Článek
Otec byl v domově se zvláštním režimem teprve dva týdny a všichni tři zatím mluvili, jako by šlo o přechodné opatření. Až si zvykne. Až se uklidní. Až se najde lepší místo.
Až si vzpomene, že Ivana je Ivana, a ne jeho starší sestra Jana, která zemřela před třiceti lety.
První návštěvu si Ivana zapsala přesně.
Úterý, Ivana, 15:07–16:18. Přineseno: mandarinky, křížovky, čisté pyžamo.
Otec mandarinky oloupal, ale nesnědl. Jednotlivé dílky vyskládal na ubrousek a zeptal se, kdy přijde maminka.
„Maminka už nežije,“ řekla Ivana.
Otec přikývl.
Za tři minuty se zeptal znovu.
Křížovky nechal zavřené. Pyžamo si spletl s košilí do práce.
Ivana zůstala hodinu a jedenáct minut.
Petr přišel v pátek. Do tabulky napsal 14:00–16:00, přineseno: káva, banány.
„Přesně dvě hodiny?“ zeptala se Ivana večer.
„Asi.“
„V tabulce jsou časy.“
„Tak jsem tam dal časy.“
„A poznal tě?“
Petr chvíli mlčel.
„Jo.“
Ivana věděla, že otec Petra posledně oslovoval jménem Mirek.
Mirek byl otcův mladší bratr. Zemřel při autonehodě dřív, než se narodila Lenka. V rodině po něm zůstalo několik fotografií, šachovnice bez dvou figurek a věta, že o mrtvých se nemluví špatně.
Mohlo se stát, že tentokrát otec Petra poznal. Paměť nebyla schodiště, po kterém člověk jen sestupuje. Někdy se vrátila o patro výš. Sestra z domova jim to vysvětlovala.
Přesto Ivana přidala do tabulky nový sloupec.
Stav.
Ke své návštěvě napsala: zmatený, chvílemi neklidný.
Lenka: spal.
Petr: dobrý.
Ivana se na jeho slovo dívala déle, než bylo potřeba.
„Co znamená dobrý?“ napsala mu.
„Že byl dobrej.“
„O čem jste mluvili?“
„O všem možným.“
„O čem přesně?“
Petr už neodpověděl.
Když se následující neděli sešli u Ivany na obědě, zkusila to znovu.
„Mluvil s tebou o mámě?“
„Možná.“
„A o práci?“
„Asi.“
„Tvojí práci?“
Petr nakrájel knedlík na čtyři stejné části.
„Ivo, já si nedělám zápis.“
„Tabulku máme právě proto, abychom věděli, co se děje.“
„Já vím, proč ji máme.“
„Tak proč tam nic nepíšeš?“
Petr položil příbor.
„Protože jsem tam byl.“
Množné číslo Ivanu podráždilo. Jako by „byli“ znamenalo totéž pro oba. Ona posledně hodinu přesouvala otcův hrnek z jedné strany stolu na druhou, protože tvrdil, že mu ho někdo ukradl.
Když odcházela, řekl jí, ať už sem cizí lidi nepouští.
Přidala další sloupec.
Reakce na návštěvu.
Ke své napsala: na konci unavený.
Lenka napsala: žádná.
Petr nechal políčko prázdné.
Třetí týden domov požádal o nové přezůvky s pevnou patou. Ivana poslala do skupiny dva odkazy.
„Koupím je,“ napsal Petr.
Ve čtvrtek do tabulky zapsal dvě hodiny a do poznámky jediné slovo:
Boty.
V pátek volala sestra z domova, že žádné přezůvky nenašli.
Ivana zavolala Petrovi.
„Kde jsou ty boty?“
„V autě.“
„Tak proč jsi do tabulky napsal boty?“
„Protože jsem je koupil.“
„Ale tátovi jsi je nedal.“
„Zapomněl jsem.“
„A co jsi tam dvě hodiny dělal?“
Petr zavěsil.
O chvíli později jí přišla zpráva:
Myslíš, že když tam sedíš o dvacet minut dýl, jsi lepší dcera?
Ivana odpověď rozepsala třikrát.
Nakonec nenapsala nic.
Následující čtvrtek přijela k domovu před druhou. Petrovi nic neřekla. Zaparkovala na opačné straně parkoviště, odkud viděla na vchod.
Připadala si směšně, ale neodjela.
Ve dvě deset Petr přijel.
Otevřel kufr, vytáhl krabici s přezůvkami a vešel dovnitř.
Ivana sledovala čas na displeji auta.
Ve dvě dvacet jedna Petr vyšel.
Návštěva trvala jedenáct minut.
Krabici už neměl.
Sedl za volant, ale nenastartoval. Položil ruce na volant a zůstal tak.
