Článek
Alena žije v Brně, zatímco její mladší sestra Ivana zůstala nedaleko města na Vysočině, kde obě vyrůstaly.
Když před osmi lety zemřela jejich maminka, sestry se domluvily jednoduše.
„Já se o hrob postarám a ty mi vždycky pošli půlku,“ navrhla Ivana.
Na hřbitov to měla necelých dvacet kilometrů. Alena skoro dvě hodiny autem.
Každé jaro proto sestře posílala tři až čtyři tisíce korun. Měly pokrýt květiny, svíčky, čištění a další náklady spojené s hrobem.
Alena nikdy nechtěla účtenky.
Když se zeptala, zda má něco doplatit, sestra většinou odpověděla stejně.
„Ne, všechno je zařízené.“
Na hrobě zůstaly květiny z jara
Na konci října se Alena vracela z návštěvy známých a rozhodla se zastavit na hřbitově.
Sestře nevolala. Chtěla pouze zapálit svíčku.
U hrobu ji zarazily dvě věci.
V truhlíku byly seschlé zbytky rostlin, které tam podle Aleny musely být už několik měsíců. Jejich maminka milovala chryzantémy a sestry je před Dušičkami kupovaly každý rok. Tentokrát tam nebyly.
Na kameni ležela převrácená lucerna a pod jménem otce se držela zelená vrstva nečistot.
Alena si řekla, že Ivana pouze ještě nestihla přijet.
Pak si všimla malé cedulky u hrobu. Správa hřbitova žádala nájemce, aby se dostavil kvůli prodloužení smlouvy.
Alena zašla do kanceláře.
Dozvěděla se, že se správci snaží Ivanu kontaktovat už několik měsíců. Platnost smlouvy skončila a nikdo se neozval.
Pracovnice se Aleny mimochodem zeptala, zda je sestra v pořádku.
„U hrobu jsme ji už dlouho neviděli.“
Alena zavolala Ivaně rovnou z parkoviště.
„Kdy jsi byla naposledy u našich?“
„Nedávno. Proč?“
„Protože tady stojím.“
Následovalo ticho.
Za osm let poslala skoro třicet tisíc
Ivana nakonec přiznala, že poslední měsíce na hřbitově nebyla.
Nejdřív měla problémy se zády, potom se jí porouchalo auto a postupně návštěvy odkládala. Na prodloužení smlouvy podle svých slov jednoduše zapomněla.
Alena se jí zeptala na peníze.
Z bankovnictví věděla, že jí za osm let poslala téměř třicet tisíc korun.
„Tak kam šly?“
Ivanu otázka rozčílila.
Připomněla sestře, že roky jezdila na hřbitov ona. Kupovala kytky, svíčky a čisticí prostředky. Platila benzín a věnovala tomu svůj čas.
„Ty pošleš jednou za rok peníze a máš hotovo. Já jsem tam jezdila pořád,“ řekla.
Alena uznala, že sestra měla s hrobem výrazně více práce.
Jenže postupně vyšlo najevo ještě něco dalšího.
V posledních dvou letech Ivana část peněz na hrob použila na běžné výdaje domácnosti. Její manžel přišel na několik měsíců o práci a rodině začaly chybět peníze.
Poprvé si nechala dva tisíce. Později znovu.
„Chtěla jsem je vrátit, až se situace zlepší,“ vysvětlovala.
Alena se jí zeptala, proč jí prostě nezavolala.
Na to sestra dlouho neodpověděla.
„Styděla jsem se.“
Peníze zpátky nechtěla
Alena ještě ten den prodloužení hrobového místa vyřešila. Potom koupila chryzantémy, vyčistila kámen a postavila zpátky lucernu.
Ivana jí později nabídla, že peníze postupně vrátí.
Alena odmítla.
Kdyby jí sestra před dvěma lety řekla, že doma nemají dost peněz, pravděpodobně by jí pomohla. Možná by jí poslala ještě víc.
Vadilo jí, že osm let věřila větě „všechno je zařízené“, i když poslední dobou nebylo.
Sestry spolu několik týdnů skoro nemluvily. Nakonec se usmířily, ale původní dohodu zrušily.
Poplatky za hrobové místo dnes řeší Alena přímo. Ivana dál kupuje květiny a svíčky, když na hřbitov jede. Nic si navzájem nevyúčtovávají.
Letos před Dušičkami přijela Alena o den dřív, než původně plánovala.
Na hrobě už stály čerstvé chryzantémy.
Vedle nich hořely dvě svíčky.
Tentokrát sestře ani nemusela volat.
