Článek
S Tomášem jsem pět let.
Máme normální vztah a normální sex. Alespoň jsem si to myslela.
Pak jsem zjistila, že se několikrát týdně dívá na porno.
Když jsem mu řekla, že mi to vadí, pokrčil rameny.
„Vždyť to dělají všichni chlapi.“
Možná.
Já ale nespím se všemi chlapy.
Nevadila mi jedna stránka v historii
Poprvé jsem na porno narazila náhodou.
Tomáš mi půjčil notebook a při psaní adresy vyskočily předchozí stránky.
Pornoweb.
Zavřela jsem ho a dál to neřešila.
Je dospělý.
Nečekám, že od chvíle, kdy jsme se poznali, přestal mít fantazii, oči a hormony.
Jenže pak se těch náhod začalo objevovat nějak moc.
Jednou otevřená karta.
Podruhé doporučená videa.
Potřetí jsem večer přišla z koupelny a Tomáš tak rychle zaklapl notebook, až jsem se musela smát.
„Porno?“
Zrudnul.
„No a?“
Tehdy mi došlo, že nejde o něco jednou za uherský rok.
Díval se několikrát týdně.
Začala jsem se porovnávat
Nejsem modelka.
Měřím 168 centimetrů, mám normální prsa, normální zadek a po třicítce už také pár míst, která bych na billboard úplně nedala.
Nikdy jsem s tím neměla zásadní problém.
Dokud jsem nezačala vědět, na co se Tomáš dívá.
Najednou jsem si při sexu všímala věcí, které mě předtím nezajímaly.
Břicha.
Prsou.
Polohy.
Světla.
Když se na mě chvíli nedíval, hlavou mi proběhlo, jestli si nepředstavuje někoho z obrazovky.
Vím.
Tohle je můj problém.
Tomáš mi nikdy neřekl, že mám mít větší prsa nebo o deset kilo méně.
Nikdy mě s nikým nesrovnával.
To jsem začala dělat sama.
Jenže důvod seděl každý večer vedle mě na gauči s notebookem.
Pak přišel jeden trapný večer
Jednou jsme spolu spali a Tomáš navrhl něco, co jsme nikdy předtím nedělali.
Nešlo o nic hrozného.
Jen mě okamžitě napadlo:
Kde to viděl?
Zeptala jsem se.
„Prosím tě, kde asi?“ zasmál se.
Byla po náladě.
Pro něj to byla inspirace.
Pro mě se nám najednou do postele nastěhovalo několik cizích lidí, přestože fyzicky jsme tam byli pořád jen dva.
„Takže už nemůžu ani něco navrhnout?“ naštval se.
Mohl.
Jenže já poprvé opravdu cítila, že porno není někde v oddělené zásuvce jeho soukromého života.
Přinesl si z něj něco k nám.
A mně se to nelíbilo.
„Ty ale taky čteš erotické knížky“
Při první velké hádce mě Tomáš dostal.
Řekla jsem, že nechci, aby se na porno díval.
On se na mě podíval a řekl:
„A tvoje knížky jsou co?“
Čtu erotické romány.
Ne pořád, ale čtu.
„To je něco jiného.“
„Proč?“
Začala jsem vysvětlovat, že tam nejsou skuteční lidé.
Že je to fantazie.
Že si všechno vytvářím v hlavě.
Tomáš se zasmál.
„Takže tvoje sexuální fantazie jsou v pořádku, protože jsou napsané písmeny. Moje jsou špatně, protože jsou natočené kamerou?“
Neměla jsem tak skvělou odpověď, jakou bych si přála.
Protože trochu pokrytecké to bylo.
Pak jsem překročila hranici já
Místo abych problém vyřešila, začala jsem kontrolovat jeho historii.
Chtěla jsem vědět, jestli po našem rozhovoru přestal.
Nepřestal.
Jednou mě přistihl.
„Ty mi lezeš do počítače?“
„Jen jsem chtěla vědět…“
„Co? Jestli poslouchám?“
To slovo mě bodlo.
Jako bych byla jeho matka a dala mu zákaz hraní na počítači.
Tomáš byl opravdu naštvaný.
„Řešíš moje hranice tím, že vůbec nerespektuješ moje.“
A měl pravdu.
Tohle byla moje chyba.
Omluvila jsem se.
Historii už nekontroluji.
Ale porno mi tím nezačalo vadit méně.
„Tak co vlastně chceš?“
Jednou jsme se o tom konečně bavili bez křiku.
Tomáš se mě zeptal, jestli chci, aby už nikdy v životě porno neviděl.
Nevěděla jsem.
Vadí mi totiž i samotná představa, že bych mu měla něco takového kontrolovat.
Nechci být policajt jeho sexuality.
Zároveň nechci každý týden přemýšlet, jaké ženské dnes viděl nahé.
Řekla jsem:
„Nechci, aby porno bylo pravidelnou součástí našeho vztahu.“
„Ale ono není součást našeho vztahu.“
„Pro mě už je.“
A to byl celý problém v jedné větě.
Pro něj se odehrávalo mimo nás.
Pro mě už dávno ne.
Nakonec jsme žádný dokonalý kompromis nenašli
Tomáš porno úplně sledovat nepřestal.
A já už se netvářím, že mi to nevadí.
Dohodli jsme se alespoň na tom, že z něj nebude tahat inspiraci do naší postele, pokud se na tom předem nedomluvíme, a že z něj nechci mít pravidelný večerní program vedle sebe na gauči.
Je to kompromis?
Možná.
Možná jen příměří.
Pořád totiž nevím, jestli bych dokázala dlouhodobě žít s partnerem, který porno potřebuje několikrát týdně.
A Tomáš zase neví, jestli chce žít se ženou, která jeho sledování porna vnímá skoro jako sexuální nevěru.
Jednu věc už ale vím jistě.
Když mi někdo řekne, že „to dělají všichni chlapi“, přestávám ten argument poslouchat.
Všichni chlapi mohou dělat, co chtějí.
Já s nimi nebydlím.
A partnerství podle mě neznamená, že člověk musí přijmout všechno, co je běžné.
Znamená, že si dva lidé musí přiznat, co jim vadí.
A pak zjistit, jestli spolu dokážou žít i poté, co to vědí.
