Článek
Před sebou kávu, které se zatím ani nedotkla, telefon položený displejem dolů. „Jen na svatbu.“ Bylo mi padesát osm. Lucii třicet jedna.
Pravé prso jsem neměla jeden rok, osm měsíců a čtyři dny. To poslední číslo jsem nepočítala schválně. Prostě jsem ho věděla.
„Proč?“ Lucie se nadechla. „Protože ty šaty jsou hodně vypasovaný.“
Podívala jsem se na svoje bílé tričko. Bylo trochu vytahané u krku. Pod ním měkká podprsenka bez výztuže. Na levé straně prso.
Na pravé nic. „A?“ „Je to vidět.“
„Já vím.“ „Hodně.“ „Já vím.“
Lucie vzala hrnek do obou rukou. „Nechci, aby to vyznělo blbě.“ „Tak to možná neříkej.“
„Mami.“ To slovo uměla použít mnoha způsoby. Tentokrát hlavně znamenalo: Nezačínej.
Rakovinu mi našli proto, že jsem si tři měsíce namlouvala, že bulka v pravém prsu není bulka. Nejdřív to byla žláza. Potom uzlík.
Nakonec něco, co tam možná bylo vždycky. Člověk je překvapivě tvořivý, když nechce jít k doktorovi. Na mamografii jsem šla v listopadu.
Pršelo. V čekárně jsem měla deštník, který se mi pořád rozjížděl po podlaze. Sestra mi řekla, ať se svléknu do půl těla.
Stála jsem nahoře bez před cizí ženou a snažila se deštník zachytit nohou. Za dva týdny jsem věděla, že je nádor zhoubný. Za měsíc, že mi vezmou celé pravé prso.
Můj muž Petr seděl vedle mě, když chirurg vysvětloval operaci. „Rekonstrukci můžeme řešit později.“ „Jak později?“
„Podle léčby.“ Petr mi držel ruku. V autě jsem se ho zeptala:
„Vadilo by ti to?“ „Co?“ „Kdybych měla jen jedno.“
Podíval se na mě. „Jani.“ „Ptám se.“
„Neblbni.“ Nebyla to odpověď. Tehdy mi stačila.
S Petrem jsme byli spolu třicet čtyři let. Poznali jsme se na diskotéce v kulturáku. Měl knír.
Já trvalou. Obojí nám později připadalo nepochopitelné. Vzali jsme se, měli Lucii a o čtyři roky později Jakuba.
Petr pracoval jako automechanik. Já v lékárně. Byli jsme normální manželství, pokud se za normální považuje, že se dva lidé dokážou pohádat o špinavé ponožky, novou kuchyň a tchyni a přesto se po třiceti letech pořád ptají, jestli ten druhý nechce čaj.
Před operací mi chirurg nakreslil přes pravé prso modrou fixou čáru. Stála jsem v koupelně a dívala se na ni v zrcadle. Petr čekal venku.
Když mě vezli na sál, dala jsem mu brýle. „Neztrať je.“ „Neztratím.“
„Minule jsi je nechal v autě.“ „Tohle není minule.“ To byla poslední věc, kterou jsem před narkózou slyšela.
Dva dny po operaci jsem se na hrudník nepodívala. Sestry kontrolovaly ránu. Petr mi pomáhal vstávat.
Já hleděla jinam. Třetí den jsem zůstala ve sprše sama. Na pravé straně byla dlouhá červená jizva.
Kůže plochá. Oteklá. Tam, kde čtyřicet let něco bylo, nebylo nic.
První myšlenka byla: Vypadá to divně. Druhá: Tak takhle teď budu vypadat.
A pak přišlo povinné: Hlavně že jsem naživu. Lidé kolem rakoviny milují větu hlavně že. Hlavně že se na to přišlo.
Hlavně že nejsou metastázy. Hlavně že je to jen jedno prso. Hlavně že vlasy dorostou.
Všechno může být pravda a zároveň vás to může štvát. Petr mi doma převazoval ránu. Seděla jsem nahoře bez na kraji postele a on čistil jizvu tak soustředěně, jako když kontroloval motor.
„Můžeš se tvářit trochu míň profesionálně.“ Zvedl oči. „Jak se mám tvářit?“
„Nevím.“ „Tak vidíš.“ Po chemoterapii mi vypadaly vlasy.
