Článek
„Matěji.“ Z kuchyně vykoukla Ivana. „Přijdeš do půl desáté?“ „Jo.“
„Tak běž.“ Roman se na manželku podíval. „Výborně.“ „Co?“
„Nic.“ Dveře zaklaply. Ivana se vrátila ke krájení zeleniny. Roman pořád hleděl do předsíně.
„Tobě to není divné?“ „Co?“ „Poslední měsíc chodí ven skoro každý večer.“ „Skoro každý je třikrát týdně.“
„A vrací se špinavý.“ „To je u patnáctiletého kluka poměrně široká diagnostická kategorie.“ Roman se zvedl. „Minule měl ruce celé černé.“
„Možná tajně pracuje v dole.“ „Děláš si legraci.“ „Protože ty se zase tváříš, že vyšetřuješ organizovaný zločin.“ „Já jen chci vědět, kde náš syn je.“
Ivana přikývla. „To je fér.“ Roman čekal pokračování. „Ale?“
„Žádné ale.“ „Takže ti to taky připadá divné.“ „Trochu.“ Roman se spokojeně usmál.
„Vidíš.“ „A právě proto se ho zítra normálně zeptáme.“ Úsměv zmizel. „Já se ho ptám normálně.“
Ivana se na něj podívala. Roman si povzdechl. „Dobře. Budeme se ho ptát tvým normálním způsobem.“
Druhý den našel Roman na botníku účtenku. 2× duše 26" brzdové lanko montpáky
Celkem 487 korun. „Matěji!“ „Co?“ Syn vykoukl z pokoje.
Roman zvedl účtenku. „Tohle je tvoje?“ Matěj se na ni podíval. „Jo.“
„Na co?“ „Na kolo.“ „Tvoje kolo má nové duše.“ „Nejsou na moje.“
Roman čekal. Matěj taky. „Tak na čí?“ „Na jiný.“
„To jsem pochopil.“ Matěj natáhl ruku. „Můžu tu účtenku?“ „Ty opravuješ někomu kolo?“
„Jo.“ „Komu?“ „Kámošovi.“ „Jakému?“
Matěj zavřel oči. „Proč potřebuješ vědět úplně všechno?“ „Protože jsi můj syn.“ „To neznamená, že musíš vědět úplně všechno.“
„Do určitého věku docela dost.“ Matěj mu účtenku vytrhl. „Přesně proto ti nic neříkám.“ Dveře pokoje se zavřely.
Roman zůstal stát. „To dopadlo dobře,“ řekla Ivana z kuchyně. „Slyšela jsi to?“ „Celý dům to slyšel.“
Ve čtvrtek večer přišel Matěj v devět dvacet. Na koleni měl mastný černý flek. Roman se na něj podíval. „Kámošovo kolo?“
Matěj zaváhal. „Jo.“ „To je nějak hodně rozbité.“ „Bylo.“
„A kde ho opravujete?“ „Ve sklepě.“ „Čím dál lepší.“ Matěj si zul boty.
„Co je na sklepě špatného?“ „Nic. Jen nevím v jakém sklepě.“ „U nás.“ Roman se zarazil.
„U nás v domě?“ „Jo.“ „Kde?“ „V kočárkárně.“
Roman vytřeštil oči. „My máme v kočárkárně servis?“ Matěj se poprvé pousmál. „Nemáme.“
„Tak co tam děláš?“ „Opravuju kolo.“ „Sám?“ Matěj zaváhal.
To Romanovi neuniklo. „S kým?“ „S lidma.“ „Jakými lidmi?“
Matěj protočil oči. „Pane bože.“ „To je jeden. Kdo dál?“ Matěj se musel pousmát.
Pak zase zvážněl. „S panem Hruškou.“ Roman se zarazil. „S Hruškou ze šestého?“
„Jo.“ „Tomu je sedmdesát.“ „A?“ „Nic.“
Matěj si vzal boty. „Kam jdeš?“ „Dát je do botníku.“ „Aha.“
Roman sledoval, jak odchází. Tajemná problémová parta právě dostala první konkrétní tvář. Sedmdesátiletého pana Hrušky v kostkované košili. Bylo to o něco méně děsivé.
