Článek
Kdyby chtěl ukrýt milion korun, přidělal by dvě překližky šesti vruty a ještě je přetřel lakem.
Byl tři týdny mrtvý.
Máma nahoře třídila oblečení.
Já dostala dílnu.
„Ty víš, co je nářadí,“ řekla.
Byla to pravda jen ve srovnání s ní.
Táta měl sedm druhů kleští, které podle mě dělaly totéž, a krabičky plné šroubků rozdělených způsobem, jemuž rozuměl jen on.
V první krabici od bot nebylo nářadí.
Byly tam obálky.
Na horní stálo:
Libuši
Nic víc.
Žádná známka.
Žádná adresa.
Otevřela jsem ji.
Nebyla zalepená.
Libuško,
dnes jsem zase neřekl to, co jsem měl.
Přečetla jsem celou stránku.
Byla z roku 2004.
Táta psal o hádce kvůli chalupě. Máma chtěla opravit koupelnu, on tvrdil, že ještě vydrží. V dopise přiznával, že nešlo o peníze. Vadilo mu, že rozhodnutí udělala bez něj.
Na konci napsal, že ji má rád víc, než umí dát najevo.
Seděla jsem na stoličce mezi svěrákem a skříní s vrtačkami.
V životě jsem od táty neslyšela větu, která by tomu byla podobná.
Otevřela jsem druhou obálku.
Pak třetí.
Po půlhodině jsem vzala obě krabice nahoru.
Máma měla na stole dvě hromady košil.
„Co je to?“
Položila jsem krabice před ni.
„Našla jsem to dole.“
Vytáhla jsem obálku.
„Jsou pro tebe.“
Máma si přečetla své jméno.
„Co v nich je?“
„Dopisy.“
„Od koho?“
„Od táty.“
Její první reakce nebyla dojetí.
Bylo to podráždění.
„Ježíšmarjá.“
„Co?“
„Nic.“
„Ty jsi o nich věděla?“
„Ne.“
Podala jsem jí otevřený dopis.
Nevzala si ho.
„Přečti si to.“
„Ne.“
Myslela jsem, že je na ni ještě brzy.
„Nechám ti je tady.“
„Nenechávej.“
„Proč?“
„Vezmi si je.“
„Jsou pro tebe.“
Máma zvedla jednu košili a složila rukávy dovnitř.
„Kdyby byly pro mě, dal by mi je.“
Ta věta mi tehdy připadala chladná.
Teprve později jsem pochopila, že ji pravděpodobně měla připravenou celý život, jen nevěděla, na co ji použije.
Krabice jsem si odvezla.
Doma jsem je položila pod pracovní stůl.
Tři dny jsem je neotevřela.
Čtvrtý večer jsem začala číst.
První dopisy byly z devadesátých let.
Táta tehdy psal na zadní strany papírů z práce. V horním rohu někdy zůstalo logo podniku. Později používal čisté kancelářské listy.
Rukopis se během let změnil.
Nejdřív velký, nakloněný doprava.
Po sedmdesátce menší.
V posledních dopisech se písmena občas třásla.
Začala jsem je řadit podle dat.
Bylo jich 436.
Nepsal pravidelně.
Někdy tři dopisy během týdne.
Pak osm měsíců nic.
Nejčastěji psal po hádkách.
To jsem pochopila asi u dvacátého.
Neměl jsem říkat, že přeháníš.
Vím, že jsem tě v tom nechal samotnou.
Měl jsem tam s tebou zůstat.
Vím, že sis přála, abych něco řekl před Klárou.
Začala jsem vidět naše dětství z vedlejší místnosti.
Bylo mi jedenáct, když se rodiče pohádali během Vánoc.
Vzpomínala jsem si na mámu, jak zavírá dveře ložnice.
V dopise jsem zjistila, co tomu předcházelo.
Táta pozval svého bratra na Štědrý večer, přestože se mámy nezeptal.
Po hádce odešel do dílny.
Tam jí napsal tři stránky o tom, že ví, jak ji ponížil.
Dopis schoval.
Nahoru se vrátil bez něj.
Najednou mě to fascinovalo.
Táta, kterého jsem znala, nemluvil.
