Článek
Každý rok nám kvůli němu přišla faktura. Tomáš ji každý rok zaplatil. Když přišla potřetí, položila jsem dopis na kuchyňský stůl vedle mandarinky, kterou právě loupal.
„Tentokrát ne.“ Ani se na dopis nepodíval. „Tak to zaplatím.“
„Nechci to platit.“ „Já jo.“ Mandarinkovou kůru skládal na talíř v jednom kuse. Dělal to odjakživa. Tvrdil, že když se nepřetrhne, člověk bude mít štěstí. Nikdy jsem se ho nezeptala, odkud tu pověru má.
„Musíme podepsat oba,“ řekla jsem. Teprve potom se na mě podíval. Bylo mi jednačtyřicet. Jemu třiačtyřicet. Spolu jsme byli sedmnáct let a šest z nich jsme se snažili mít dítě.
Nejdřív jsme se snažili normálně. Pak podle kalendáře. Potom s teploměrem, ovulačními testy a aplikací, která mi každé ráno optimisticky oznamovala, co právě dělají moje hormony.
Nakonec jsme se přesunuli na reprodukční kliniku, kde naděje měla jednorázovou čepici, plastové návleky a objednací dobu šest týdnů. Injekce jsem skladovala v lednici za máslem. Několik měsíců jsme měli v horní přihrádce víc hormonů než jídla. Tomáš mi je píchal večer do břicha. Ze začátku si před každou injekcí četl návod. Později už jednou rukou držel fald kůže a druhou přepínal televizi.
Po první dávce mi přinesl čokoládu. Po desáté se zeptal, jestli máme něco k večeři. To nebyla necitlivost. Bylo to manželství.
První těhotenství skončilo v osmém týdnu. Na ultrazvuku už předtím bylo vidět srdce. Malý světlý bod, který pulsoval tak rychle, že jsem nevěřila, že může patřit něčemu uvnitř mě. Tomáš se díval na monitor a držel mě za kotník, protože na ruku nedosáhl.
Čtyři dny potom jsem začala krvácet. Druhé skončilo v jedenáctém týdnu. U něj jsem koupila malé bílé ponožky s medvědem. Byly u pokladny v obchodním centru na Chodově a stály devadesát devět korun. Přihodila jsem je k punčocháčům a cestou domů je schovala úplně na dno tašky.
Tomáš je večer našel. Držel každou mezi palcem a ukazováčkem a usmíval se způsobem, jakým jsem ho nikdy předtím usmívat neviděla. Ponožky jsem po potratu zasunula dozadu do skříně.
Třetí těhotenství jsem už nekupovala nic. Ani jsem si nestahovala aplikaci. Když skončilo, Tomáš během jednoho víkendu opravil tři zásuvky v kuchyni, pant u skříně a kapající baterii, kterou jsme ignorovali nejméně rok.
Já jsem spala. Po třetím potratu nám na klinice zůstalo jediné embryo. Poslední z dávky, která původně vypadala slibně.
Embryoložka mi tehdy telefonovala a používala slova jako krásné, kvalitní a nadějné. Lidé na klinice dokázali o několika buňkách mluvit téměř jako učitelky v mateřské škole. Tohle je moc pěkné. Tohle se nám krásně vyvíjí.
Tohle má opravdu pěknou morfologii. Poslední embryo zmrazili. My jsme ho nechali být.
První rok nebylo o čem mluvit. Po třetím potratu jsem nechtěla vidět kliniku, injekci ani těhotnou ženu. Tomáš zaplatil skladování a já si toho skoro nevšimla. Druhý rok jsem si všimla a mlčela. Třetí už jsem nechtěla.
„Tak to podepiš,“ řekla jsem. Před námi ležely dva formuláře. Prodloužení skladování. Ukončení skladování. Tomáš oloupal mandarinku bez jediného přetržení.
„Tohle ne.“ „Proč?“ Pokrčil rameny.
„Protože ne.“ Tak odpovídal, když neměl odpověď, kterou by dokázal vyslovit. Vzala jsem formulář a nechala ho ležet mezi námi.
V lednici jsme pořád měli poslední krabičky léků. Většina byla dávno prošlá. Nedokázala jsem je vyhodit a zároveň jsem nesnášela pokaždé vidět modrobílou krabičku za kečupem. Tomáš si jich už nevšímal. Nebo jsem si myslela, že si jich nevšímá.
Ten večer jsem našla na posteli dětské ponožky. Naše uklízečka je zřejmě vytáhla při skládání prádla ze zadní části skříně a položila je mezi moje trička. Seděla jsem na kraji postele a držela je na dlani.
Novorozenecké ponožky jsou směšně malé. Člověk ví, jak velká bývají miminka, přesto vypadá dětská ponožka jako věc určená pro panenku. Tomáš se objevil ve dveřích ložnice. Podíval se na ně a potom na mě.
„Ty ještě máme?“ Přikývla jsem. Posadil se vedle mě, vzal jednu ponožku a přejel prstem přes vyšitého medvěda.
