Článek
„Paní Koubová?“
Ivana už chtěla zavřít dveře.
Pošťačka před chvílí vhodila do schránky letáky a Ivana předpokládala, že tím jejich dnešní spolupráce skončila.
„Ano?“
„Ještě něco pro vás mám.“
Žena vytáhla z brašny obálku.
Nebyla bílá.
Kdysi možná bývala, ale teď měla barvu starého papíru a jeden roh byl lehce pomačkaný.
„To není doporučené,“ řekla pošťačka. „Nemusíte nic podepisovat.“
Ivana si ji vzala.
Pak se podívala na známku.
Potom na adresu.
Ivana Koubová
Jabloňová 14
Jméno bylo správně.
Adresa také.
Jen písmo vypadalo, jako by ho někdo napsal před strašně dlouhou dobou.
„To je nějaký vtip?“
Pošťačka se pousmála.
„Není.“
„Vždyť ta známka…“
„Já vím.“
„Jak je to staré?“
„Na razítku je květen 2002.“
Ivana se rozesmála.
„Tak to jste trochu nestíhali.“
Pošťačka se zasmála také.
„Tentokrát máme opravdu menší zpoždění.“
Pak jí vysvětlila, že se ve staré budově pošty při rekonstrukci rozebíraly původní vestavěné skříně. Za jednou z nich našli několik zapadlých zásilek.
Většinu nebylo možné doručit.
Tahleta měla štěstí.
Dům stále stál.
A Ivana v něm stále bydlela.
„Tak hezký den.“
„Děkuju.“
Ivana zavřela dveře.
Ještě pořád se usmívala.
Pak obálku otočila.
A přestala.
Na zadní straně bylo jediné slovo.
Monika
Ivana se opřela o dveře.
Najednou jako by jí bylo znovu sedmadvacet.
Moničin rukopis by poznala kdykoliv.
Velké M, které připomínalo dvě kopce. Malé kulaté o. A poslední a vždycky trochu vytažené nahoru.
Čtyřiadvacet let.
Ivana přešla do kuchyně a položila obálku na stůl.
Neotevřela ji.
Uvařila si kávu.
Obálka ležela vedle cukřenky.
Namazala si chleba.
Obálka stále ležela vedle cukřenky.
Zapnula rádio.
Moderátor mluvil o kolonách na D1 a sliboval teploty přes třicet stupňů.
Ivana rádio vypnula.
„Tak dobře.“
Sedla si.
Obálku otevřela opatrně podél horního okraje.
Uvnitř byly dva listy papíru.
První věta zněla:
Ivo, nevím, jestli tenhle dopis vůbec dočteš, ale nechci, aby poslední věc, kterou si kdy řekneme, bylo to, co jsme na sebe křičely v pondělí.
Ivana přestala číst.
Pondělí.
Pamatovala si ho přesně.
Bylo 13. května 2002.
Tehdy ještě pracovala v malé cestovní kanceláři na náměstí a každou středu chodila s Monikou na kávu.
Znaly se od šesté třídy.
Seděly spolu v lavici.
Společně absolvovaly první diskotéku, první cigaretu, kterou obě nesnášely, první dovolenou bez rodičů i několik katastrofálních účesů.
Když bylo Ivaně devatenáct, Monika jí držela vlasy nad umyvadlem poté, co zjistila, že její první velká láska má současně ještě jednu velkou lásku v sousedním městě.
Když se Monika v pětadvaceti rozešla s přítelem, spala tři týdny u Ivany na rozkládacím gauči.
Přesto se jejich přátelství rozpadlo během patnácti minut.
Kvůli Římu.
Ivana pokračovala.
Vím, že jsem tě zklamala. Měly jsme tam jet spolu a plánovaly jsme to skoro rok. Chápu, že to vypadá, jako bych tě vyměnila za práci, jak jsi řekla.
Ivana položila dopis.
Řím.
Na ten plán už skoro zapomněla.
Tehdy si každý měsíc dávaly stranou peníze.
Čtyři dny.