Když jsem se vdávala, objal mě a řekl:
„Tak hlavně ať vám to vydrží.“
Když se narodila moje dcera, podíval se do kočárku a řekl:
„Je malá.“
Po mámině operaci řekl:
„Doktoři vědí, co dělají.“
V dopisech používal slova strach, láska, vina, samota.
Bylo to jako najít tajný pokoj v domě, kde jste vyrůstali.
Začala jsem mámě vyprávět, co čtu.
Nechtěla to slyšet.
„Víš, co napsal po té tvojí operaci?“
„Ne.“
„Že se strašně bál.“
„To jsme se báli všichni.“
„Napsal, že kdyby tě ztratil—“
„Kláro.“
„Co?“
„Nečti mi to.“
„Proč?“
Seděly jsme u ní v kuchyni.
Pořád tam byly dva hrnky na kávu.
Máma ten tátův neuklidila.
„Protože nechci.“
„Ale proč?“
„Nestačí ti to?“
Nestačilo.
Připadalo mi, že odmítá něco, po čem jiné vdovy touží.
Poslední slova.
Vyznání.
Vysvětlení.
Možnost vrátit se do manželství a otevřít dveře, o kterých nevěděla.
„Já bych to chtěla vědět.“
„Tak to čti.“
„Ale psal to tobě.“
„Ne. Napsal na to moje jméno.“
„To je totéž.“
Máma se na mě podívala.
„Není.“
Četla jsem dál.
Po několika týdnech přestaly být dopisy romantické.
Nebo jsem je začala číst jinak.
V jednom táta napsal:
Vím, že máš pravdu, ale nesnáším způsob, jakým mi ji říkáš.
V jiném:
Možná jsem měl přijít domů dřív, ale po tom, cos řekla, se mi nechtělo.
Některé omluvy měly zvláštní tvar.
Začínaly jeho vinou a končily máminou.
Mrzí mě, že jsem na tebe křičel. Kdybys ale nezačala před dětmi…
Neměl jsem odejít. Ty ale víš, že když na mě tlačíš…
Všimla jsem si, že stejnou věc někdy přiznával několikrát.
V roce 1999 napsal, že mámě příště nebude před ostatními skákat do řeči.
V roce 2003 napsal totéž.
V roce 2011 znovu.
V dopisech se měnil.
V životě možná méně.
Jedno odpoledne jsem mámě donesla několik obálek.
„Tentokrát nic číst nebudu.“
„Tak proč je neseš?“
„Chci se tě na něco zeptat.“
Položila jsem před ni dopis z roku 2006.
Bylo to krátce po její operaci.
Táta psal, že se bál, že ji ztratí.
Že seděl doma v kuchyni a nevěděl, co bude dělat, kdyby se nevrátila.
„Ty jsi byla v nemocnici sama?“
Máma chvíli mlčela.
„První noc.“
„Proč?“
„Protože jel domů.“
„Pro něco?“
„Spát.“
„Po operaci?“
„Ano.“
„Ale vždyť tady píše—“
Zastavila jsem se.
Máma se pousmála.
„Co píše? Že měl strach?“
„Ano.“
„On měl strach.“
„Tak proč jel domů?“
„Protože měl strach.“
Nerozuměla jsem.
„Táta nebyl dobrej ve chvílích, kdy bylo něco opravdu špatně,“ řekla. „Potřeboval, aby se věci co nejrychleji tvářily normálně.“
„Takže jel domů.“
„Ano.“
„A tam ti napsal dopis.“
„Asi.“
Podívala se na obálku.
„A ráno mi přinesl rohlíky.“
Najednou jsem nevěděla, jestli je to příběh o zbabělosti, nebo o lásce.
Pravděpodobně obojí.
„Proč ho nechceš číst?“
Máma si nalila vodu.
„Protože jsem s ním už ten život žila.“
„Ale tohle jsi nevěděla.“
„Ne.“
„Nechceš vědět, co cítil?“
Chvíli mě pozorovala.
„Kláro, to, co člověk cítí, není vždycky totéž jako to, co tomu druhému udělá.“
Mlčela jsem.
