Článek
Vracívala jsem se z návštěvy od syna Martina a jeho ženy Terezy.
Bydlí asi dvacet minut autem od nás a mají čtyřletého Matyáše.
Mám je ráda.
To je důležité říct hned na začátku.
Terezu mám ráda taky.
Jen mi občas leze na nervy.
Což jsou dvě věci, které se podle mě vůbec nevylučují.
Tentokrát jsme přijeli na oběd ve dvanáct.
Ve dvanáct dvacet ještě nebylo prostřeno.
Ve dvanáct čtyřicet hledala Tereza brambory.
V jednu zjistila, že zapomněla zapnout troubu.
„To se stane,“ řekla jsem.
A myslela jsem tím:
Tobě se to stane. Mně ne.
Což jsem samozřejmě nevyslovila.
Kolem půl druhé jsme konečně jedli.
Matyáš běhal kolem stolu jen v ponožkách.
„Neměl by mít bačkory?“ zeptala jsem se.
„Je mu teplo,“ odpověděla Tereza.
„Od podlahy táhne.“
„Mami,“ řekl Martin.
To jeho „mami“ znamenalo, že mám přestat.
Tak jsem přestala.
Na sedm minut.
Pak Matyáš dostal džus.
„On pije džus i k jídlu?“
Martin zavřel oči.
„Mami.“
„Já se jen ptám.“
Tereza se zasmála.
„Pije. A zatím přežil.“
To mě trochu popíchlo.
Ne tolik, abych něco řekla.
Ale dost na to, abych si to zapamatovala.
Když jsme odjížděli, Tereza mi dala do ruky krabičku s buchtou.
„Ať máte ke kafi.“
„Děkuju.“
Objaly jsme se.
Úplně normálně.
Pak jsem sedla do auta a zavolala své kamarádce Ivě.
Iva nezvedla.
A protože mám moderní telefon, který zvládá téměř všechno kromě toho, aby mě ochránil před sebou samou, rozhodla jsem se jí poslat hlasovou zprávu.
„Tak jsme zase byli u mladých,“ začala jsem.
Jela jsem pomalu vedlejší ulicí a mluvila.
„Já ti nevím, Ivo. Ona je hodná holka, ale ten jejich chaos bych nedala.“
Pokračovala jsem.
O obědě.
O troubě.
O bačkorách.
O džusu.
O tom, že Martin doma podle mě dělá úplně všechno.
To nebyla pravda.
Ale v rozjeté hlasové zprávě se člověk někdy nechá unést.
„A hlavně ona je pořád v klidu,“ říkala jsem. „Dítě lítá po bytě, všude hračky, oběd ve dvě a ona se směje. Já bych se zbláznila.“
Na červené jsem ještě dodala:
„A pak jsem já samozřejmě zase ta protivná tchyně, když řeknu, že by Matyáš mohl mít na nohou papuče.“
Hlasovka měla dvě minuty a čtyřicet šest sekund.
To je velmi dlouhá doba, pokud během ní pomlouváte vlastní rodinu.
Stiskla jsem odeslat.
Telefon jsem položila vedle sebe.
Za pár vteřin pípnul.
Myslela jsem, že odpověděla Iva.
Na displeji ale svítilo:
Rodina ❤️
Zastavila jsem u krajnice.
Otevřela WhatsApp.
Moje hlasovka.
Dvě minuty čtyřicet šest sekund.
Ve skupině byli Martin, Tereza, můj muž, naše dcera Klára a její přítel.
„Ne.“
Řekla jsem to nahlas.
„Ne, ne, ne.“
Vedle zprávy už byly dvě modré fajfky.
Někdo ji poslouchal.
Klikla jsem na informace.
Přehráno: Tereza
Cítila jsem, jak mi hoří obličej.
Samozřejmě Tereza.
Ne Martin.
Ne můj muž.
Ne dcera.
Tereza.
První.
Telefon zazvonil.
Martin.
Nedokázala jsem to vzít.
Nechala jsem ho zvonit.
Za chvíli znovu.
Pak mi napsal:
Mami, zavolej mi.
Seděla jsem v autě a přemýšlela, jak dlouho může člověk legálně bydlet na parkovišti u Penny.