Koloseum.
Vatikán.
Fontána di Trevi.
Monika dokonce koupila průvodce a zvýrazňovala si v něm restaurace.
Dva týdny před odjezdem přišla nabídka.
Grafické studio v Praze hledalo člověka na tříměsíční projekt.
Monika se o podobnou práci pokoušela několik let.
Nástup byl přesně v den jejich odjezdu.
Vzala ji.
Ivana vybuchla.
„Mohla jsi říct ne.“
„Taková nabídka se nemusí opakovat.“
„Řím jsme plánovaly rok.“
„Je to jen dovolená.“
Ta čtyři slova všechno zhoršila.
Jen dovolená.
Pro Ivanu to nebyla jen dovolená.
Byla to věc, kterou měly společnou.
A v posledních měsících už společných věcí ubývalo.
Monika měla nové kamarády.
Novou práci.
Jezdila častěji do Prahy.
Ivana měla pocit, že jí pomalu mizí.
A místo aby to řekla, začala křičet.
Řekla, že Monika vždycky myslí jen na sebe.
Monika jí odpověděla, že Ivana nedokáže snést, když se něco neděje podle jejího plánu.
Ivana jí řekla, ať tedy do Prahy klidně odjede a už se nevrací.
Monika práskla dveřmi.
O tři týdny později se skutečně odstěhovala.
Neozvala se.
A Ivana jí také ne.
Aspoň si to čtyřiadvacet let myslela.
Znovu vzala dopis.
Nejhorší je, že jsi měla v něčem pravdu. Měla jsem ti to říct dřív. O té práci jsem věděla už několik dní a bála jsem se ti to říct, protože jsem věděla, jak moc ses těšila.
Ivana ucítila nepříjemné sevření v žaludku.
Ale jednu věc jsi pochopila špatně. Neutíkám od tebe. A nechci, abys zmizela z mého života jen proto, že jsem dostala práci o sto kilometrů dál.
Na druhém listu bylo písmo o něco menší.
V pátek odjíždím. Jestli se ještě zlobíš, chápu to. Ale až se vrátím, chci tě pozvat na kávu a chci se pohádat už jen o to, kdo ji zaplatí.
A nakonec:
A ten Řím ti dlužím.
Monika
Ivana seděla v kuchyni dlouho.
Káva vystydla.
Pak udělala něco, co celé roky nedělala.
Řekla nahlas:
„Ty krávo.“
Nebyla si jistá, jestli to říká Monice, sobě, nebo poště.
Možná všem třem.
Vstala a začala chodit po kuchyni.
Čtyřiadvacet let byla přesvědčená, že se Monika rozhodla jejich přátelství jednoduše zahodit.
Kolikrát o ní během prvních let přemýšlela?
Stokrát?
Tisíckrát?
Jednou ji možná zahlédla na hlavním nádraží v Praze. Rozběhla se tehdy přes halu, ale žena nastoupila do vlaku dřív, než ji dohonila.
Po několika letech přestala hledat.
Občas její jméno zadala do internetu.
Jenže Monika Horáková nebylo právě vzácné jméno.
Našla účetní z Brna, realitní makléřku z Plzně a ženu, která chovala leonbergery.
Žádná nebyla ona.
Potom přišel Facebook.
Ani tam neuspěla.
A časem si řekla, že pokud by Monika chtěla, mohla najít i ona ji.
Jenže Monika se možná celou dobu domnívala přesně totéž.
Ivana otevřela notebook.
Do vyhledávače napsala:
Monika Horáková grafika Praha
Nic.
Přidala jméno školy, kterou Monika vystudovala.
Objevily se staré výsledky.
Jedno jméno ji zaujalo.
Monika Horáková Šimková
Klikla.
Stránka malého grafického studia.
Fotografie týmu.
Ivana ji poznala okamžitě.
Vlasy měla kratší.
Ve tváři několik vrásek.
Ale úsměv byl stejný.
„No samozřejmě,“ zamumlala Ivana.
Klikla na kontakt.
Telefonní číslo tam bylo.