Dlouho jsme neřekli nic. „Mohli jsme mít někoho, kdo by je nosil,“ řekl nakonec. „Mohli.“
Ponožku přeložil napůl a zase narovnal. „Já už další pokus nechci.“ Řekla jsem to klidně.
Čekala jsem, že řekne, že to ví. Místo toho se zeptal: „Další IVF?“ „Dítě.“
Ruka s ponožkou zůstala chvíli ve vzduchu. Do té doby jsme o konci mluvili jinak. Pauza.
Odpočinek. Uvidíme na podzim. Teď ne.
Možná později. Slovo nikdy jsme nepoužívali. V dubnu jsem jela tramvají osmnáctkou z centra domů. U Národní nastoupila žena s kočárkem a dvěma dalšími dětmi. Jedno plakalo, druhé chtělo rohlík. Matka měla mastné vlasy, rozepnutou bundu a pod očima tmavé kruhy. Nejmladší dítě jí tahalo za šálu.
Dívala jsem se na ně. Čekala jsem na známou bolest. Roky jsem dokázala poznat kočárek na vzdálenost půl ulice. V restauraci jsem automaticky sledovala těhotné ženy. V práci jsem poznala těhotnou kolegyni týdny předtím, než to oznámila, protože přestala pít kávu.
V tramvaji jsem ale necítila nic. Napadlo mě, že večer jdeme s Tomášem do kina. A že se těším.
Doma jsem se zamkla v koupelně a rozbrečela se. Tomáš tehdy zaklepal na dveře a zeptal se, jestli mi není špatně. Řekla jsem, že ne.
Teď seděl vedle mě s ponožkou v ruce. „Takže už vůbec?“ „Vůbec.“
Podíval se na skříň, na noční stolek, na moje kolena. Ne na mě. „Dobře.“
„Dobře?“ „Co chceš, abych řekl?“ Nevěděla jsem.
Vzala jsem mu ponožku a strčila obě do zásuvky nočního stolku. „Chci, abys podepsal ten formulář.“ „To neudělám.“
Poprvé za celý večer jsem se na něj opravdu podívala. „Proč?“ „Protože nechci.“
„To už jsi říkal.“ „Tak to asi pořád platí.“ Začala jsem mluvit o mém těle.
Byla jsem v tom dobrá. Měla jsem seznam. Injekce.
Odběry. Narkóza. Špinění.
Krev. Bolest. Hormony, po kterých jsem brečela nad reklamou na granule pro psy.
Lékaři, kteří mi bez zaklepání roztahovali nohy. Ultrazvuková sonda studená i tehdy, když sestra tvrdila, že ji ohřívá. Tři potraty.
Tomáš poslouchal. Nehádal se. To mě rozčílilo ještě víc. „Ty sis třikrát zašel do místnosti s kelímkem,“ řekla jsem nakonec.
„Jo.“ „To byla tvoje část.“ „Jo.“
„Takže mi neříkej, že je to stejné.“ „Neříkám.“ „Ale embryo je najednou naše.“
„Je.“ To bylo všechno. Odešla jsem do koupelny a vyčistila si zuby tak důkladně, až mi začaly krvácet dásně.
Když jsem se vrátila, Tomáš už spal na gauči. Ráno jsem šla do práce. Dělala jsem účetní ve firmě, která dovážela zdravotnický materiál. Většinu dní jsem řešila tabulky, faktury a lidi, kteří neuměli správně vyplnit číslo objednávky.
To ráno mi kolegyně přinesla domácí bábovku. Byla těhotná. Ještě to nikomu neřekla.
Poznala jsem to z toho, že pila čaj. Kousek bábovky jsem snědla a nic se nestalo. Ani závist.
Ani nenávist. Jen byla trochu suchá. Večer jsem vytáhla z lednice všechny léky a položila je na stůl.
Dvanáct krabiček, čtyři ampule, injekční jehly, dezinfekční tampony. Tomáš přišel domů a chvíli na ně hleděl. „Co s tím?“
„Lékárna.“ Zvedl jednu krabičku a podíval se na datum. „Tohle je prošlé rok.“
„Vím.“ „Proč to pořád máme?“ Pokrčila jsem rameny.
Začali jsme je třídit. U jedné injekční stříkačky se Tomáš zasmál. „To byla ta, jak jsem tě bodnul dvakrát.“
„Ano.“ „Myslel jsem, že mě zabiješ.“ „Chtěla jsem.“
Stříkačku položil do tašky. „Byla velká.“ „Byla.“
Pak jsme uklidili stůl. Formulář zůstal pod miskou s ovocem. O týden později jsem šla na večeři s Lenkou.
Znaly jsme se od gymnázia. Měla dvě děti, ani jedno plánované. Dcera vznikla během dovolené v Chorvatsku, když údajně antibiotika snížila účinek antikoncepce. Syn na firemním večírku. S vlastním manželem, dodávala Lenka pokaždé.