Jenže záhada nezmizela. Naopak. Matěj přinesl domů staré přehazovačky. Z jeho kapesného zmizela další pětistovka.
Jednou nesl do sklepa celý plášť. A když Roman nabídl pomoc, syn ho odbyl. „Máte vůbec nářadí?“ „Máme.“
„Já mám doma centrovací klíč.“ „Nepotřebujeme.“ „Momentový klíč?“ „Má pan Hruška.“
„Pumpu s manometrem?“ Matěj se na něj podíval. „Tati.“ „Co?“
„My umíme nafouknout kolo.“ „Jen jsem se ptal.“ „Právě.“ Roman se urazil.
Matěj odešel. Ivana se smála ještě pět minut.
O týden později zavolala třídní učitelka. „Dobrý den, pane Králi. Máte minutku?“ Romanovi zatrnulo. „Samozřejmě.“
„Jde jen o cyklovýlet.“ Vydechl. „Matěj jede.“ „Ano. Máme všechno.“
„Tak co se děje?“ „Nic. Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli se s Matějem baví Adam Vácha.“ Roman si jméno vybavil. „Asi ano.“
„Adam nám dnes definitivně řekl, že nepojede.“ „Třeba nechce.“ „To právě nevypadá.“ Učitelka se odmlčela.
„Na podzim se hlásil jako první. Poslední týdny tvrdí, že ho cyklistika nebaví.“ „Puberta.“ „Možná.“ Roman se usmál.
„Řeknu Matějovi, ať se ho zeptá.“ „Děkuju.“ Večer to synovi zmínil. Matěj na okamžik ztuhl.
Pak si nalil vodu. „Nechce jet.“ „To učitelka říkala.“ „Tak co řešíte?“
„Ona si myslí, že chce.“ „Ona si myslí hodně věcí.“ „Ty víš proč?“ Matěj si vzal sklenici.
„Ne.“ Odpověděl příliš rychle. Roman si toho všiml. Neřekl ale nic.
Ivana stála u linky. Když Matěj odešel, šeptla: „Teď jsi to zvládl.“ „Co?“
„Nezeptal ses dalších sedmnáct otázek.“ Roman se zamračil. „Měl jsem.“ „Právě že ne.“
V pátek večer odešel Matěj v osm. Roman vydržel doma dvanáct minut. Pak si obul boty. Ivana se na něj podívala.
„Co děláš?“ „Jdu se projít.“ „Ty nesnášíš procházky.“ „Začínám nový život.“
„Romane.“ Zastavil se. „Jen se podívám.“ „Kam?“
„Do kočárkárny.“ „Řekl ti, kde je.“ „Právě.“ Ivana položila utěrku.
„A proč tam tedy musíš jít tajně?“ Roman chvíli mlčel. „Protože když tam půjdu normálně, řekne, že ho kontroluju.“ „A když ho budeš kontrolovat tajně, tak to není kontrolování?“
„To je průzkum.“ Ivana se rozesmála. „Já tě nezastavím.“ Roman otevřel dveře.
„Ale až tě chytí, nečekej, že budu tvrdit, že jsem o ničem nevěděla.“
Dveře kočárkárny byly pootevřené. Roman slyšel hlasy. „Ještě jednou protoč.“ To byl pan Hruška.
„Drhne to.“ Matěj. „Nedrhne.“ „Drhne.“
„Tak seřiď přesmykač.“ Roman nakoukl dovnitř. Kočárkárna už dávno nesloužila kočárkům. U jedné stěny byly regály.
U druhé pracovní stůl. Uprostřed stálo modré horské kolo. Matěj klečel u zadního kola. Pan Hruška držel baterku.
Vedle nich stál Karel Vondrák z vedlejšího vchodu a pil kávu z termosky. „Já říkal, že ten bowden měl jít taky nový,“ prohlásil Karel. „Ty říkáš všechno až potom,“ odvětil Hruška. Matěj se zasmál.
Roman chtěl odejít. Pak si všiml dalších kol. Malé růžové. Zelené s rezavými řídítky.
Staršího trekového. Na každém visela papírová cedulka. Roman přimhouřil oči. Na růžové bylo napsáno:
Lucie, 3. patro – výška 125 cm Na trekovém: zatím nikdo Na modrém, u kterého pracoval Matěj, nebylo nic.