Jakub mi oholil poslední zbytky strojkem v koupelně. Petr držel vysavač. Když bylo hotovo, podívala jsem se do zrcadla a rozbrečela se.
Jakub seděl na zavřeném víku toalety. „Mami, můžu něco říct?“ „Co?“
„Vypadáš trochu jako strejda Mirek.“ Rozesmála jsem se. Mirek byl Petrův bratr, plešatý od třiceti.
Druhý den mi napsal: Vítej v klubu. Byl to idiot.
Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Protézu jsem dostala několik měsíců po operaci. Měkkou silikonovou.
Tělová barva. Překvapivě těžkou. Paní ve zdravotnických potřebách mi ukázala podprsenku s kapsou.
Vložila ji dovnitř. Upravila ramínko. „Podívejte.“
Postavila jsem se před zrcadlo. Přes halenku nebylo poznat nic. Byla jsem zase souměrná.
Ne celá. Souměrná. Koupila jsem si černou a béžovou podprsenku.
První měsíce jsem protézu nosila všude. Do práce. Na nákup.
Na návštěvu. I doma, když měly přijít děti. Ráno jsem ji vložila do podprsenky.
Večer vytáhla a položila na komodu. Jednou na ni Petr omylem položil peněženku. Když si toho všiml, rychle ji zvedl.
„Promiň.“ „Za co?“ Ukázal na protézu.
„Nevím, jestli se tohle dělá.“ „Je to silikon.“ „Stejně.“
Měla vlastní krabičku. Nikdy jsem ji nepoužívala. Vypadala jako rakev na prso.
Po roce byly kontroly dobré. Vlasy dorostly. Pravé prso ne.
Rekonstrukci jsem odkládala. Chirurg mi vysvětloval implantát, vlastní tkáň, další operaci, další jizvy a další týdny, kdy bych zase byla pacient. „Nemusíte se rozhodnout hned.“
To se mi líbilo. Nemusela jsem. Jednoho letního rána jsem šla zalévat rajčata a zapomněla si protézu vzít.
Měla jsem volné šaty. Petr seděl pod pergolou a četl noviny. Podíval se na mě.
Pak znovu. „Co?“ „Nic.“
Teprve tehdy mi to došlo. „Nemám prso.“ Petr zvedl obočí.
„Toho jsem si všiml před rokem.“ „Myslím protézu.“ „Aha.“
Čekala jsem ještě něco. Nic nepřišlo. Zalila jsem rajčata.
Ten den jsem si ji už nevzala. Další den také ne. Pak jsem ji jednou nechala doma i do práce.
Měla jsem tmavě modrou halenku. Na levé straně se látka zvedala. Na pravé splývala rovně.
Kolegyně Iveta si toho všimla. Podívala se mi na hrudník a rychle do očí. „Je všechno v pohodě?“
„Jo.“ „Já jen…“ „Nemám ji dneska.“
„Aha.“ Pak se zeptala, jestli chci kávu. Za několik týdnů jsem protézu přestala nosit úplně.
Byla těžká. V létě se pod ní potila kůže. Speciální podprsenky byly nepohodlné.
Petr si změny samozřejmě všiml. „Už ji nenosíš?“ „Ne.“
„Proč?“ „Nechce se mi.“ Přikývl.
„Dobře.“ „Tobě to nevadí?“ „Ne.“
„Fakt?“ Odložil noviny. „Jani, kolikrát se mě ještě zeptáš?“
„Dokud neodpovíš přesvědčivě.“ „Nevadí mi to.“ „Dobře.“
Usmál se. „Teď to slovo vadí mně.“ Sex se po operaci změnil.
Nejdřív kvůli bolesti. Pak kvůli mně. Když se Petr podíval na jizvu, hlídala jsem, jak dlouho se dívá.
Když se nedíval, všimla jsem si toho taky. Jednou večer jeho ruka přejela po mém břiše a zastavila se pod levým prsem. „Proč se mě tam nedotkneš?“
„Kde?“ „Víš kde.“ „Myslel jsem, že to nechceš.“
„A ptal ses?“ „Minule jsi mě odstrčila.“ „To bylo před půl rokem.“
Petr si sedl. „Tak si mám vést tabulku?“ Rozsvítila jsem lampičku.
„Co chceš, Jani?“ Nevěděla jsem. Řekla jsem to.
Petr chvíli mlčel. „Tak já taky nevím.“ Vzala jsem jeho ruku a položila si ji na jizvu.
