Článek
Telefon měl přes displej prasklinu, která začínala v levém horním rohu a rozbíhala se dolů jako černá větev. Vznikla už měsíc před nehodou. Ivana mu tehdy vyčítala, že si nekoupil ochranné sklo.
Stojí dvě stovky, říkala mu. Teď zaplatíš čtyři tisíce za nový displej.
Lukáš odpověděl, že prasklý displej nevadí, když člověk ví, kam má mačkat.
Policista jí podal protokol. Podpis se jí nepovedl. První písmeno bylo příliš vysoké a zbytek vypadal, jako by ho dokončil někdo jiný.
„Bylo tam něco?“ zeptala se.
„V telefonu?“
„Nebo v počítači.“
„Pro vyšetřování nic podstatného.“
Podstatné se během posledních měsíců zmenšilo na několik údajů. Řidič nebyl opilý. Silnice byla mokrá. Auto dostalo smyk v zatáčce mezi obcemi. Lukáš seděl vzadu a nebyl připoutaný. Zemřel před příjezdem sanitky.
To podstatné se vešlo na jednu stránku.
Policista odešel. Ivana nechala sáčky na stole a zapnula konvici. Nalila vodu do hrnku, ale nevložila do něj čaj.
Tomáš přijel večer. Od rozvodu měl stále klíč, přestože Ivana několikrát navrhovala, že by jí ho mohl vrátit. Nikdy z toho neudělali skutečnou hádku. Tomáš ho prostě dál nosil vedle klíčů od bytu a dílny.
„Tak je vrátili,“ řekl.
„Dneska.“
Notebooku se nedotkl.
„Zkusilas ho zapnout?“
„Ještě ne.“
„Možná bude mít heslo.“
„Znám jeho hesla.“
Tomáš se na ni podíval, ale nic neřekl.
„Volala ředitelka,“ pokračoval. „Kvůli tomu turnaji.“
Škola pořádala před Vánoci florbalový turnaj. Lukáš za ni hrál od sedmé třídy, přestože nebyl zvlášť rychlý a trenér ho často nechával na střídačce. Uměl ale ostatní rozesmát. V autobuse pouštěl písničky, které všichni nesnášeli, dokud je nezačali zpívat s ním.
Letos měl turnaj nést jeho jméno. Na chodbě měla stát fotografie, pod ní pohár a kniha vzpomínek.
„Chtějí, abychom předali cenu za fair play,“ řekl Tomáš.
Ivana se podívala na notebook.
„Lukáš dostal ve druháku dvojku z chování.“
„Za pozdní příchody.“
„A za kouření na záchodě.“
Tomáš se slabě usmál.
„Tak nebyl svatej.“
Řekl to skoro s úlevou. Jako by tím potvrzoval, že jejich syn byl správně živý, správně nedokonalý. Chlapec, který nechával mokré ručníky na podlaze, jedl sýr přímo z lednice a dokázal se dva dny hádat, když po něm někdo chtěl vynést koš.
Po Tomášově odjezdu Ivana sáček rozstřihla kuchyňskými nůžkami. Notebook byl studený. Na víku měl samolepku s kresleným psem v brýlích a zbytek lepidla po nálepce, kterou se Lukáš pokusil odstranit nožem.
Heslo zadala napodruhé. Obrazovka se otevřela do rozehrané hry. Uprostřed zamrzlé krajiny stála postava s puškou a čekala na někoho, kdo už se nevrátí.
Ivana hru zavřela.
Našla stovky snímků obrazovky, rozmazané fotografie spolužáků, videa z večírků a portréty dívek, které se dívaly do Lukášova telefonu s nacvičenou nedbalostí.
Její vlastní fotografie tam nebyla žádná.
Potom našla snímek z dovolené v Chorvatsku. Seděla na něm zády k fotoaparátu a snažila se vyplivnout pecku z broskve do ubrousku. Soubor se jmenoval máma_tuleň.
Rozesmála se.
Zvuk ji vyděsil. V prázdné kuchyni působil jako hlas někoho, koho dovnitř nepustila.
Fotografii si poslala e-mailem. Pak další. Lukáš před zrcadlem v kabince, Lukáš s Tomášem na rybách, Lukáš držící sousedovic kočku tak nešikovně, že vypadala, jako by mu chtěla utéct přes obličej.
U každé měla pocit, že něco zachraňuje, a současně něco krade.
