mohlo znamenat cokoli. Sklep, kancelář, garáž. Mohl ho někomu hlídat. Mohl ho zapomenout vrátit.
Večer se ho chtěla zeptat.
Nezeptala se.
Petr přišel po sedmé, unavený a promrzlý. Přinesl jejímu otci časopis o autech, Davidovi dvě housky se sekanou a Marcele balení kávy, které bylo v akci.
„Ta naše zase zdražila,“ řekl. „Tahle je skoro stejná.“
Nebyla skoro stejná. Chutnala kysele a Petr to věděl.
„Díky.“
Petr si umyl ruce a šel za jejím otcem. Marcela slyšela, jak se ptá na lékaře. Otec mu všechno vyprávěl od začátku, včetně ženy, která přišla později a šla dovnitř dřív.
Petr poslouchal.
Klíč měla Marcela schovaný v kabelce.
V noci ležela vedle něj a dívala se na strop. Petr spal na boku zády k ní.
„Petře.“
Zamručel.
„Máš ještě klíč od sklepa v práci?“
„Asi.“
„Kolik jich máš?“
Otočil se. „Čeho?“
„Klíčů.“
„Nevím. Proč?“
„Jen tak.“
„Mám ti nějaký dát?“
„Ne.“
Zavřel oči.
Petr měl v práci nepravidelné směny. Dvakrát týdně končil ve tři, jindy až večer. Každé úterý tvrdil, že zůstává déle kvůli inventuře. Marcela si nikdy neověřovala, zda se zdravotnický materiál inventarizuje opravdu každý týden.
Příští úterý odešla ze školní jídelny dřív. Zástupkyni řekla, že musí s otcem k lékaři. Nebyla to úplná lež. K lékařům chodil tak často, že některá návštěva mohla připadat skoro na každý den.
Zaparkovala dvě ulice od Petrova skladu a čekala.
Připadala si směšně. Seděla v autě v bílé pracovní halence a sledovala bránu, z níž vyjížděly dodávky. Na sedadle vedle ní ležela taška s prázdnými kelímky od jogurtů, které měla cestou vyhodit.
Petr vyšel ve čtvrt na čtyři.
Neměl pracovní bundu, ale tmavý kabát, v jehož kapse našla klíč. Došel na zastávku a nastoupil do autobusu.
Marcela ho sledovala autem.
Autobus jel směrem do centra a potom odbočil k sídlišti, kde Petr nikoho blízkého neměl. Vystoupil u supermarketu a pokračoval mezi paneláky. Marcela zaparkovala u dětského hřiště.
Viděla, jak vstoupil do vchodu číslo 1264.
Na zvoncích bylo šestnáct jmen. Vedle některých čísla bytů. Sedmnáct patřila jménu Kříž.
Petr žádného Kříže neznal. Alespoň ne takového, o kterém by někdy mluvil.
Marcela zůstala venku skoro půl hodiny. Mohla zazvonit. Místo toho se vrátila domů.
Petr přišel v půl sedmé.
„Inventura?“ zeptala se.
Sundal si boty. „Jo.“
„Byls ještě někde?“
Otočil se. „V obchodě.“
„Kde?“
„U práce.“
„A co jsi koupil?“
Petr otevřel lednici. „Nic. Neměli tu vodu, co chce táta.“
„Tak proč jsi tam šel?“
Zůstal chvíli skloněný k lednici.
„Co se děje?“
„Jen se ptám.“
Petr vytáhl láhev minerálky.
„Tak jsem se prošel.“
„Na sídlišti Na Výsluní?“
Dveře lednice zůstaly otevřené.
Petr se pomalu narovnal. „Ty jsi mě sledovala?“
Marcela cítila, jak se jí rozbušilo srdce. „Našla jsem klíč.“
„Jaký klíč?“
„Sedmnáct.“
Na chvíli se nic nepohnulo. Z otcova pokoje byla slyšet televize. Někdo v soutěži právě vyhrál třicet tisíc a publikum tleskalo.
