Článek
Máma se k němu naklonila.
„Co chceš, Karle?“
Táta pohyb zopakoval.
„Brýle?“
Zavrtěl hlavou.
„Telefon?“
Znovu ne.
Pak se podíval na mě.
„Kafe,“ řekla jsem.
Táta se usmál.
Máma se narovnala.
„Jak jsi na to přišla?“
Ukázala jsem stejný pohyb.
„Mlýnek. Když jsem byla malá, nechával mě točit klikou.“
Bylo mi šestačtyřicet a už nejméně třicet let jsem na ten mlýnek nemyslela.
Táta ano.
To mě dojalo.
A také, což jsem si přiznala až mnohem později, potěšilo.
Po mrtvici mluvil málo. Některá slova byla správná, některá jen přibližná a jiná neměla s tím, co chtěl říct, nic společného.
Z „kávy“ bývalo ráno.
Balkon byl ven.
Televize byla velká.
Máma byla několikrát Hana, což byla její sestra.
Já jsem byla většinou Lenka, ale jednou mě nazval maminkou.
Otec to nesl mnohem hůř než my.
Když mu slovo nešlo ven, nejdřív se snažil. Pak se rozčiloval. Nakonec odvrátil hlavu a odmítal pokračovat.
Logopedka nám vysvětlila, že nemáme věty dokončovat příliš rychle.
„Dejte mu čas.“
Máma přikývla.
Já také.
O dvacet minut později jsem znovu překládala.
„Chce rádio.“
Táta kývl.
„Chce otevřít okno.“
Kývl.
„Ptá se, kdy přijde Petr.“
Kývl.
Byla jsem v tom dobrá.
Aspoň jsem si to myslela.
Jedna sestřička se jednou zasmála.
„Vy jste tatínkova překladatelka.“
„Odjakživa,“ řekla jsem.
Máma, která skládala jeho pyžamo do skříňky, se na mě podívala.
Nic neřekla.
Odjakživa samozřejmě nebyla pravda.
V osmnácti jsem odešla na vysokou do Prahy. Potom jsem se přestěhovala s Tomášem do Brna a rodiče vídala jednou za dva týdny, někdy méně.
Máma s tátou mezitím žili spolu.
Každý den.
Skoro padesát let.
Jenže mrtvice změnila pravidla.
Věci, ve kterých měla máma náskok, najednou nebyly užitečné.
Věděla, jak moc si táta solí polévku. Které ponožky nesnáší. Na kterém boku spí. Že v noci vstává přesně jednou a že se při krájení chleba rozčiluje, když je nůž tupý.
Já věděla, co znamená pohyb dvěma prsty.
V prvních týdnech to vypadalo důležitěji.
Po návratu domů jsem k nim jezdila skoro každý den.
Táta sedával v obýváku v křesle, kde před mrtvicí nikdy neseděl. Tehdy tvrdil, že je příliš měkké.
Teď se z něj lépe vstávalo.
Jednou řekl:
„Modrá.“
Ukazoval ke knihovně.
Máma se rozhlédla.
„Co modrá?“
„Rádio,“ řekla jsem.
Na horní polici stálo malé rádio v modrém plastu, které měl kdysi v dílně.
Přinesla jsem mu ho.
Táta si ho položil na stehna a usmál se.
Podívala jsem se na mámu.
Nechtěla jsem se chlubit.
Přesto jsem čekala, že něco řekne.
„No vidíš,“ řekla nakonec.
Za pár dnů táta ukazoval na okno.
„Balkon,“ řekla jsem.
Máma zavrtěla hlavou.
„Je mu zima.“
„Ale chce ven.“
„Nechce.“
„Jak to víš?“
„Protože před pěti minutami říkal, ať zavřu.“
„On nic takového neřekl.“
Máma se na mě podívala.
„Řekl.“
„Jak?“
„Nevím jak.“
To mě skoro rozesmálo.
„Takže když mu rozumím já, domýšlím si to, a když ty, tak prostě víš?“
Táta něco hlasitě řekl.
Nebylo tomu rozumět.
Obě jsme se otočily.
Praštil dlaní do opěrky.
„Dobře,“ řekla máma.
Odešla do kuchyně.
Já otevřela balkon.
Táta se zachvěl.
Za deset vteřin jsem ho zase zavřela.
Nic neřekl.
Máma také ne.
Podobných drobností přibývalo.
Čím lépe jsem tátovi podle vlastního názoru rozuměla, tím méně jsem se ptala.
Stačilo gesto.
Pohled.
Slovo.
„Chce polštář.“
„Nechce polívku.“
„Ptá se na Petra.“
„Chce se podívat na zprávy.“
Táta někdy kývl.
Někdy ne.
Když nekývl, vysvětlovala jsem si to únavou.
Jednoho večera mi máma zavolala.
„Zítra nemusíš jezdit.“
„Proč?“
„Protože nemusíš.“
„Říkala jsem, že přijedu.“
„Já vím.“
„Tak co se stalo?“
Ticho.
„Mami?“
„Já jsem s ním osmačtyřicet let.“
„Ano.“
„Tak se mnou nemluv, jako bych ho neznala.“
Seděla jsem na posteli a skládala prádlo.