V komunikačním programu byly desítky chatů. Některé pod skutečnými jmény, jiné pod přezdívkami, kterým nerozuměla.
Jeden se jmenoval Morse.
Poslední zprávu poslal Lukáš.
Tak nic no.
Nad ní stálo:
Nech mě už být.
Ivana vyjela výš.
Zpočátku nerozuměla, o čem spolu mluvili. Herní postavy, školní úkoly, nějaká prezentace. Lukáš psal krátce, bez interpunkce. Druhý chlapec odpovídal delšími větami a často své zprávy mazal.
Pak narazila na zvukovou nahrávku.
Pustila ji.
Chlapec se pokoušel přečíst úryvek referátu. Zadrhával se na slově obyvatelstvo. Někdo jeho hlas sestříhal tak, že opakoval první dvě slabiky znovu a znovu, rychleji a výš, až se ostatní začali smát.
Na konci byl slyšet Lukáš.
„Dej to ještě jednou.“
Ivana nahrávku zastavila.
Hlas poznala. Byl hlubší, než si ho pamatovala, a tvrdší. Tak mluvil při hraní, když si myslel, že ho neslyší. Když pak vstoupila do pokoje, dokázal během vteřiny změnit tón.
Pod nahrávkou byly obrázky. Chlapcova fotografie upravená tak, že měl místo úst zip. Video, ve kterém někdo napodoboval jeho koktání.
Lukáš napsal:
Morse vysílá nouzovej signál.
Ostatní poslali smějící se obličeje.
Chlapec se jmenoval Matěj Havel. Byl o rok mladší a chodil na stejnou školu. Nejprve to vypadalo, že ho ostatní přijali. Lukáš mu pomohl nastavit hru, poslal mu poznámky z dějepisu a jednou se ho zastal, když mu Patrik nadával kvůli oblečení.
O několik dní později pustil ve skupině další nahrávku.
Tak řekni svoje jméno bez restartu.
Nebo:
Jestli zítra odpovídáš z češtiny, beru si spacák.
Matěj několikrát napsal, že mu to není příjemné. Lukáš se jednou omluvil, jednou tvrdil, že ostatní jsou horší a jednou několik dní neodpověděl.
Ivana četla do půl třetí ráno. Čím víc viděla, tím častěji se vracela k normálním zprávám, jako by v nich hledala důkaz, že všechno ostatní nesprávně pochopila.
Kdyby byl Lukáš krutý pořád, mohla by si říct, že četla cizího člověka. Místo toho ho poznávala v každé druhé větě. V netrpělivosti, v rychlých změnách nálady, v občasné štědrosti, kterou okamžitě shodil vtipem.
Ráno zavolala do práce a řekla, že má migrénu. Potom notebook znovu otevřela.
V jednom skupinovém chatu hlasovali, jaké slovo má Matěj říct příště. Přesvědčili ho, aby nahrál krátké video, a pak je poslali lidem ze školy.
Lukáš nebyl vždy ten, kdo něco vymyslel. Často ale reagoval první. Dokázal během několika vteřin najít větu, které se ostatní chytili.
Ivana si vzpomněla, jak jí třídní učitelka kdysi řekla, že Lukáš je přirozený vůdce. Tenkrát ji to potěšilo.
V poledne zavolal Tomáš.
„Ředitelka potřebuje rozhodnutí do pátku.“
„O čem?“
„O tom poháru.“
„Je úterý.“
„Proto říkám do pátku.“
Ivana se zadívala na otevřený chat.
„Znal jsi Matěje Havla?“
„Kdo to je?“
„Kluk ze školy.“
„Nevím. Proč?“
„Jen se ptám.“
Tomáš chvíli mlčel.
„Ty to pročítáš?“
Neodpověděla.
„Ivano, některý věci nejsou pro nás.“
„A pro koho jsou?“
„Pro nikoho.“
Ivana notebook zavřela.
„Souhlas s turnajem,“ řekl Tomáš. „Lukáš by byl rád.“
„Jak to víš?“
„Protože ho znám.“
Ivana se podívala na černé víko notebooku.
„Já jsem si to taky myslela.“
Tomáš se zeptal, co tím myslí, ale Ivana zavěsila.
Matějův profil byl stále aktivní. U jména svítila zelená tečka. Ivana na ni několik minut hleděla. Potom si vytvořila nový účet.