Matěj se zvedl. „Hotovo.“ Pan Hruška zmáčkl brzdu. „Teď jo.“
„Tak už jen přehazka.“ „A zítra zkušební jízda.“ Roman udělal krok dozadu. Pod botou mu křupla plastová láhev.
Všichni se otočili. „Tati?“ Matějův výraz se změnil. „Co tady děláš?“
Roman se cítil jako idiot. „Šel jsem kolem.“ Tři páry očí se podívaly na sklepní chodbu. „Sklepem?“ zeptal se Karel.
Pan Hruška se rozesmál. Matěj ne. „Ty mě sleduješ.“ „Jen jsem chtěl vidět…“
„Co?“ „Co tady děláte.“ Matěj ukázal kolem. „Tak už to vidíš.“
„Jo.“ Roman vešel. „To všechno opravujete?“ Pan Hruška se rozzářil.
„Co jde.“ „Kde to berete?“ „Lidi z baráku něco donesou. Něco známí. Něco se objeví v reuse.“ Karel ukázal na růžové kolo.
„Tohle půjde Lucce ze třetího.“ „Proč?“ Matěj se okamžitě podíval na otce. Roman pochopil.
„Promiň. Nemusíš mi to říkat.“ Matěj se zarazil. Pan Hruška položil klíč na stůl. „Některé děti prostě kolo nemají.“
Roman přikývl. Už se dál neptal. Pohledem sklouzl k modrému kolu. Na řídítkách visela malá černá přilba.
Na rámu byla samolepka. A.V. Roman si vzpomněl na telefonát. „Tohle je Adamovo?“
Ticho. Matěj se na pana Hrušku podíval. Tentokrát starý muž nic neřekl. Matěj si povzdechl.
„Jo.“ „Toho ze třídy?“ „Jo.“ Roman ukázal na kolo.
„Takže proto nechce jet.“ Matěj zavrtěl hlavou. „On chce.“ Roman se odmlčel.
Matěj přejel hadrem po řetězu. „Právě proto.“
Seděli pak s Romanem sami na lavičce před domem. „Řekl ti, že na kolo nemají?“ Matěj kopl špičkou do kamínku. „Nejdřív ne.“
„Tak jak jsi to zjistil?“ „Řekl, že je cyklovýlet trapnej.“ „A není?“ Matěj se na něj podíval.
„Je.“ Roman se usmál. „Tak vidíš.“ „Ale Adam se na něj těšil od září.“
Matěj se opřel. „Pak najednou začal všem říkat, že na žádný pitomý kolo nepojede.“ „Tak ses ho zeptal.“ „Ne.“
„Ne?“ „Naštval mě.“ Roman se pousmál. To znělo konečně jako jeho syn.
„Pohádali jsme se.“ „Kvůli výletu?“ „Řekl jsem mu, ať se přestane vytahovat, když ještě před měsícem řešil, kdo pojede s kým.“ „A?“
„Poslal mě někam.“ „Pěkné přátelství.“ „Pak mi řekl, že jeho kolo je po bráchovi, je mu malý a skoro nebrzdí. A máma teď nový kupovat nebude.“ Roman přikývl.
„Tak jsi mu koupil kolo.“ „Ne.“ „Opravil.“ „Taky ne.“
Matěj ukázal směrem ke sklepu. „To modré dal pan Vondrák. Jeho vnuk z něj vyrostl.“ „A ty kupuješ díly.“ „Některý.“
„Proč zrovna ty?“ Matěj pokrčil rameny. „Protože jsem mu předtím řekl, že se jen vymlouvá.“ Roman chvíli mlčel.
„Takže máš výčitky.“ „Nemám.“ „Matěji.“ „Trochu.“
Roman se usmál. „To už zní pravděpodobněji.“ Matěj ho loktem lehce strčil.
„Proč jsi nám to neřekl?“ zeptal se Roman. Matěj si povzdechl. „Protože bys pomáhal.“ Roman se zamračil.