Držel ji tam. „Je to divný?“ zeptala jsem se. „Jo.“
Začala jsem se smát. „Díky.“ „No je.“
„Já vím.“ Pak mě políbil. I tam.
Lucie se zasnoubila na podzim. Její snoubenec Marek učil na střední škole, uměl vařit a pokaždé si sundal brýle, když chtěl říct něco důležitého. Požádal ji o ruku na výletě v Dolomitech.
Fotografii prstenu mi poslala večer. Za dvě minuty volala. Brečela.
Já taky. Svatbu naplánovali na červen na statku za Prahou. Lucie chtěla, abych měla tmavě zelené šaty, které našla na internetu.
Líbily se mi. Objednala jsem je. Když přišly, oblékla jsem si je doma před zrcadlem.
Seděly perfektně. Na levé straně výstřih kopíroval prso. Na pravé padal téměř rovně.
Petr seděl na posteli. „Tak?“ „Hezký.“
„Je to hodně vidět?“ Podíval se. „Jo.“
„A vadí to?“ „Mně ne.“ „To nebyla otázka.“
„Tak komu?“ Nevěděla jsem. O týden později přišla Lucie.
Chtěla šaty vidět. Oblékla jsem si je. Usmála se.
„Jsou fakt krásný.“ Pak se jí oči na okamžik zastavily na pravé straně. Znala jsem ji od prvního nadechnutí.
Takové okamžiky jsem viděla. „Co?“ „Nic.“
„Lucie.“ „Fakt nic.“ Petr vstal.
„Já si půjdu umýt auto.“ „Zbabělče.“ „Ano.“
Když odešel, Lucie se zeptala: „Ty si pod ně nevezmeš protézu?“ „Ne.“
„Aha.“ „Co znamená aha?“ „Myslela jsem, že na svatbu jo.“
„Proč?“ Pokrčila rameny. „Nevím. Protože jsou slavnostní.“
Zasmála jsem se. „Co má slavnostnost společného s počtem prsou?“ „Mami, nedělej z toho něco, co jsem neřekla.“
„Tak co jsi řekla?“ Chvíli mlčela. „Na fotkách to bude hodně vidět.“
„No a?“ „Nic.“ „Zase nic.“
Sedla si. „Já prostě myslela, že to bude vypadat jinak.“ Sundala jsem šaty.
Už jsme to dál nerozebíraly. Až o několik týdnů později přišla dopoledne ke mně. Sedla si do kuchyně.
Já krájela rajčata. „Mami, vezmi si ji prosím na svatbu.“ A tak jsme se dostaly k noži zaseknutému v rajčeti.
„Je to kvůli fotkám?“ „Taky.“ „A čemu ještě?“
Lucie se dívala na stůl. „Nechci, aby se na tebe lidi dívali.“ „Lidi se na mě dívají.“
„Ale bude tam spousta lidí.“ „Většina ví, že jsem měla rakovinu.“ „Právě.“
„Takže?“ Promnula si čelo. „Nechci, aby se celý den někdo ptal, šeptal, řešil tě.“
Chvíli bylo ticho. „Na tvé svatbě se nesmí řešit nikdo jiný než ty.“ „Takhle jsem to nemyslela.“
„Ale trochu jo.“ „Jednou za život se vdávám.“ „Doufejme.“
Podívala se na mě. „Proč musíš všechno obrátit ve vtip?“ Položila jsem nůž.
„Tak mluv.“ Lucie dlouho mlčela. „Já se bojím, že se na těch fotkách nebudu dívat na sebe.“
„Cože?“ „Že budu koukat na tebe.“ „Proč?“
„Protože to dělám už teď.“ Zvedla oči. „Když tě vidím bez ní, první věc, kterou vidím, je, že jsi byla nemocná.“
Nic jsem neřekla. „A já nechci na svatebních fotkách pokaždý myslet na to, že jsi mohla umřít.“ Sedla jsem si.
Lucie si otřela nos hřbetem ruky. „Já vím, že je to hnusný.“ „Je.“
„Díky.“ „Ptala ses.“ „Neptala.“
„To je pravda.“ Rozplakala se. Podala jsem jí utěrku, protože kapesníky byly v obýváku.
Utřela si oči. „To je na nádobí.“ „Tak ji vypereš.“
Objala jsem ji. Chvíli mi ležela hlavou na levém rameni. Pak se narovnala.
