Článek
Touha po hádce nemusí zmizet zároveň s dobrou náladou. Tereza to zná: ještě má v hlavě Ondřejovu nepříjemnou poznámku, a přesto se jí líbí, když si vedle ní sedne. Jenže mezi chutí přiblížit se a ochotou nechat spor být je pro ni rozdíl. Ondřej ho dlouho nevidí. Když ho obejme, cítí především úlevu, že už proti sobě nestojí.
V běžných dnech se v dotecích orientují snadno. Po pěti letech soužití vědí, kdy se druhému chce spát a kdy je krátký polibek začátkem dalšího večera. Po hádce však stejná gesta získávají význam, který si nikdy nevysvětlili. Dlaň položená na záda může být nabídkou blízkosti. Tereza v ní někdy slyší i žádost, aby už nic neotvírala.
Ondřej to tak nezamýšlí. Když se pohádají, nejhůř snáší následné ticho. Tereza si uklízí v kuchyni, on zůstane v obýváku a každý běžný zvuk mu připadá o něco ostřejší. Přijde za ní, pohladí ji po ruce a čeká, jestli se otočí. Když ano, vrací se mu pocit, že jejich vztah není v nebezpečí.
Tereza zatím může čekat na odpověď na úplně konkrétní otázku. Kdo vyřídí něco, co oba odkládají? Platí domluva, kvůli které se pohádali? Pokud se k němu přitiskne dřív, než to ví, začne později pochybovat, zda její objetí nepřijal i jako souhlas.
Právě proto někdy ustoupí.
Ondřej její pohyb vnímá osobněji, než čekala. Myslí si, že ho ještě nechce u sebe. Tereza přitom stojí o jeho přítomnost, jen nedokáže přeskočit z podráždění rovnou k něze. Když jí řekne, že se přece nemusí zlobit celý večer, slyší v tom další výtku. Teď už podle něj neřeší špatně jen původní problém, ale i vlastní náladu.
Nejde pokaždé o velké věci. Jednou po sporu o společný víkend skončí spolu v posteli a oba jsou spokojení. Až ráno Ondřej začne hledat cestu na výlet, který chtěl on. Tereza namítne, že přece říkala, jak potřebuje zůstat doma. Je překvapený. Večer byl tak hezký, že měl pocit, že se nějak shodli.
Tereza mu tehdy odpoví, že výlet přece neschválila. Sama však nedokáže říct, na čem se tedy dohodli. S jeho polibkem přijala možnost přestat se hádat. Zbytek nechala na ráno, aniž mu to oznámila. Z příjemné vzpomínky se stane další bod sporu a nakonec nikam nejedou.
Od té doby se při usmiřování hlídá víc. Ondřejovi to připadá, jako by se něco, co jim dřív pomáhalo, najednou nesmělo. Tereza se snaží vysvětlit, že nechce odmítat jeho ani sex. Jenže ve chvíli, kdy odtahuje ruku z jeho dlaně, se jí takové vysvětlování nedaří. On se stáhne dřív, než větu dokončí.
Také ona si někdy přeje, aby stačilo obejmout se a usnout. Má dost vlastního přemýšlení, nechce z každé neshody dělat dlouhý rozhovor. Jenže když ustoupí únavě, ráno ji čeká stejná otázka. Ondřej naproti tomu může vstávat s přesvědčením, že mají za sebou těžký, ale nakonec dobrý večer.
Tohle rozdílné ráno mezi nimi zůstává déle než samotná hádka.
Nový spor začne zprávou od Ondřejova mladšího bratra Radka. Má v Praze šestitýdenní pracovní kurz a ptá se, jestli by u nich mohl od pondělí do čtvrtka přespávat. Ondřej mu zatím nic neslíbí. Večer ukáže Tereze zprávu a čeká, že společně vymyslí, jak pokoj připravit.
Tereza ale nechce šest týdnů bydlet tři noci v týdnu s dalším člověkem. V pokoji pracuje z domova, rozkládací pohovku mají vedle jejího stolu. Nevadí jí Radek. Vadí jí představa, že ve dnech jeho pobytu začne práci balením lůžkovin a večer skončí rozhovorem s hostem, i když by chtěla mít klid.
Ondřejovi připadá, že z prosby o pomoc dělá příliš velký zásah. Radek bude přes den pryč a ráno si po sobě přece uklidí. Tereza se zeptá, jestli by Ondřej stejně snadno přijal návštěvu do místnosti, kde denně pracuje on. Odpoví, že kdyby bylo potřeba, tak ano. V tu chvíli už oba mluví hlasitěji, než chtěli.