Seděla před monitorem a dívala se na něj.
Pak zavřela notebook.
Tohle bylo absurdní.
Nemohla po čtyřiadvaceti letech zavolat člověku a říct: Ahoj, pošta mi právě doručila tvoji omluvu z roku 2002.
Uklidila hrnek.
Umyla talíř.
Utřela pracovní desku.
Za deset minut notebook znovu otevřela.
Opsala číslo do telefonu.
Nevolala.
Večer stále nevolala.
Druhý den ráno také ne.
Dopis ale nosila s sebou.
V kabelce.
Při obědě v práci ho vytáhla.
„Co to je?“ zeptala se kolegyně.
„Dopis.“
„To vidím.“
Ivana ho schovala.
„Starý dopis.“
„Od nějakého chlapa?“
„Horší.“
„Finančák?“
Ivana se rozesmála.
„Kamarádka.“
Kolegyně čekala.
„Pohádaly jsme se před čtyřiadvaceti lety.“
„A ona píše teď?“
„Psala tehdy.“
„Aha.“
Ivana čekala nějakou další otázku.
Místo toho kolegyně ukousla kus rohlíku.
„Tak jí zavolej.“
„Po čtyřiadvaceti letech?“
„Právě.“
„Co jí mám říct?“
Kolegyně pokrčila rameny.
„Ahoj.“
Tak jednoduché.
Ivana čekala až do večera.
V sedm sedmnáct seděla na balkoně s telefonem v ruce.
Číslo měla uložené jako:
Monika?
Stiskla tlačítko.
Jednou zazvonilo.
Dvakrát.
Třikrát.
„Prosím?“
Ivana ztuhla.
Hlas byl hlubší.
Ale byl její.
„Moniko?“
„Ano.“
Ivana otevřela ústa.
Nic.
„Haló?“
„Tady Ivana.“
Ticho.
Ivana sevřela telefon pevněji.
„Ivana Koubová.“
Další ticho.
Pak zaslechla krátké nadechnutí.
„Iva?“
Najednou měla slzy v očích.
„Jo.“
„Ježiši.“
Obě chvíli mlčely.
Pak Monika řekla:
„Já nevím, co mám říct.“
Ivana se přes slzy usmála.
„Já jo.“
„Co?“
„Dostal se mi tvůj dopis.“
„Jaký dopis?“
„Z května 2002.“
Na druhé straně bylo naprosté ticho.
Potom:
„To není možný.“
„Je.“
„Ten do Prahy?“
„Ne. Ten mně.“
„Ty jsi ho dostala?“
„Dneska.“
Monika se zasmála.
Byl to stejný smích.
Ivana ho poznala.
„Česká pošta?“
„Ano.“
„Tak to vlastně není tak špatný.“
„Čtyřiadvacet let.“
„Mohlo to být pětadvacet.“
Ivana se rozesmála.
A v tu chvíli z ní spadlo něco, o čem ani nevěděla, že to pořád nosí.
„Já myslela, že ses už nikdy neozvala,“ řekla.
„Já myslela, že jsi ten dopis vyhodila.“
„Nikdy jsem ho nedostala.“
Monika si povzdechla.
„Po pár týdnech jsem ti volala.“
„Neměla jsem už pevnou linku. Stěhovali jsme číslo.“
„Aha.“
„Proč jsi to nezkusila znovu?“
„Proč jsi nezavolala ty?“
Ivana otevřela ústa.
Pak je zase zavřela.
„Dobrá otázka.“
„Byly jsme pitomé.“
„Bylo nám sedmadvacet.“
„Takže pitomé.“
Ivana se podívala na dopis položený na stolku.
„Jsi pořád v Praze?“
„Už ne. Kousek za Kolínem.“
„To není daleko.“
„Ne.“
Znovu chvíli mlčely.
Tentokrát to ticho nebylo nepříjemné.
„Máš příští sobotu čas?“ zeptala se Monika.
Ivana cítila, jak se jí sevřelo hrdlo.