Pak přišla zpráva od Terezy.
Jen jedna.
Tak aspoň vím, co si myslíš.
To bylo horší než nadávka.
Mnohem horší.
Domů jsem dojela asi za patnáct minut.
Manžel seděl v kuchyni.
„Tak co jste měli dobrého?“ zeptal se.
Podívala jsem se na něj.
„Ty jsi ještě nebyl na WhatsAppu?“
„Ne.“
„Tak tam nechoď.“
Samozřejmě tam okamžitě šel.
Poslouchal hlasovku asi půl minuty.
Pak ji vypnul.
„To stačí.“
„Co mám dělat?“
Podíval se na mě.
„Ideálně ses měla narodit bez hlasivek.“
„Děkuju.“
„Není zač.“
Sedla jsem si.
„Já ji přece nemám nerada.“
„To v té zprávě zaznělo?“
„Hned na začátku.“
„Tak to je dobrý.“
„Není.“
„Není.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Zavolej jí.“
„Nemůžu.“
„Můžeš.“
„Co jí řeknu?“
„Pravdu.“
To se snadno řekne lidem, kteří právě nikoho dvě minuty a čtyřicet šest sekund nepomlouvali.
Telefon znovu zazvonil.
Tentokrát Tereza.
Vzala jsem to.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Ticho.
„Já se ti chci omluvit.“
„Dobře.“
Další ticho.
„Byla jsem naštvaná.“
„Na co?“
To byla nepříjemná otázka.
„Nevím. Na ten oběd. Asi na všechno.“
Tereza nic neříkala.
„Neměla jsem to říkat.“
„Ale myslela sis to.“
„V tu chvíli jo.“
Tohle byla asi první užitečná věta, kterou jsem řekla.
Tereza si povzdechla.
„Mně nevadí, že ti vadí můj nepořádek.“
„Nevadí?“
„Vadí mi, že mi to neřekneš a pak to dvě minuty rozebíráš s někým jiným.“
Au.
„To chápu.“
„A s těma bačkorama mě fakt vytáčíš.“
„Já vím.“
„Nevíš. Protože to říkáš pokaždé.“
Musela jsem se skoro usmát.
„Dobře.“
„A když řekneš Martinovi před námi všemi, že doma všechno dělá on, tak to taky není moc příjemný.“
To jsem si ani neuvědomila.
„Já jsem to nemyslela takhle.“
„Ale zní to tak.“
Chvíli jsme obě mlčely.
Pak jsem řekla:
„Tak mi řekni, co dělám ještě.“
Tereza se zasmála.
Poprvé od začátku hovoru.
„Máš čas?“
„Je neděle.“
„Tak jo.“
Vadilo jí, že při návštěvě přerovnávám věci v kuchyni.
A že Matyášovi nosím sladkosti, ale potom komentuju jeho džus.
„To je něco jiného.“
„Není.“
„Trochu je.“
„Není.“
„Dobře.“
Najednou jsem měla pocit, že jsme posledních několik let vedly velmi slušnou válku, jen každá na jiné frontě.
„Takže jsme si kvit?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„Ne?“
„Ty jsi mě poslala do rodinné skupiny.“
„Pravda.“
„Já zatím nic neposlala.“
Začala jsem se smát.
Po chvíli se smála taky.
O týden později jsme byli zase u nich.
Přišli jsme ve dvanáct.
Oběd byl ve čtvrt na dvě.
Tentokrát jsem nic neřekla.
Matyáš běhal bosý.
Podívala jsem se na jeho nohy.
Pak na Terezu.
Tereza se podívala na mě.
„Ani slovo.“
„Já nic.“
„Vidím ti to na obličeji.“
„Tak to nemůžu ovlivnit.“
Rozesmála se.
Po obědě mi dala znovu krabičku s buchtou.
„Pro Ivu,“ řekla.
Chvíli mi trvalo, než mi to došlo.
„To není vtipný.“
„Trochu jo.“
Cestou domů jsem měla potřebu zavolat Ivě.
Telefon jsem vzala do ruky.
Pak jsem ho zase položila.
Některé návštěvy je lepší zpracovat v tichosti.