„Kde je?“ zeptal se Petr.
„U mě.“
„Vrať mi ho.“
„Od čeho je?“
Petr zavřel lednici. „Od bytu.“
Marcela čekala.
„Čího?“
„Pronajatého.“
„Komu?“
„Mně.“
Kuchyň se na okamžik změnila v cizí místnost. Marcela viděla židle, hrnky, utěrku přehozenou přes topení a drobky na stole, ale nic z toho nemělo správnou vzdálenost.
„Ty máš byt?“
„Garsonku.“
„Jak dlouho?“
Petr se podíval ke dveřím. „Tři roky.“
„Tři roky?“
„Mluv tiše.“
„Aby to táta neslyšel?“
„Ano.“
„Je tam někdo?“
„Teď?“
„Ženská.“
Petr zavrtěl hlavou. „Není.“
„Byla?“
„Ne.“
„Tak proč máš byt?“
Petr si sedl ke stolu. „Chodím tam.“
„To jsem si všimla.“
„Jen tam chodím.“
„A co tam děláš?“
Pokrčil rameny. „Nic.“
Marcela se zasmála. Hlasitěji, než chtěla.
Otec zavolal z pokoje: „Co se děje?“
„Nic!“ odpověděl Petr.
Potom se k ní naklonil. „Prosím tě.“
„Ty mě prosíš?“
„Nechci to řešit před ním.“
„Tak kde? V garsonce?“
Petr vstal. „Můžeme tam jet.“
Jeli jeho autem. Marcela držela klíč v dlani. Petr nepustil rádio.
„Kolik platíš?“ zeptala se.
„Sedm tisíc i s poplatky.“
„Tři roky.“
„Ano.“
„Přes čtvrt milionu.“
Petr nic neřekl.
„Z čeho? Máme společný účet.“
„Příplatky za pohotovosti mi chodí zvlášť. A něco jsem měl z oprav.“
„Jakých oprav?“
„Po práci. Lidi ze skladu, sousedi.“
„Myslela jsem, že dáváš stranou na střechu.“
„Taky.“
„Kolik lží se vejde do jedné výplaty?“
Zaparkoval před panelákem. Výtah nefungoval, a tak vyšli do čtvrtého patra.
Byt číslo sedmnáct měl světle hnědé dveře a jmenovku KŘÍŽ. Petr odemkl.
Marcela vstoupila první.
Čekala parfém, cizí kabát nebo druhý zubní kartáček. Místo toho uviděla prázdnou předsíň s jedním párem pantoflí.
Garsonka měla malou kuchyňskou linku, rozkládací křeslo, stůl a dvě židle. Na parapetu stálo rádio. U stěny byly tři police s detektivkami, starými časopisy a krabicí nářadí.
Na věšáku visely dvě čisté košile.
„Kde je?“ zeptala se.
„Kdo?“
„Ta ženská.“
„Říkal jsem, že tu žádná není.“
V koupelně byl jeden ručník, mýdlo, holicí strojek a zubní kartáček. Ve skříňce léky na bolest zad.
„Ty tady bydlíš?“
„Ne.“
„Máš tu kartáček.“
„Občas tu usnu.“
„Jak často?“
„Jednou za měsíc. Někdy vůbec.“
Marcela přešla ke knihám. Petr doma nečetl. Tvrdil, že po práci nemá oči.
„Kdy je čteš?“
„Tady.“
Na stole stál bílý hrnek se zeleným okrajem.
„Čí je?“
„Můj.“
„Nikdy jsem ho neviděla.“
„Koupil jsem ho tady.“
„Proč jen jeden?“
Petr se rozhlédl po místnosti. „Protože jsem tu sám.“
Právě tahle věta ji zasáhla víc než cokoli předtím.
Ne protože v ní byla žena. Protože v ní nikdo nebyl.
Posadila se.