„To je špatně?“ „Ne.“ „Tak?“ „Přišel bys. Koupil bys všechny součástky. Zavolal někomu, kdo opravuje kola profesionálně. Možná bys koupil Adamovi rovnou nový.“
Roman chtěl protestovat. Pak si uvědomil, že přesně tohle by pravděpodobně udělal. „Možná.“ „Určitě.“
„A co by na tom bylo špatného?“ Matěj chvíli přemýšlel. „Pak by to nebylo naše.“ „Čí naše?“
„Moje, Hrušky, Vondráka.“ „A Adamovo.“ Matěj zavrtěl hlavou. „Hlavně Adamovo.“
Roman se na něj podíval. Syn pokračoval: „On nechce, aby mu někdo něco kupoval.“ „Ale opravené kolo přijme.“
„Protože to není charita.“ Roman zvedl obočí. „Není?“ „Je to starý kolo, který jsme dali dohromady.“
„To zní podezřele podobně.“ „Pro něj ne.“ Roman přikývl. To stačilo.
Před odchodem se ještě jednou vrátili do sklepa. „Tak zítra v šest,“ řekl pan Hruška Matějovi. „Jo.“ Roman se podíval na modré kolo.
„Co ještě zbývá?“ Matěj ukázal na zadní přehazovačku. „Lanko.“ Roman automaticky otevřel ústa.
Pak je zavřel. Matěj si toho všiml. „Co?“ „Nic.“
„Chtěl jsi něco říct.“ „Ne.“ „Tati.“ Roman si strčil ruce do kapes.
„Chtěl jsem říct, že doma mám nové.“ „Jaké?“ „Shimano.“ Matěj se zamyslel.
„Délka?“ „Dva metry.“ „Nerez?“ „Jo.“
Matěj se podíval na pana Hrušku. Ten pokrčil rameny. „Použít se dá.“ Matěj se obrátil k otci.
„Tak ho můžeš půjčit.“ Roman přikývl. „Půjčit.“ „A žádné další nákupy.“
„Nic jsem neříkal.“ „Znám tě.“ „Já tebe taky.“ „Očividně ne,“ řekl Matěj.
Roman se na něj podíval. Pak se usmál. „Očividně ne.“
V pondělí ráno bylo před školou plno kol. Rodiče. Batohy. Helmy.
Učitelé kontrolovali seznamy. Roman přivezl Matějovi láhev, kterou nechal doma. „Tati.“ „Já vím.“
„Nemusel jsi.“ „Jen láhev.“ „Dobře.“ „Nebudu tě kontrolovat.“
„Právě jsi přijel do školy.“ „Kvůli láhvi.“ Matěj se zasmál. „Díky.“
Kousek od nich stál Adam. Vedle něj modré kolo. Na rámu pořád zůstalo několik škrábanců. Jeden grip byl trochu jiný než druhý.
Ale brzdy fungovaly. Řetěz byl nový. A přehazovačka cvakala přesně. Adamova máma mu upravovala helmu.
„Mami, dobrý.“ „Je nakřivo.“ „Není.“ „Je.“
„Mami.“ Matěj se podíval na Romana. „Hlavně nic neříkej.“ Roman přikývl.
Adam vyjel pár metrů po parkovišti. Vrátil se. „Matěji!“ „Co?“
„Řazení je fakt dobrý.“ Matěj se usmál. „Já ti to říkal.“ „A Hruškovi řekni, že ta přední brzda už nepíská.“
„Řeknu.“ Adam se rozjel za ostatními. Roman ho sledoval. „Takže se mu líbí.“
Matěj si nasadil helmu. „Jo.“ Roman sáhl do kapsy. Nahmatal tam několik stokorun, které si ráno vzal s sebou.
Pro případ, že by bylo potřeba něco doplatit. Chvíli je držel v ruce. Pak je nechal v kapse. „Tati?“
„Hm?“ „Můžeš dneska říct Hruškovi, že dorazím až po šestý?“ „Jasně.“ „Máme tam ještě tu zelenou.“
Roman přikývl. „Pro koho?“ Matěj se na něj podíval. Roman okamžitě zvedl ruce.
„Nic. Neptal jsem se.“ Matěj se zazubil. „Učíš se.“ Pak nasedl na kolo a odjel za ostatními.