Za praktickými argumenty rychle přibývají jiné významy. Ondřej slyší, že pro jeho rodinu není místo. Tereza slyší, že její pracovní prostor nestojí za ochranu. Přitom ani jeden nezačínal s takovým obviněním. Ještě před půlhodinou šlo o počet nocí a volnou pohovku.
Tereza nakonec nabídne první dva týdny. Na ty by dokázala přesunout část práce do kanceláře. Ondřej odpoví, že se pak Radek bude muset znovu stěhovat, a zeptá se, jestli by nešlo zkusit delší dobu. Ona nechce přijmout neurčitou zkoušku, jejíž konec by musela později sama vyhlašovat. Rozhovor přeruší, protože už si jen opakují stejné věty.
Po večeři sedí vedle sebe na pohovce. Ondřej se dotkne její ruky. Tentokrát Tereza neuhne. Mrzí ji poznámka, že si bratr chce jen ušetřit peníze, kterou během hádky utrousila. Ondřej zase řekne, že neměl zlehčovat její práci. Je příjemné slyšet něco jiného než námitku.
Začnou se líbat. Tereza má chuť zůstat u něj, cítí jeho zájem a sama si ho přitáhne blíž. Není to povinnost ani pokus odměnit ho za omluvu. V tu chvíli se opravdu chtějí oba.
Pak Ondřej mezi polibky řekne, že Radkovi ráno napíše, ať s pokojem počítá.
Tereza se zarazí. „Na ty dva týdny?“
„Myslel jsem, že to zkusíme celé.“
Najednou jsou od sebe dál než před chvílí. Ondřej pustí její ruku, jako by udělal něco nevhodného. Ona se posadí a stáhne si lem trička. Ani jeden si nemusí domýšlet, jestli ten druhý měl chuť. Měli ji oba. Jen každý zároveň předpokládal, že ten druhý přijal jeho návrh.
Ondřej začne větou, že přece vypadala spokojeně. Pak ji nedokončí. Sám slyší, jak málo to vypovídá o tom, na kolik nocí má pozvat bratra. Tereza by mohla odpovědět, že nic neslíbila. Místo toho přizná, že jeho omluvu pochopila jako přijetí dvoutýdenní nabídky, ačkoli o délce pobytu vůbec nemluvil.
Poprvé je jejich nedorozumění přesné natolik, že ho nemohou připsat jen špatné náladě. Omluvili se za způsob hádky. Obnovili blízkost. O pokoji však nerozhodli. Všechny ty věci se vešly do jednoho večera, ale jedna neudělala práci za ostatní.
Vrátit se k hovoru teď není příjemné. Ondřej by nejraději ještě chvíli zůstal u polibků, Tereza má chuť vstát a něco uklidit. Zůstanou sedět. Potřebují Radkovi odpovědět a nechtějí mu slíbit něco, co by jeden z nich začal hned první týden počítat druhému.
Ondřej se zeptá, jestli by opravdu zvládla první dva týdny, nebo to nabídla jen proto, aby už nebyl nepříjemný. Tereza řekne, že kratší pobyt přijmout chce. Radek ale musí druhý čtvrtek odjet bez ohledu na to, zda už bude mít ubytování na zbytek kurzu. Ondřej chvíli mlčí. Delší pomoc si přál. Nakonec řekne, že takhle mu napíše.
Ve zprávě nabídne první dva týdny, vždy od pondělí do čtvrtečního rána, a uvede datum posledního odjezdu. Radek poděkuje a odpoví, že si na zbytek kurzu najde ubytování. Ondřej položí telefon stranou. Je zklamaný, že bratrovi nepomůže po celou dobu. Tereza mu to vidí na tváři, ale tentokrát jeho zklamání neznamená, že musí svou nabídku rozšířit.
Sedí každý na svém konci pohovky. Ondřej si znovu přečte odeslanou zprávu a ukáže ji Tereze. Přikývne. První dva týdny, čtvrteční odjezdy, žádné slíbené prodloužení. Na tomhle se dnes shodli, i když ani jeden nedostal přesně to, co si přál.
Tereza pořád cítí jeho polibek a mrzí ji, jak prudce se od sebe odtáhli. Nemusí kvůli tomu litovat i výsledku rozhovoru. Ondřejovi zase schází její blízkost, ale zprávu bratrovi už neopravuje. Pro tento večer dokázali oddělit dvě věci, které jim dosud splývaly: chuť být zase spolu a souhlas s konkrétním rozhodnutím. Jedno bylo skutečné i bez druhého.
