Článek
„Vím.“
„Máte tam dalamánky.“
Zrušila jsem položku.
Zákazník položil na pás máslo.
„Je to dneska nějaký složitý,“ řekl.
Neodpověděla jsem.
Klára ano.
„To víte, pečivo.“
Zákazník se zasmál.
Klára se vrátila na trojku.
Bylo jí pětadvacet. Nosila černé tenisky s bílou podrážkou a o přestávkách pila něco z plechovky, co vonělo po žvýkačkách.
V supermarketu jsem pracovala dvacet tři let.
Když jsem nastoupila, Klára ještě nebyla na světě.
To jsem jí nikdy neřekla.
V prosinci mě opravila čtyřikrát.
V lednu osmkrát.
Nevím to přesně. Ze začátku jsem to nepočítala.
„Ten jogurt je za devatenáct devadesát.“
„Mně to ukazuje dvacet šest.“
Klára natáhla ruku přes mou pokladnu a něco zmáčkla.
Devatenáct devadesát.
„Mají tam špatně nastavenou akci.“
Zákaznice poděkovala.
„Klidně,“ řekla Klára.
Večer jsem o ní řekla Mirkovi.
Mirek si dělal chleba se salámem.
„Tak je šikovná.“
„To jsem neříkala.“
„Říkala jsi, že všechno vidí.“
„To není totéž.“
Dal si na chleba hořčici.
Trefil se s ní přesně doprostřed.
V únoru přidali další dvě samoobslužné pokladny.
Vedoucí o nich mluvil skoro slavnostně.
Říkal, že zákazníci je mají rádi.
Jana z lahůdek řekla, že zákazníci mají rádi hlavně to, když nemusí čekat.
Potom se podívala na mě.
Možná se nepodívala.
Kolem poledne se na mě poslední dobou dívalo hodně lidí.
Před jarními prázdninami jsem zákaznici vrátila o stovku víc.
Klára mě chytila za zápěstí.
Ne silně.
Jen na okamžik.
„Ještě jednou.“
Přepočítala bankovky.
Vytáhla stovku a položila ji do zásuvky.
„Díky,“ řekla jsem.
„Hm.“
To její hm mě rozčilovalo skoro nejvíc.
Ve skladu jsem se Jany zeptala, jestli se mluví o propouštění.
„Nevím.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Klára pořád něco řeší s vedoucím.“
Jana zavřela krabici s ubrousky.
„Klára řeší všechno.“
To byla pravda.
Jednou se s vedoucím hádala kvůli směně na Velikonoce. Jindy kvůli klimatizaci.
Přesto jsem si všimla, že když spolu mluví u kanceláře, občas se podívá ke dvojce.
V březnu jsem si začala brát ranní směny.
Odpoledne bylo v obchodě moc světla.
Slunce svítilo přes skleněnou stěnu přímo na monitory. Čísla se ztrácela v odlesku.
Řekla jsem, že mi rána vyhovují kvůli Mirkovi.
Mirek o tom nevěděl.
Klára dál chodila hlavně odpoledne.
Dva týdny jsme se skoro nepotkaly.
Bylo to příjemné.
Když jsme potom jednou vyšly na stejnou směnu, podívala se na rozpis.
„Vy už neděláte odpolední?“
„Dělám.“
„Dlouho jste nebyla.“
„To se někdy stává.“
„Jo.“
Sedla si na trojku.
Já na dvojku.
Před pátou přivezli nové cenovky. Vedoucí chtěl, abychom je po zavření vyměnily.
Klára je četla ze země.
Já si musela jednu vzít do ruky.
„Tady je devadesát devět, nebo devadesát čtyři?“ zeptala jsem se.
Klára se na mě podívala.
„Devadesát devět.“
Položila jsem cenovku zpátky.
„Je tam malý písmo.“
„Je.“
Neřekla nic dalšího.
V pátek přišla žena s velkým nákupem.
Mléko, konzervy, prášek na praní, dva pytlíky granulí pro kočku.
Platila dvěma tisícovkami.
Na displeji bylo 1486.
Přečetla jsem 1846.
Vrátila jsem jí sto padesát čtyři.
Žena zavřela peněženku.
Klára seděla na trojce.
Nic neřekla.
Žena položila první tašku do vozíku.
„Evi.“
Podívala jsem se na Kláru.
Ukázala očima na monitor.
Jen to.
Podívala jsem se znovu.
Čísla se na okamžik srovnala.
Pak zase ne.
„Počkejte prosím,“ řekla jsem zákaznici.
Přepočítala jsem peníze.
Třikrát.
Žena dostala své tři stovky.
„To se stane,“ řekla.
„Ano.“
Nestávalo.
Alespoň dřív ne.
Po směně jsem šla na zastávku pěšky.
Klára šla kus přede mnou.
U přechodu se zastavila.
Když jsem k ní došla, pořád svítila červená.
„Ty jsi to viděla hned?“ zeptala jsem se.
„Co?“
„Ty peníze.“
„Jo.“
Auta projížděla kolem.
„Poslední dobou vidíš všechno.“
Klára strčila ruce do kapes.
„Ne všechno.“
Rozsvítila se zelená.
Přešla na druhou stranu.
Já zůstala stát.
Další zelenou jsem přešla taky.
Doma Mirek sledoval hokej.
Sedla jsem si vedle něj.
Na obrazovce běžel výsledek.
„Kolik to je?“
„Dva jedna.“
Přimhouřila jsem oči.
„Pro koho?“
Mirek ztlumil televizi.
Podíval se na mě.
„Evo.“
„Co?“
„Nic.“
Druhý den jsem si objednala oční.
Kláře jsem nic neřekla.
Za tři týdny jsem měla v kabelce papír s termínem dalšího vyšetření a na nose nové brýle.
Byly dražší, než jsem čekala.
Mirek tvrdil, že mi sluší.
V práci si jich první všimla Jana.
„No teda.“
„Co?“
„Nic. Dobrý.“
Klára přišla před druhou.
Položila batoh pod trojku.
Potom se na mě podívala.
„Nový?“
„Jo.“
„Dobrý.“
To bylo všechno.
Odpoledne bylo slunce zase nízko.
Čekala jsem, kdy se čísla na monitoru rozpijí.
Nerozpila.
Viděla jsem škrábanec v levém rohu displeje. Prach mezi dvěma tlačítky. Malou modrou nit na rukávu zákaznice.
A viděla jsem Kláru, jak na trojce vrací muži peníze.
Dala mu pětistovku.
Pak dvě stovky.
Podívala jsem se na její displej.
„Kláro.“
Zvedla oči.
Ukázala jsem na bankovky.
Ještě jednou si je přepočítala.
Jednu stovku vzala zpátky.
Muž nic nepostřehl.
Klára zavřela pokladní zásuvku.
Chvíli jsme se na sebe dívaly.
Čekala jsem její hm.
Místo toho řekla:
„Díky.“
Přikývla jsem.
Pak už přišel další zákazník.
