Článek
Marku,
tohle ti nikdy nepošlu, tak si můžu dovolit napsat to přesně tak, jak to bylo, bez toho slušného tónu, který jsem na tebe brala poslední tři roky, protože jsem se bála, co udělají soudy s péčí, když budu působit „nevyrovnaně“.
Pamatuješ, jak mi Terezka jednou u večeře, jí bylo tehdy šest, řekla, že teta Denisa dělá lepší guláš než já? Zasmála jsem se tomu. Zeptala jsem se, kde jela guláš u nějaké tety. Řekla, že u tebe v bytě, když tam byli s Kubíkem na víkend. Ty jsi mi tenkrát řekl, že Denisa je kolegyně z práce, co jim občas pohlídá, když máš schůzku. Kolegyně. Vařila jim nedělní oběd ve tvém bytě už půl roku, než jsi mi řekl, že se rozvádíme.
Celý ten poslední rok manželství jsem si myslela, že je to moje vina. Po Kubíkovi jsem měla těžké období, nespala jsem, brečela jsem nad blbostmi, na tebe jsem byla protivná a nedůtklivá. Omlouvala jsem se ti za to skoro každý týden. Ty jsi vždycky řekl, že to chápeš, že to zvládneme, že hlavně ať se dám dohromady. Byl jsi tak trpělivý. Děkovala jsem ti za tu trpělivost jako blázen.
Až loni v létě mi to řekla tvoje sestra, napůl omylem, napůl proto, že to už asi nemohla dál nést sama: s Denisou jsi něco měl už tehdy. V té době, kdy jsi mi říkal, že to spolu zvládneme. Ta trpělivost, za kterou jsem ti děkovala, nebyla trpělivost. Byl to jenom čas, který sis dával, než to celé srovnáš tak, aby to na tebe vypadalo nejlíp.
Rozvod jsi mi oznámil v kuchyni, jednou větou, celkem klidně, jako by ses mi omlouval, že nestihneš vynést popelnice. Řekl jsi, že už to spolu necítíš a že sis jistý, že tobě i mně bude líp. Neřekl jsi ani slovo o Denise. To jsem si musela složit sama, z fotek, které mi ukázala Terezka na tvém telefonu, když sis ho nechal na stole a ona hledala hru.
Nejvíc mě nezničil rozvod. Zničila mě SMSka, kterou jsi mi poslal měsíc po tom, cos odešel, o tom, kdy si vyzvedneš děti na víkend. Na konci bylo: „Díky, Denisa a já se na ně těšíme.“ Denisa a já. Jako byste už byli jednotka, která si domlouvá můj vlastní rozpis péče o moje vlastní děti.
Řekla bych ti, že mi nevadí, že jsi ji potkal. Lidi se rozcházejí, city vyprchávají, to všechno chápu. Vadí mi, že jsi mi nechal rok věřit, že jsem se zbláznila já, zatímco tys už dávno věděl, kam to jde, a nechal jsi mě omlouvat se ti za vlastní smutek.
Vadí mi, že moje děti měly tetu Denisu dřív, než jsem věděla, že přestávám mít manžela.
Terezce je teď devět a Denisu má opravdu ráda, mluví o ní hezky, a já to nechávám být, protože to není její vina a nechci, aby cítila, že si nesmí mít ráda lidi kolem sebe. Jenom někdy, když mi vypráví, co u táty s Denisou vařily, na chvilku znovu ucítím tu kuchyň a tu větu o guláši a musím se otočit k dřezu, aby neviděla obličej.
Tenhle dopis mám rozepsaný na počítači už osm měsíců. Občas ho otevřu, přidám odstavec, zase zavřu. Nevím, jestli ho jednou pošlu. Asi ne. Ty by sis z něj stejně vzal jen to, co by ti vyhovovalo, tak jako sis vzal z těch tří let jenom to, co ti vyhovovalo tenkrát.
Nechávám si to prozatím jen pro sebe. Ty sis taky nechával spoustu věcí jen pro sebe, dokud nebylo pozdě. Aspoň v tomhle jsme si teď konečně rovni.