Napsala:
Ahoj. Našla jsem staré zprávy mezi tebou a Lukášem Konečným. Potřebovala bych se tě na něco zeptat.
Odpověď přišla až večer.
Kdo jste?
Někdo, kdo ho znal.
Policie?
Ne.
Učitelka?
Ne.
Tak co chcete?
Ivana věděla, co by měla napsat. Jsem jeho matka. Našla jsem, jak s tebou mluvil. Mrzí mě to.
Místo toho napsala:
Chci vědět, co se mezi vámi stalo.
Matěj zmizel z internetu.
O dva dny později se objevila zpráva.
Byl to hajzl.
Ivana ji četla několikrát. Chtěla notebook zavřít. Chtěla napsat, že Matěj nemá právo mluvit takhle o mrtvém člověku.
Místo toho se zeptala:
Pořád?
Co pořád?
Byl takový pořád?
Dlouho nic.
Ne.
Pak další zpráva:
To bylo právě nejhorší.
Matěj psal po částech. Lukáš si k němu někdy přisedl, když ostatní neměli místo. Poslal mu poznámky z chemie. Jednou ho doprovodil na autobus, protože dva starší kluci po něm házeli sníh.
Druhý den pustil před celou šatnou jeho nahrávku.
Když byl v pohodě, připadal jsem si jak debil, že jsem se ho bál. Pak zase něco udělal.
Ivana napsala:
Proč ses od nich neodpojil?
Protože pak by nemluvili se mnou, ale o mně.
Vzpomněla si na Lukáše v šesté třídě. Jeden měsíc nechtěl chodit do školy. Tvrdil, že ho bolí břicho, že mu smrdí učebna a že učitel matematiky zkouší schválně jen jeho.
Až později zjistila, že si spolužáci dělali legraci z jeho uší.
Ivana tenkrát zavolala třídní učitelce. Tomáš šel za otcem jednoho z chlapců. Lukáš jim oběma vyčetl, že všechno zhoršili.
Po prázdninách si nechal narůst delší vlasy.
Řekl jsi to někomu doma? napsala.
Ne.
Proč?
Máma by někam volala.
Co bys chtěl, aby udělala?
Nevím. Asi nic.
Ivana nechala ruce ležet na klávesnici.
Po chvíli přišla další zpráva.
Vy jste jeho příbuzná?
Ivana neodpověděla.
Druhý den souhlasila s turnajem, ale odmítla cenu za fair play.
„To byl jen návrh,“ řekla ředitelka. „Může to být cena pro nejlepšího hráče.“
„Nechte jen pohár.“
„Samozřejmě.“
„A nepište o něm, že byl vzor.“
Na druhé straně bylo ticho.
„Chtěli jsme připomenout hlavně to, jak dokázal stmelit kolektiv,“ řekla ředitelka.
Ivana se podívala přes skleněnou stěnu kanceláře. Dvě kolegyně u tiskárny vytahovaly zaseknutý papír.
„Stačí jeho jméno.“
Tomáš zavolal o hodinu později.
„Cos jí řekla?“
„Že nechci cenu za fair play.“
„Proč?“
„Protože šikanoval jednoho kluka.“
Tomáš se nadechl.
„To je silný slovo.“
„Nahrávali ho. Dělali videa.“
„Kdo oni?“
„Lukáš a jeho kamarádi.“
„Takže ne jen Lukáš.“
Ivana sevřela telefon.
„Ano. Nejen Lukáš.“
„Je mrtvej. Nemůže říct, co bylo předtím a potom.“
„Četla jsem to.“
„Četlas zprávy puberťáků.“
„On je psal.“
Tomáš dlouho mlčel.
„Proč to děláš?“
Ivana se podívala na zavřené dveře kanceláře.
„Nevím.“
„Já jo,“ řekl. „Chceš ho ještě jednou najít.“
Večer Matějovi napsala, že byla Lukášovi blízká. Víc ne.
Od té chvíle si psali několikrát týdně. Někdy o Lukášovi, častěji o jiných věcech. Matěj chodil na průmyslovku a nesnášel technické kreslení. Jeho matka pracovala ráno v pekárně a večer uklízela kanceláře. Otec žil v Brně a posílal mu k narozeninám peníze, nikdy však přesně v ten den.
Ivana se snažila mu neradit.