„Takže sem chodíš od nás.“
„Ano.“
„Ode mě.“
„Nejen od tebe.“
„Od táty? Od Davida?“
„Od všeho.“
„A co je všechno?“
Petr si sundal kabát. „Táta potřebuje léky, čaj, noviny, odvézt, přivézt. David potřebuje peníze, auto, poradit s prací. Ty přijdeš z jídelny a první věc je, co se pokazilo.“
„Protože se pořád něco pokazí.“
„Já vím.“
„A ty to necháš na mně.“
„Ráno zvedám tátu z postele. Vozím Davida. Nakupuju. Opravuju.“
„A za odměnu máš tajný byt.“
„Není to odměna.“
„Tak co?“
„Místo.“
„Doma máš místo.“
Petr se na ni podíval. „Kde?“
Marcela otevřela ústa, ale nic neřekla.
Měli ložnici, kuchyň, obývací pokoj a garáž. Jenže v garáži kouřil její otec, David tam opravoval motorku a Marcela v ní sušila prádlo, když pršelo.
„Mohl jsi říct, že chceš být sám.“
„Řekl jsem.“
„Kdy?“
„Když se k nám nastěhoval táta.“
„Na dva měsíce.“
„Je to pět let.“
„Nemohl zůstat sám.“
„Já vím.“
„Tak co jsme měli dělat?“
„Nevím.“
„Přesně.“
Petr se opřel. „Když jsem chtěl předělat garáž, potřeboval ji David. Když jsem šel v sobotu na ryby, volalas mi, protože táta upadl, tekla pračka a David chtěl půjčit auto.“
„Takže sis pronajal byt.“
„Ano.“
„Tajně.“
„Kdybych ti to řekl, nebyl by prázdný.“
„Co to znamená?“
„Řekla bys, že sem může dát David věci. Nebo že tu může někdo přespat. Nebo že je škoda platit za místo, které nevyužíváme.“
„Protože to je škoda.“
„Já ho využívám.“
„Tím, že neděláš nic.“
„Ano.“
Z rádia se ozvalo tiché lupnutí. Bylo vypnuté, jen plast chladl.
Marcela otevřela zásuvku stolu. Byly v ní propisky, účtenky, balíček karet a fotografie. Vytáhla ji.
Byla na ní ona, Petr a David u moře. Davidovi mohlo být deset. Marcela měla červené šaty a opálená ramena. Petr ji držel kolem pasu.
„Proč tu máš tohle?“
Petr se podíval na fotografii. „Nevím.“
„Přinesl sis ji.“
„Asi.“
Marcela ji položila zpátky.
„To nedává smysl.“
„Nemusí.“
Vrátila mu klíč. Petr ho nevzal.
„Nech si ho.“
„Proč?“
„Kdybys sem chtěla přijít.“
„Do tvého tajného bytu?“
„Už není tajný.“
„Tři roky byl.“
Položila klíč na stůl vedle hrnku a odešla.
Domů jeli odděleně. Marcela si zavolala taxi.
Otec seděl v kuchyni a David jedl sekanou přímo z papíru.
„Kde jste byli?“ zeptal se David.
„Venku.“
„Spolu?“
„Ne.“
Otec se podíval za ni. „Petr nepřijel?“
„Přijede.“
„Potřebuju zítra na poštu.“
„Tak pojedeme.“
„Petr říkal, že mě vezme.“
„Tak tě vezme Petr.“
David zvedl oči od jídla. „Vy jste se pohádali?“
„Ne.“
„Tak proč vypadáš, jako když někdo reklamuje oběd?“
„Dej si to na talíř.“
David přendal sekanou na talíř, aniž by přestal jíst.
Petr se vrátil po desáté. Marcela ho slyšela, jak se svléká a pouští vodu. Lehla si zády ke dveřím.
Když si vedle ní lehl, matrace se prohnula.
„Co budeš dělat s bytem?“
„Nevím.“
„Vypovíš ho?“
Petr mlčel.
„Nevypovíš.“
„Nechci.“
„A co chceš?“
„Aby zůstal.“
„I když vím, kde je?“
„Ano.“
„A budeš tam chodit jako doteď?“
„Asi ne.“
„Proč?“
Petr se díval do tmy. „Protože teď budeš vědět, že jsem tam.“
„Já jsem věděla, že nejsi doma.“
„To není stejné.“
Marcela chvíli poslouchala otcovo chrápání z přízemí.