„Tvůj táta byl slušnej chlap,“ pokračovala. „Postaral se o nás. Nikdy nás neopustil. Když jsem něco potřebovala, většinou to udělal.“
„To zní, jako kdybys psala posudek.“
„Protože ty zase děláš z těch dopisů román.“
To mě urazilo.
Možná proto, že jsem přesně to dělala.
Po smrti otce jsem hledala něco, co by bylo větší než smrt.
Dopisy mi nabízely možnost, že v něm celý život existoval muž, kterého jsme jen neuměli vidět.
Máma nabízela mnohem méně uspokojivou možnost.
Že v něm ten muž opravdu existoval.
A že na tom někdy vůbec nezáleželo.
Největší hádku jsme měly kvůli roku 1991.
Bylo mi tehdy šestnáct.
Věděla jsem, že se rodiče skoro rozešli.
Nevěděla jsem proč.
Dopis byl dlouhý sedm stran.
Táta v něm psal, že se bojí, že máma odejde.
Že ji celé roky bere jako samozřejmost.
Že má pravdu, když říká, že doma rozhoduje o všem.
Že neví, proč potřebuje mít poslední slovo.
Na konci stálo:
Jestli zůstaneš, budu jiný.
Četla jsem poslední větu několikrát.
Přinesla jsem dopis mámě.
„Tenhle by sis měla přečíst.“
„Ne.“
„Je z jednadevadesátého.“
Její výraz se změnil.
„Tak už vůbec ne.“
„On věděl, že dělá chybu.“
„To věděl vždycky.“
„Chtěl se změnit.“
Máma se na mě podívala.
„Kláro, ty jsi byla dítě.“
„Bylo mi šestnáct.“
„Právě.“
„Tak co se stalo?“
„Nic, co potřebuješ vědět.“
To mě rozčílilo.
„Ale táta mi to právě řekl.“
„Ne. Táta napsal svoji verzi.“
„A ty máš svoji.“
„Ano.“
„Tak mi ji řekni.“
„Ne.“
Poprvé jsem pochopila, že dopisy možná nenarušují jen mámino soukromí s mrtvým mužem.
Narušovaly i její právo něco mi neříct.
„Já mám pocit, že ho po smrti poznávám,“ řekla jsem.
„Tak ho poznávej.“
„Ty nechceš?“
„Já ho znala.“
„A co když ne úplně?“
Máma se pousmála.
„Nikdo nikoho nezná úplně.“
„To ti nevadí?“
„Teď už ne.“
Krabice jsem odvezla zpátky domů.
Přestala jsem číst každý večer.
Některé dopisy jsem přeskočila.
Některé jsem otevřela a po první stránce zase složila.
Poprvé mě napadlo, že fakt, že je táta nezalepil, neznamená, že je určil mně.
Pak jsem našla poslední.
Byl napsaný dvacet šest dní před jeho smrtí.
Obálka měla slabě roztřesené písmo.
Libuši.
Držela jsem ji několik minut.
Před pár měsíci bych ji otevřela okamžitě.
Teď jsem ji položila stranou.
Když jsem příště přijela k mámě, řekla jsem:
„Našla jsem poslední.“
Zvedla oči.
„Kdy ho napsal?“
Řekla jsem datum.
Máma přikývla.
„To už ho bolelo rameno.“
„Asi jo.“
„Psal pak hrozně.“
„Jo.“
Čekala jsem.
„Chceš ho?“
Máma zavrtěla hlavou.
„Ne.“
„Dobře.“
Šla jsem udělat kávu.
Po chvíli přišla za mnou.
„Kláro?“
„Hm?“
„Otevřela jsi ho?“
Podívala jsem se na ni.
„Ne.“
Máma stála ve dveřích kuchyně.
Nedokázala jsem poznat, jestli se jí ulevilo, nebo jestli ji to zklamalo.
Možná ani ona ne.
„Proč ne?“ zeptala se.
Pokrčila jsem rameny.
„Nevím.“
To nebyla úplně pravda.
Ale připadalo mi, že tentokrát nemusím říct všechno.
Máma si vzala svůj hrnek.
Tátův pořád stál vedle něj.
Nenalila do něj.
Já také ne.