„Mám.“
„Mohly bychom dát kafe.“
„Myslíš, že po čtyřiadvaceti letech bude stačit kafe?“
Monika se zasmála.
„Dobře. Kafe a dort.“
„To už je lepší.“
„A Ivo?“
„Hm?“
„Ten Řím pořád platí.“
Ivana se podívala na svoje bosé nohy položené na balkonové židli.
„Je mi jedenapadesát.“
„Mně taky.“
„Bolí mě záda.“
„Mě koleno.“
„Nevydržím celý den běhat po památkách.“
„Tak budeme sedět na zahrádce.“
Ivana se usmála.
„To by šlo.“
V sobotu přijela na nádraží o dvacet minut dřív.
Celou cestu si říkala, že to byla chyba.
Telefonát byl jedna věc.
Setkání druhá.
Co když už nemají nic společného?
Co když budou dvě hodiny mluvit o počasí?
Co když se pokusí navázat tam, kde skončily, a zjistí, že tam už dávno nic není?
Pak ji uviděla.
Monika stála u automatu na kávu a marně se snažila vytáhnout kelímek, který se zasekl.
„Pořád všechno rozbiješ.“
Monika se otočila.
Chvíli na sebe hleděly.
„Ty máš úplně stejné vlasy,“ řekla Monika.
„Ty vůbec.“
„To je první věc, kterou mi řekneš po čtyřiadvaceti letech?“
„Ne.“
Ivana k ní přišla blíž.
„První už byla v telefonu.“
Objaly se.
Nebyl to filmový okamžik.
Monice spadla kabelka.
Ivanu píchlo v zádech.
Obě se současně pokusily něco říct a potom se začaly smát.
Nakonec seděly v malé kavárně naproti nádraží.
Prvních deset minut mluvily rychle.
Dalších deset pomalu.
Potom už normálně.
O práci.
O rodičích.
O lidech, které znaly.
O lidech, které už neznaly.
Monika vytáhla telefon.
„Něco ti ukážu.“
Na displeji otevřela fotografii.
Byly na ní dvě mladé ženy před fontánou.
Ivana zamrkala.
„To jsme my.“
„Vídeň, 2001.“
„Proboha, co mám na sobě?“
„To tehdy bylo moderní.“
„Nebylo.“
Monika obrázek zavřela.
„Víš, co mě na tom štve nejvíc?“
„Na mých kalhotách?“
„Na těch čtyřiadvaceti letech.“
Ivana chvíli mlčela.
„Mě taky.“
Mohly začít počítat narozeniny, které propásly.
Vánoce.
Rozchody.
Nové práce.
Pohřby.
Dovolené.
Všechny dny, kdy si jedna mohla vzpomenout na druhou a nezvedla telefon.
Ivana ale nechtěla jejich první společnou kávu proměnit v seznam věcí, které už nemohly napravit.
Vytáhla z kabelky starou obálku.
Položila ji mezi ně.
Monika si ji chvíli prohlížela.
„Takže tohle za všechno může.“
Ivana zavrtěla hlavou.
„Ne.“
„Ne?“
„Za první měsíc možná.“
Posunula dopis doprostřed stolu.
„Za těch dalších třiadvacet let a jedenáct měsíců už asi ne.“
Monika se na ni podívala.
„To je fér.“
Servírka přinesla dva kusy dortu.
„Ještě něco?“
Ivana se podívala na Moniku.
„Máte průvodce po Římě?“
Servírka se zarazila.
Monika se začala smát.
„Prosím tě.“
„Co?“
„V mobilu máme mapu.“
„Tak vidíš. Jedna výhoda toho, že jsme těch čtyřiadvacet let počkaly.“
Monika zvedla šálek.
„Na Řím.“
Ivana zvedla svůj.
„Ne.“
„Ne?“
„Na to, že už nebudeme čekat.“
Přiťukly si.
Na stole mezi nimi ležel dopis, který potřeboval čtyřiadvacet let, aby urazil dvě ulice.
Tentokrát už ale nikam nepospíchal.