„Zruš ho.“
Petr neodpověděl.
„Slyšíš?“
„Slyším.“
„Tak?“
„Ne.“
Byla to jedna z mála situací za celé manželství, kdy jí řekl ne bez vysvětlování.
Marcela šla spát do obývacího pokoje.
Další dny spolu mluvili jen o praktických věcech. Kdo vyzvedne léky. Kdy přijde opravář na myčku. Jestli David zaplatil pojištění.
Petr chodil rovnou z práce. Přicházel dřív a byl podrážděný. Ne hlasitě. Jen odpovídal krátce a nechával otevřené skříňky.
„Běž tam,“ řekla mu po týdnu.
Seděli v kuchyni. Otec spal a David byl venku.
„Kam?“
„Do bytu.“
„To chceš?“
„Ne. Ale jsi nesnesitelný.“
„Jsem každý den doma.“
„Všimla jsem si.“
„To jsi chtěla.“
„Chtěla jsem, abys neměl tajnou garsonku.“
„To není stejné jako chtít mě doma.“
Marcela odsunula hrnek.
„Tak běž.“
Petr zůstal sedět. „Teď už tam neumím být.“
„Proč?“
„Protože tam vidím tebe.“
„Já tam nejsem.“
„Bylas.“
Marcela si vzpomněla na bílý hrnek, košile a fotografii z dovolené.
„Tak ho zruš.“
Petr se podíval ke dveřím otcova pokoje. „Ještě ne.“
David se o bytu dozvěděl od Petra.
Nejdřív se začal smát.
„Ty máš tajnej byt?“
„Už není tajnej.“
„A je tam ženská?“
„Ne,“ řekli Marcela s Petrem současně.
„Tak proč?“
„Abych měl klid,“ odpověděl Petr.
David se znovu zasmál.
„To sis mohl koupit sluchátka.“
Petr se usmál.
„Můžu tam někdy přespat?“
Úsměv mu zmizel. „Ne.“
„Proč?“
„Protože ne.“
„Stejně tam nejsi pořád.“
„David tam nebude chodit,“ řekla Marcela.
Syn se na ni překvapeně podíval.
„Proč o tom rozhoduješ ty?“
„Protože ne.“
„To je nějaká vaše úchylka?“
Petr vstal od stolu. „Je to moje místo.“
David zvedl ruce.
„Dobře. Ježíši.“
Odešel a zabouchl dveře.
„Tak teď to ví,“ řekla Marcela.
„Ano.“
„A táta?“
„Tomu to říkat nebudeme.“
„Proč?“
„Protože by chtěl vědět, kolik stojí nájem.“
Marcela se neubránila smíchu. Petr se usmál.
O dva týdny později se její otec sesunul v koupelně mezi vanu a pračku. Marcela ho nedokázala zvednout a musela zavolat souseda.
Otec pak seděl na židli jen v nátělníku a spodním prádle a odmítal se na ni podívat.
„Nemůžeš tu být sám,“ řekla.
„Jsem ve svým pokoji.“
„Myslím doma.“
„Tohle je můj domov?“
„Samozřejmě.“
Otec si přitáhl ručník přes stehna. „Můj domov byl tam.“
Myslel domek, který po mrtvici prodali.
„Sám tam být nemůžeš.“
„Tady taky ne.“
„Tady máš nás.“
Otec se podíval na dlažbu.
„Právě.“
Marcela mu pomohla obléct tepláky. Celou dobu přemýšlela, zda to řekl schválně.
Večer řekla Petrovi, že musí domluvit pečovatelskou službu.
„Táta ji nechce.“
„On nechce nic a všechno potřebuje.“
„Tak ho dáme do domova?“
„To jsem neřekl.“
„Myslíš to.“
„Myslím, že nemůžeme dělat, že to takhle půjde dalších deset let.“
„Tobě se to snadno říká. Máš kam utéct.“
Petr zavřel skříň.