Ivana čekala, že začne telefonovat. Že si pustí rádio. Že odjede na nákup nebo na schůzku a večer do tabulky zapíše dvě hodiny.
Petr jen seděl.
Po půlhodině vystoupil, obešel auto a znovu nastoupil.
Ve tři padesát osm odjel.
Večer zapsal:
14:00–16:00. Přineseno: boty. Stav: dobrý.
Ivana otevřela jeho řádek.
Mohla změnit čas odchodu na 14:21. Mohla do poznámky napsat, že zbytek návštěvy strávil na parkovišti. Mohla se ho zeptat, proč lže.
Řádek zavřela bez úprav.
Druhý den šla za otcem.
Měl nové přezůvky. Byly mu trochu velké a při chůzi šoupal nohama.
„Koupil ti je Petr,“ řekla.
Otec se zastavil.
„Mirek.“
„Ne. Petr.“
„Mirek už přišel.“
Ivana ho posadila ke stolu.
„Jak dlouho tu byl?“
Otec se podíval ke dveřím.
„Chvíli.“
„A co jste dělali?“
„Nic.“
„Mluvili jste?“
Otec se zamračil.
„On nemluví.“
„Petr nemluví?“
„Mirek nikdy nemluví, když mě tam nechá.“
Ivana si přisunula židli blíž.
„Kde tě nechá?“
Otec se na ni podíval.
„Vždyť tam.“
Ukázal ke dveřím.
„Kde?“
Otec prudce odsunul židli. Přezůvka mu sklouzla z paty.
„Nech mě být.“
Ivana mu botu nazula zpátky.
Večer zavolala Petrovi.
„Táta si tě pořád plete s Mirkem.“
„Já vím.“
„Co ti říká?“
Petr neodpovídal.
„Že jsi ho někde nechal?“
„Jo.“
„Kde?“
„Nevím.“
„Jak to myslíš, že nevíš?“
„Jednou je to u vody. Jednou na nádraží. Někdy jen říká, že jsem odešel.“
„To přece není o tobě.“
„Já vím.“
„Tak proč tam vydržíš jen jedenáct minut?“
Na druhé straně se nic neozvalo.
Pak Petr řekl:
„Ty jsi mě sledovala.“
„Viděla jsem tě náhodou.“
„Dvě hodiny?“
Ivana přejela prstem po hraně stolu.
„Proč tam potom sedíš v autě?“
„Protože nedokážu odjet.“
„Ale dovnitř se nevrátíš.“
„Ne.“
„Proč?“
Petr se nadechl.
„Protože když začne říkat, že jsem ho tam nechal, dívá se na mě tak, jako bych věděl kde.“
Ivana se podívala na otevřenou tabulku.
Petrovy návštěvy byly nejdelší ze všech. Dvě hodiny, dvě hodiny, dvě hodiny.
„Proč tam tedy píšeš dvě hodiny?“
„Protože tam dvě hodiny jsem.“
„Na parkovišti.“
„Je to pořád před tím domovem.“
„To není návštěva.“
Petr se krátce zasmál.
„Tak to oprav.“
Po hovoru Ivana otevřela tabulku.
Název třetího sloupce změnila z „čas příchodu“ na „od“.
Čtvrtý přejmenovala z „čas odchodu“ na „do“.
Tak se do nich vešlo víc možností.
Příští neděli měla jít Lenka, ale ráno napsala, že dcera dostala horečku. Ivana vyrazila místo ní.
Otec spal v křesle u okna. Na stolku měl hrnek čaje a dvě sušenky. Jedna byla rozlomená přesně napůl.
Ivana si sedla.
Po deseti minutách otec otevřel oči.
„Jano,“ řekl.
Ivana ho neopravila.
Otec se usmál.
„Mirek zase nepřišel.“
„Přišel ve čtvrtek.“
„Jen na chvíli.“
„Jedenáct minut.“
Otec přikývl.
„Vždycky brzo odejde.“
Ivana chtěla říct, že Petr neodjel. Že dalších devadesát devět minut seděl venku. Že celou dobu viděl budovu, i když nevěděl, které okno patří otci.
Že těch devadesát devět minut musí někam patřit.
Místo toho rozlomila druhou sušenku a jednu polovinu položila před otce.
Po dvaceti sedmi minutách se zeptal, kdo je.
Ivana vstala.
Venku seděla v autě a dívala se na okna domova. Všechna vypadala stejně.
Ve dvanáct pět otevřela tabulku.
Ke své návštěvě napsala 10:05–12:05.
Do poznámky uvedla: spal, potom klidný.
Sloupec „reakce na návštěvu“ nechala prázdný.
Nakonec otevřela Petrův řádek z minulého týdne.
Čas 14:00–16:00 nechala beze změny.