„Tak s tebou nemluvím.“
„Mluvíš.“
„Já mu prostě někdy rozumím.“
„Já vím.“
„A to ti vadí?“
Máma chvíli mlčela.
„Ano.“
Ta odpověď mě odzbrojila.
Čekala jsem popírání.
„Proč?“
„Protože jsem asi myslela, že bych měla rozumět já.“
Nevěděla jsem, co na to říct.
„To přece není soutěž.“
„Pro tebe možná ne.“
To mě urazilo.
Ještě víc proto, že v tom něco bylo.
Druhý den jsem nepřijela.
Ve středu ano.
Táta seděl u stolu a před sebou měl talíř s nakrájenou hruškou.
Ukázal na chodbu.
„Ven?“ zeptala jsem se.
Ne.
„Boty?“
Ne.
„Chceš bundu?“
Zavrtěl hlavou.
„Auto?“
Jeho obličej se napjal.
Máma zatím otevřela spodní zásuvku komody a vytáhla fotografii.
Byli na ní s tátou v Jeseníkách. Oba mladší, oba směšně opálení. Táta měl knír, který jsem skoro vytěsnila z paměti.
Podala mu ji.
Táta si ji vzal.
Usmál se.
„Jak jsi to věděla?“ zeptala jsem se.
Máma pokrčila rameny.
„Včera ji hledal.“
Byla jsem zklamaná.
„Takže to nebylo z toho gesta.“
„Ne.“
„Aha.“
Táta se na mě podíval.
Pak ukázal prstem na fotografii.
„Lenka,“ řekl.
Na snímku jsem nebyla.
„Já?“
Kývl.
„Já jsem tam nebyla.“
Táta znovu řekl moje jméno.
„Možná myslí tu dovolenou, jak jsme tam byli potom všichni,“ řekla jsem.
Máma se podívala na fotografii.
„Možná.“
Táta řekl něco nesrozumitelného.
Začala jsem překládat.
„On asi—“
„Počkej,“ řekla máma.
Táta to zkusil znovu.
Čekaly jsme.
Trvalo to skoro minutu.
Nakonec položil fotografii na stůl a mávl rukou.
Nic jsme se nedozvěděly.
Vadilo mi to.
Tátovi možná ne.
O několik dní později jsem udělala chybu, kterou už nebylo možné vysvětlit.
Ukázal na horní skříňku v kuchyni a řekl:
„Červená.“
„Hrnek,“ řekla jsem.
Měl tam oblíbený červený hrnek.
Vytáhla jsem ho.
Táta zavrtěl hlavou.
„Čaj?“
Ne.
„Kafe?“
Ne.
Byla jsem netrpělivá.
„Tak co tam je?“
Máma otevřela skříňku.
Na horní polici ležela červená krabička s kartami.
Táta ji uviděl a okamžitě kývl.
„Karty,“ řekla máma.
Položila je před něj.
Táta začal rozdávat.
Byly to staré mariášové karty, mastné na okrajích.
„Proč chce karty?“ zeptala jsem se.
Máma se posadila naproti němu.
„Protože je úterý.“
„A?“
„V úterý hrával s Jardou.“
„Teď přece Jarda nepřijde.“
„Já vím.“
Táta rozdal tři hromádky.
Jednu sobě.
Jednu mámě.
Jednu mně.
Dívala jsem se na karty.
„Já mariáš neumím.“
Táta se usmál.
„Vím,“ řekl.
Bylo to jedno z mála slov, která vyslovoval naprosto čistě.
Máma se rozesmála.
Já také.
Nebyl to velký okamžik.
Nikdo se neusmířil.
Nikdo nic nepochopil jednou provždy.
Ale od toho dne jsem začala říkat jiné věty.
Ne „chce kávu“.
Spíš: „Myslím, že chce kávu.“
Ne „ptá se na Petra“.
„Možná myslí Petra.“
Byl to směšně malý rozdíl.
Máma si ho všimla.
Jednou jsme seděly s tátou na balkoně. Bylo teplo a soused někde pod námi sekal trávu.
Táta ukázal dolů.
„Tři,“ řekl.
Podívala jsem se na mámu.
Dřív bych něco vymyslela.
Tři hodiny. Tři schody. Třetí patro. Tři lidi.
Máma se naklonila k němu.
„Co tři?“
Táta zavrtěl hlavou, jako by otázka byla špatně.
Ukázal znovu.
Čekaly jsme.
Potom řekl:
„Zelená.“
Máma se na mě podívala.
Já na ni.
Ani jedna jsme nevěděla.
Táta se chvíli mračil.
Pak se opřel dozadu a zavřel oči.
Za chvíli usnul.
Seděly jsme dál.
„Nenapadá tě něco?“ zeptala jsem se.
Máma zavrtěla hlavou.
„Ne.“
Řekla to bez studu.
Pod námi dál vrčela sekačka.
Po chvíli jsem řekla:
„Mě taky ne.“
A kupodivu jsem tentokrát neměla pocit, že jsme ho zklamaly.