Když napsal, že propadl z matematiky, zeptala se, co udělá. Když se pohádal s matkou, napsala jen, že to zní nepříjemně. Jednou mu chtěla nabídnout doučování, ale zprávu smazala.
Začala si všímat, kolikrát se Lukášovi pokoušela opravit život dřív, než jí ho stačil popsat.
Ve třinácti chtěl přestat s florbalem. Řekla mu, že už do něj investovali příliš času. V patnácti se rozešel s dívkou a Ivana mu vysvětlovala, že první vztahy stejně málokdy vydrží. V šestnácti chtěl přestoupit na jinou školu. S Tomášem mu dokázali, že by tím zahodil rok.
Lukáš vždy nakonec řekl dobře.
Ivana si myslela, že ji poslechl. Teď ji napadlo, že možná jen čekal, až domluví.
V listopadu se Matěj zmínil o turnaji.
Nepůjdu tam.
Nemusíš.
A co když jo?
Tak jdi.
To je rada úplně k ničemu.
Ivana se usmála.
Já vím.
Po chvíli napsal:
Lukáš mi jednou koupil myš.
Jakou myš?
K počítači. Patrik mi polil starou kolou. Lukáš pak přišel s novou. Řekl, že ji vyhrál, ale byla z obchodu.
Ivana si vzpomněla na účtenku, kterou našla na jaře v Lukášově bundě. Sedm set devadesát devět korun za herní příslušenství.
Zeptala se ho tehdy, co koupil.
Řekl, že kabel.
Vynadala mu, že za kabel utratil skoro osm set.
Poděkoval jsi mu? napsala.
Jo.
Co řekl?
Ať to neřeším.
To zní jako on.
Matěj odpověděl:
Jak to víte?
Ivana dlouho nic nenapsala.
Znala jsem ho.
Možná ne tak dobře.
Turnaj se konal druhou prosincovou sobotu. Od rána sněžilo, ale na chodnících sníh okamžitě tál.
Ve vestibulu visel plakát: MEMORIÁL LUKÁŠE KONEČNÉHO. Pod nápisem byla fotografie Lukáše ve florbalovém dresu. Měl vlasy přilepené k čelu a ústa otevřená, jako by právě něco zakřičel.
Fotografii vybrala Ivana. Poslala škole pět snímků a doufala, že použijí jiný. Na tomto vypadal šťastně způsobem, který jí připadal příliš soukromý.
David ji objal příliš pevně.
Od pohřbu ho neviděla. Měl nový účes a začínající vousy, které mu rostly jen podél čelisti.
„Lukáš by z toho měl radost,“ řekl.
Ivana se podívala na jeho ruce. V chatu psal často. Byl to on, kdo jednu z nahrávek poslal do školní skupiny.
„Chodí sem Matěj Havel?“ zeptala se.
Davidova tvář se změnila jen nepatrně.
„Asi ne.“
„Ty víš, kdo to je.“
„Jo.“
„Byli kamarádi?“
David si promnul bradu.
„Tak různě.“
„Co znamená různě?“
Podíval se k hřišti.
„Dělali jsme si prdel. On byl hrozně vztahovačnej.“
„A Lukáš?“
David sklopil oči.
„Občas to přehnal.“
Čekala, zda řekne něco dalšího.
„Ale byl to dobrej člověk,“ dodal.
Potom ho zavolal trenér.
V tělocvičně voněla guma, pot a párky z bufetu. Hráči se rozcvičovali. Jeden chlapec zakopl o florbalku a ostatní se rozesmáli. Smál se s nimi.
Před zahájením si ředitelka vzala mikrofon. Mluvila o Lukášově energii, humoru a schopnosti získat si lidi.
Ivana sledovala dveře.
Matěje poznala okamžitě, přestože jeho profilová fotografie byla několik let stará. Byl vyšší, než čekala, velmi hubený a měl šedou mikinu s kapucí. Zůstal stát u vchodu, jako by se ještě nerozhodl, zda půjde dál.
Ředitelka vyzvala Ivanu a Tomáše dopředu.
Ivana měla připravené čtyři věty. Poděkování škole. Poděkování hráčům. Větu o tom, že Lukáš florbal miloval. Větu, že by si přál, aby si dnešní den všichni užili.
Rozložila papír.
„Děkujeme, že jste přišli,“ začala.
Její hlas zněl z reproduktorů cize.