„Ty taky.“
„Kam?“
„Každou sobotu.“
Marcela ztuhla.
„Co každou sobotu?“
„Tvoje sestra se minulý měsíc ptala, proč ses u ní od Vánoc neukázala.“
Marcela si sedla na postel.
„Tak kde jsi?“ zeptal se Petr.
„V Galerii.“
Bylo to obchodní centrum na druhém konci města.
„Nakupovat?“
„Ne.“
„Tak co tam děláš?“
Pokrčila rameny. „Sedím. Dám si kafe. Chodím po obchodech. Někdy zůstanu v autě.“
„Jak dlouho?“
„Asi tři roky.“
„Každou sobotu?“
„Ne každou.“
„Proč jsi mi říkala, že jdeš k sestře?“
„Protože by ses ptal, proč jedu do obchodního centra a nic nekoupím.“
„Takže jsi lhala.“
„Ano.“
„Je to stejné jako byt?“
Marcela vstala.
„Ne.“
„Proč?“
„Neplatím sedm tisíc měsíčně.“
„Takže je to levnější lež.“
„Já tam nespím.“
„Já většinou taky ne.“
Marcela přešla ke dveřím.
„Proč jsi nic neřekl?“
Petr si sedl na postel.
„Nevěděl jsem, jestli chceš, abych to věděl.“
„A tys chtěl, abych věděla o bytě?“
„Ne.“
Stáli ve své ložnici, kde měli každý polovinu skříně, jednu lampičku a malou zásuvku na věci, které neměly být vidět.
Další sobotu Marcela do Galerie nejela.
Zůstala doma a připravovala oběd. Otec chtěl řízek, David těstoviny a Petr tvrdil, že je mu to jedno. Nakonec udělala řízky i těstoviny.
Po obědě Petr uklidil nádobí. Otec usnul u televize a David odešel.
Marcela seděla v kuchyni a dívala se na hodiny.
Ve dvě by obvykle parkovala v podzemní garáži. Vyjela by eskalátorem do druhého patra, koupila si malé cappuccino a sedla ke skleněnému zábradlí. Pozorovala rodiny, páry, skupiny teenagerů a ženy, které chodily samy stejně jako ona.
„Klidně jeď,“ řekl Petr.
„Kam?“
„Do Galerie.“
„Nechci.“
„Tak proč se díváš na hodiny?“
Marcela vstala.
„A ty běž do bytu.“
„Dnes nechci.“
„Tak proč ho máš?“
Petr uložil poslední talíř.
„Abych mohl.“
V pondělí našla v kabelce klíč s číslem 17.
Nevěděla, kdy jí ho Petr vrátil. Ležel v boční kapse mezi rtěnkou, účtenkami a náhradními bateriemi do otcova naslouchátka.
Večer ho položila před něj.
„Proč ho mám?“
„Kdybys tam chtěla jít.“
„Je to tvoje místo.“
„Může být prázdné, i když tam nejsi sám.“
„To nedává smysl.“
„Nemusí.“
Klíč mu nevrátila.
Poprvé do garsonky přišla o tři týdny později.
Otec od rána odmítal pečovatelku, kterou Marcela domluvila na zkoušku, a před ní řekl, že jeho dcera hledá způsob, jak se ho zbavit. David potřeboval půjčit dvacet tisíc na opravu auta a rozčílil se, když mu je nedala. V jídelně jedna z kuchařek odešla uprostřed směny.
Petr byl v práci.
Marcela projela kolem odbočky domů a pokračovala k sídlišti.
V bytě bylo chladno. Rozkládací křeslo bylo složené, hrnek stál dnem vzhůru vedle dřezu a rádio bylo naladěné na stanici s mluveným slovem.
Marcela si nesundala kabát.
Sedla si ke stolu. Z domu jí přišly tři zprávy.
David: Tak nic no.
Pečovatelka: Prosím, dejte vědět, zda máte zájem o další návštěvu.