„Tak si ji vezmeš?“ Podívala jsem se na ni. „Ty jsi neuvěřitelná.“
„Jen se ptám.“ „Nevím.“ Večer jsem protézu vytáhla ze zásuvky.
Ležela tam v průhledném sáčku. Omyla jsem ji. Vložila do staré béžové podprsenky a oblékla si zelené šaty.
Stála jsem před zrcadlem. Byla jsem zase souměrná. Petr seděl za mnou.
„Tak co?“ „Vypadáš jako dřív.“ „Ne.“
„Myslím přes šaty.“ „Já vím.“ Otočila jsem se.
„Líbí se ti to víc?“ Petr se podrbal na tváři. „Vypadá to normálněji.“
To slovo mi vadilo. „A bez ní?“ „Vypadáš jako ty.“
„To je vyhýbavá odpověď.“ „Jo.“ Sundala jsem šaty.
Protézu položila na postel. Petr ji vzal do ruky. „Je fakt těžká.“
„Nosila jsem ji rok.“ Položil ji zpátky. „Mně je jedno, co si vezmeš.“
„To vím.“ „Lucii ne.“ „To taky vím.“
Na další kontrole bylo všechno v pořádku. Onkolog mi prohmatal jizvu a uzliny a znovu se zeptal na rekonstrukci. „Pořád nechcete?“
„Pořád nevím.“ „Nemusíte.“ Za závěsem v sousední kabince nějaká žena plakala.
Její muž jí něco šeptal. Nerozuměla jsem slovům. Oblékla jsem se.
Cestou domů jsme s Petrem šli na oběd. Za vedlejším stolem seděla žena asi v mém věku. Měla krátké vlasy a šátek.
Její muž jí krájel maso. Nevěděla jsem, jestli je nemocná. Přesto jsem se na ni podívala.
Když si toho všimla, podívala se na mě. Sklopila jsem oči. Lidé se dívali.
Já taky. Tři týdny před svatbou měla Lucie poslední zkoušku šatů. Když vyšla z kabinky, poprvé mi opravdu došlo, že se vdává.
Bílé šaty byly jednoduché. Bez krajky. Vlasy měla stažené.
„Ty jo.“ „Co?“ „Jsi krásná.“
„Mami, nebreč.“ „Nebrečím.“ Brečela jsem.
Švadlena seděla na zemi a špendlila lem. „Maminko, postavte se vedle dcery.“ „Proč?“
„Ať vidím, jak to bude vypadat.“ Stoupla jsem si k Lucii. V zrcadle byly dvě ženy.
Jedna v bílém. Druhá v džínách a tričku. Lucie byla o trochu vyšší.
Měla moje oči a Petrův nos. Když byla malá, chtěla moje prsa. Bylo jí asi pět.
Stála se mnou v koupelně, zatímco jsem se převlékala. „Až budu velká, budu mít taky takový?“ „Možná.“
„Já chci veliký.“ „To tě přejde.“ Nikdy mě nenapadlo, že jednou bude chtít, abych měla dvě.
Ráno v den svatby jsem vstala v šest. Zelené šaty visely na dveřích skříně. Protéza ležela v zásuvce.
Vytáhla jsem ji. Položila na postel. Petr otevřel jedno oko.
„Už?“ „Spi.“ „Kolik je?“
„Šest.“ „To není ráno.“ Osprchovala jsem se.
Nalíčila. Oblékla speciální podprsenku. Vložila protézu.
Pak šaty. V zrcadle jsem vypadala dobře. Petr se objevil ve dveřích s rozepnutou košilí.
„Tak ses rozhodla.“ „Jo.“ „Kvůli Lucii?“
„Asi.“ „Vadí ti to?“ Podívala jsem se na svůj odraz.
„Jo.“ „Tak ji nenos.“ „To není tak jednoduchý.“
Petr začal zapínat košili. „Většinou není.“ Na statku bylo plno lidí.
Lucie pobíhala mezi pokojem, zahradou a sálem. Když mě uviděla, na okamžik sjela očima k šatům. Pak mě objala.
„Děkuju.“ Řekla mi to do ucha. Objala jsem ji zpátky.
Obřad byl venku. Seděla jsem v první řadě. Petr vedle mě.
Když Lucie přicházela, držela Marka za ruku tak pevně, až mu zbělely klouby. Brečela jsem. Petr tvrdil, že mu fouká do očí.