„Lukáš tady strávil šest let. Měl tu kamarády, učitele a lidi, se kterými se smál i hádal.“
Podívala se ke dveřím. Matěj tam stále stál.
„Myslím, že by nechtěl dlouhý projev,“ řekla. „Tak vám přeju, ať dnes hrajete dobře.“
Papír složila.
Když se vracela k tribuně, Matěj už u dveří nebyl.
Tomáš za ní přišel do šatny.
„To bylo všechno?“
„Ano.“
„Čekal jsem něco jinýho.“
„Já taky.“
Posadil se vedle ní na lavici.
„Mluvila jsi s tím klukem?“
Ivana se podívala na mokré špičky bot.
„Psala jsem si s ním.“
„Ví, kdo jsi?“
Neodpověděla.
Tomáš pomalu vydechl.
„Ivano.“
„Kdyby to věděl, nic by mi neřekl.“
„Možná ti neměl nic říkat.“
„Chtěla jsem vědět, co se stalo.“
„Ne. Chtěla jsi vědět, kdo byl Lukáš.“
Ivana se na něj podívala.
„A ty ne?“
Tomáš si promnul oči.
„Já už jednoho Lukáše měl.“
Matěj jí napsal večer.
Tak už vím kdo jste.
Ivana seděla v autě před domem. Motor byl vypnutý a okna se pomalu zamlžovala.
Mrzí mě, že jsem ti to neřekla.
Proč jste to udělala?
Chtěla jsem vědět pravdu.
O čem?
O něm.
Matěj byl chvíli offline.
Pak napsal:
A už ji víte?
Ivana položila telefon na volant. V domě se svítilo v kuchyni. Nechala ráno rozsvíceno, protože věděla, že se bude vracet za tmy.
Nevím.
Tak proč jste se ptala mě?
Nevím.
Tentokrát odpověděl rychle.
Já taky ne.
Další zpráva už nepřišla.
Před Vánoci mu Ivana popřála klidné svátky. Zprávu si přečetl, ale neodpověděl.
V lednu přivezl Tomáš krabici Lukášových věcí. Dvě mikiny, staré tenisky, učebnice a hrnek s nápisem NEJLEPŠÍ SYN, který si Lukáš koupil sám na školním výletě.
„Nechci to vyhodit,“ řekl Tomáš. „Ale nechci se na to dívat.“
Ivana krabici odnesla do Lukášova pokoje. Pokoj nechala téměř beze změny. Jen povlečení vyprala a rostlinu z parapetu přenesla do kuchyně, protože bez zalévání usychala.
Notebook ležel na stole.
Jednou večer znovu otevřela poslední zprávy mezi Lukášem a Matějem. Četla je tentokrát pomaleji.
Lukáš se ptal, jestli nová myš funguje.
Matěj napsal, že ano.
Tak hlavně drž hubu že jsem ji koupil.
Proč?
Protože bych byl za hodnýho debila.
O několik dní později Lukáš napsal:
Hele asi jsme to někdy přehnali.
Někdy?
Tak často no.
To je omluva?
Neumím omluvy.
To jsem si všiml.
Tak nic no.
Nech mě už být.
Ivana zavřela notebook.
Na začátku února přišla poštou malá krabice ze školy. Ředitelka k ní přiložila krátký dopis. Při úklidu po turnaji našli pod Lukášovou fotografií počítačovou myš. Nikdo nevěděl, komu patří, a proto ji posílali rodině.
Myš byla černá, na levém boku odřená. Kabel byl pečlivě stočený a svázaný obyčejnou gumičkou.
Ivana ji obrátila v dlani. Na spodní straně zůstal malý štítek z obchodu. Lukáš je ze svých věcí vždy strhával. Nesnášel zbytky lepidla.
Položila myš vedle notebooku.
Večer přijel Tomáš. Stál ve dveřích pokoje a díval se na ni.
„To je ta?“ zeptal se.
Ivana přikývla.
Tomáš se posadil na postel.
„Takže se mu snažil omluvit.“
„Koupil mu myš.“
„To byl možná jeho způsob.“
„Možná.“
Chvíli mlčeli.
Na stole stál hrnek, který si Lukáš koupil sám. Přes židli visela mikina. V notebooku byla fotografie Ivany na pláži, jak se snaží vyplivnout pecku z broskve.
Ivana zapojila myš do počítače.
Na spodní straně se rozsvítilo modré světlo. Kurzor se pohnul přes obrazovku.