Petr: V lednici je polévka pro tátu.
Telefon položila displejem dolů.
Ve skříňce našla kávu a dva balíčky sušenek. Uvařila si kávu do bílého hrnku se zeleným okrajem.
Chutnala kysele.
Vypila ji.
Seděla tam skoro dvě hodiny. Nečetla, neposlouchala rádio a nikomu neodpověděla.
Když odcházela, umyla hrnek a položila ho na stejné místo. Na parapetu nechala gumičku do vlasů.
Druhý den byla gumička doma na kuchyňském stole.
Vedle ní ležel nový klíč s modrou visačkou.
„Co je to?“ zeptala se.
Petr krájel jejímu otci chleba na malé kousky. „Nechal jsem udělat druhý.“
„Proč jsi mi vrátil gumičku?“
„Myslel jsem, že ji hledáš.“
„Nehledala.“
Petr položil nůž.
„Dobře.“
„Mohl jsi ji tam nechat.“
„Mohl.“
Otec si z pokoje zavolal o čaj.
Petr vzal hrnek a šel mu ho připravit.
Do bytu pak chodili oba, ale nikdy o tom předem nemluvili.
Petr většinou v úterý. Marcela někdy v sobotu místo Galerie. Poznali, že tam byl ten druhý, podle maličkostí.
Petr nechával rádio naladěné na sport. Marcela ho vracela na rozhovory. Ona otevírala žaluzie, on je zatahoval. Jednou přinesla druhý hrnek, tmavomodrý s bílými tečkami. Petr ho postavil do skříňky vedle svého.
Nikdy tam nepřišli současně.
Až jednou v březnu.
Marcela odemkla a uslyšela rádio. Petr seděl v křesle, nohy natažené před sebe, a spal. Na stole měl otevřenou knihu.
Zůstala stát u dveří.
Petr se probudil.
„Co tu děláš?“ zeptali se oba.
Marcela se krátce zasmála.
„Myslel jsem, že jsi u táty.“
„Je s pečovatelkou.“
„Tak ji pustil?“
„Dnes ano.“
Svlékla si kabát a pověsila ho vedle Petrova.
„Mám jít?“ zeptal se.
„Nevím.“
Petr se zvedl z křesla.
„Můžu.“
„Já neříkám, že máš.“
„Ale chtěla jsi být sama.“
Marcela se podívala na dva hrnky ve skříňce.
„Ty taky.“
Petr zůstal stát.
„Uděláš kafe?“ zeptala se.
Napustil vodu do konvice.
„David se bude stěhovat,“ řekla Marcela.
„Kam?“
„S kolegou. Prý od dubna.“
„Vydrží mu to?“
„Nevím.“
„A táta?“
„Souhlasil s pečovatelkou dvakrát týdně. Řekl, že je nesnesitelná.“
„Takže se mu líbí.“
Marcela se usmála.
Petr zalil kávu a postavil před ni modrý hrnek. Sám si nechal bílý.
„Co bude s bytem?“ zeptala se.
„Nevím.“
„Až se David odstěhuje.“
„Nevím.“
„Až táta nebude potřebovat tolik péče.“
Petr se na ni podíval.
Ani jeden neřekl, že taková chvíle možná nepřijde.
Marcela ochutnala kávu.
„Je pořád hrozná.“
„Můžeme koupit lepší.“
„To už říkám roky.“
Petr přikývl.
Seděli naproti sobě. Místnost byla příliš malá na to, aby se v ní dva lidé navzájem nevnímali.
Po chvíli Petr dopil a vstal.
„Kam jdeš?“ zeptala se Marcela.
„Domů.“
„Proč?“
Oblékl si kabát. „Protože tys přišla sem.“
Marcela položila ruce kolem hrnku.
Petr vzal ze stolu svůj klíč. Její s modrou visačkou nechal ležet.
Když se za ním zavřely dveře, rádio stále hrálo. Marcela ho vypnula.
V bytě bylo konečně ticho, ale už ne stejné jako předtím.