Pak přišlo focení. Rodiče. Sourozenci.
Rodina. Fotograf nás přeskupoval. „Maminka nevěsty trošku blíž.“
Stoupla jsem si vedle Lucie. Její rameno se dotklo mého. „Perfektní.“
Usmála jsem se. Protézu jsem cítila. Najednou strašně.
Její váhu. Okraj podprsenky. Teplo pod silikonem.
Po focení jsem šla na toaletu. Zamkla se v kabince. Vytáhla protézu.
Držela ji v ruce. Kabelku jsem nechala u stolu. Zabalila jsem ji do papírových ručníků a strčila do látkové tašky, ve které jsem měla náhradní boty.
Pak jsem si oblékla měkkou podprsenku, kterou jsem si přinesla pro jistotu. Podívala jsem se do zrcadla. Jedna strana zelených šatů byla plná.
Druhá rovná. Když jsem se vrátila, Petr si toho všiml. Nic neřekl.
Nalil mi víno. Lucie si všimla asi o dvacet minut později. Byla u stolu s Markem.
Její oči sjely k mému hrudníku. Pak ke mně. Později přišla.
„Tys ji sundala.“ „Jo.“ Hudba hrála hlasitě.
„Proč?“ „Byla mi nepohodlná.“ Lucie sevřela rty.
„Fakt jsi ji nemohla mít pár hodin?“ „Měla jsem ji na obřad a focení.“ „Takže teď už je to jedno.“
„To jsem neřekla.“ „Ale udělala.“ Marek k nám přišel.
„Všechno dobrý?“ Lucie se okamžitě usmála. „Jo.“
Marek odešel. „Nechci se hádat na svojí svatbě.“ „Tak se nehádáme.“
„Ty vždycky uděláš přesně tohle.“ „Co?“ „Ustoupíš jen napůl, aby sis mohla říct, že jsi ustoupila.“
Zasáhlo mě to. Protože na tom něco bylo. „A ty chceš celý.“
„Dneska jo.“ Přikývla jsem. Lucie odešla.
Petr se ke mně vrátil až za chvíli. „Co bylo?“ „Pohádaly jsme se.“
Podíval se na můj hrudník. „Aha.“ „Neříkej aha.“
„Tak pojď tancovat.“ „Ty neumíš tancovat.“ „To nikdy nebyla podmínka.“
Tancoval stejně špatně jako před třiceti lety. Jen pomaleji. Jednou ruku na zádech.
Druhou v mojí. „Čumí někdo?“ zeptala jsem se. Petr se rozhlédl.
„Mirek.“ Jeho bratr na nás mával od baru. „Ten se nepočítá.“
„Tak nevím.“ Později přišel Jakub. „Mami.“
„Co?“ „Máš prso v tašce na boty?“ Zůstala jsem stát.
„Kdo ti to řekl?“ „Táta.“ Podívala jsem se na Petra.
„Ty jsi debil.“ „Ptal se.“ Jakub se smál.
„Můžu to někdy použít jako historku?“ „Ne.“ „Ani po tvojí smrti?“
„Hlavně ne po mojí smrti.“ Objal mě. Po půlnoci si ke mně Lucie přišla sednout ven.
Měla rozpuštěné vlasy a boty v ruce. Ze sálu byla slyšet hudba. Chvíli jsme mlčely.
„Promiň,“ řekla. „Za co?“ „Za to, jak jsem to řekla.“
Přikývla jsem. „A ty?“ „Co já?“
„Ty se neomluvíš?“ Začala jsem se smát. „Mami.“
„Dobře.“ Chvíli jsem se dívala před sebe. „Promiň, že jsem ji sundala.“
Lucie čekala. „Ale ne za to, že ji normálně nenosím.“ „Já vím.“
Seděly jsme vedle sebe. „Víš, co je nejhorší?“ řekla. „Co?“
„Že když jsi ráno přišla s tou protézou, bylo mi líp.“ Podívala jsem se na ni. „A pak jsem se za to cítila hrozně.“
„Proč?“ „Protože jsem si uvědomila, že jsem fakt chtěla, aby sis ji vzala kvůli mně.“ „To jsem věděla.“
„Já ne.“ Položila mi hlavu na rameno. Tentokrát na pravé.
Na tu stranu, kde nebylo nic. Neuhnula jsem. Ani ona.