Její děti byly šest a devět. Milovala jsem je, dokud nezačaly křičet. Lence jsem o formuláři nechtěla vyprávět, ale po druhé sklence vína jsem to udělala. Poslouchala dlouho.
Pak řekla, že by ho asi nechala zmražené. „Proč?“ „Nevím.“
„To je dneska populární odpověď.“ Ušklíbla se. „Asi protože je poslední.“
„Poslední co?“ Lenka si položila bradu na ruku. „Možnost.“
„Já ji nechci.“ „Teď.“ „Ne. Vůbec.“
To ji zastavilo. „Ty už nechceš dítě?“ „Ne.“
Řekla jsem to podruhé nahlas. Tentokrát jsem nebrečela. Lenka se napila vína.
„Řeklas mu to?“ Přikývla jsem. „A on?“
„Nevím.“ „Tak se ho zeptej.“ „Já se ptám.“
„Nejspíš blbě.“ Tohle byla jedna z věcí, kvůli kterým jsem Lenku dvacet let milovala a občas nenáviděla. Doma jsem našla Tomáše v pracovně.
Původně to měl být dětský pokoj. Nikdy jsme tomu tak neříkali. Po prvním těhotenství jsme objednali skříň. Po druhém jsem si uložila do telefonu tapetu se stromy. Po třetím tam Tomáš postavil rotoped.
Rotoped mě tehdy rozzuřil. Neřekla jsem mu to. Používal ho asi dva měsíce.
Teď na něm visely dvě košile. Vedle stála velká palma, kterou jsme koupili cestou z kliniky po posledním potratu. Pršelo. Nechtěla jsem domů, a tak jsme jeli do hobby marketu.
Procházela jsem mezi regály s květinami a ukázala na největší palmu. „Tu.“ Měřila skoro dva metry.
Nacpali jsme ji do auta a listy mi cestou škrábaly krk. Za týden začala hnědnout. Tomáš nastudoval substráty, rosení, světlo a hnojení.
Zachránil ji. Teď seděl u počítače pod jejími listy. „Chceš dítě?“ zeptala jsem se.
Neotočil se hned. Zavřel notebook. „Nevím.“
„To není odpověď.“ „Je.“ „Ne pro mě.“
Chvíli jsme tam stáli. Nakonec řekl, že si první těhotenství představoval jako kluka. „Viktor.“
„Viktor?“ „Jo.“ To jméno bylo příšerné.
„A druhý?“ „Holka.“ „Jak se jmenovala?“
„Ema.“ „Ještě horší.“ Usmál se.
Pak zase ne. Já jsem prvnímu těhotenství v duchu říkala Fazole. Bylo velké jako fazole v aplikaci, kterou jsem tehdy kontrolovala třikrát denně.
Nikdy jsem to Tomášovi neřekla. „Fazole,“ řekla jsem. „Co?“
„Tak se jmenovalo to první.“ „To není jméno.“ „Viktor taky nebyl.“
Sedl si na zem a opřel se o zeď vedle palmy. Chvíli jsme mluvili o jménech, která nikdo nikdy nepoužil. Pak o formuláři.
Tentokrát bez hádky. Tomáš řekl, že ví, co embryo biologicky je. Nemusel mi to dokazovat.
Věděl, že několik zmražených buněk není dítě v nádobě. Přesto nedokázal podepsat papír, který by znamenal, že už tam nebude. „Když ho necháme být,“ řekl, „nemusím zjistit, kdo to byl.“
Podívala jsem se na něj. „Nikdo.“ „Já vím.“
„Nebyl to nikdo.“ „Já vím.“ U palmy byl na podlaze jeden uschlý list.
Tomáš ho zvedl a rozlomil mezi prsty. „Ale mohl být.“ Nevěděla jsem, co na to říct.
Poprvé jsem si vzpomněla na noc po druhém potratu. Probudila jsem se kolem čtvrté. Tomáš nebyl v posteli. Našla jsem ho v kuchyni.
Stál u dřezu a pil vodu. Když mě uviděl, řekl, že nemůže spát. Já se vrátila do postele.
Teď jsem se ho zeptala, jestli tehdy brečel. Přikývl. „Proč jsi mě nevzbudil?“
Pokrčil rameny. To byla jeho odpověď na věci, které už nešlo napravit. Za několik dní jsem volala na kliniku.
Embryoložka mi vysvětlila, co přesně znamená ukončení skladování. Používala klidný hlas a přesné výrazy. Rozmrazení.
Zástava vývoje. Likvidace biologického materiálu podle platných postupů. Zeptala jsem se, jestli se s embryem můžeme rozloučit.
Jakmile jsem to vyslovila, připadala jsem si směšně. Embryoložka se nesmála. Řekla, že podobné otázky lidé mají.
To bylo skoro horší. Večer jsem Tomášovi řekla jen to, že jsem tam volala. „A?“
„Nic.“ Nechtěl vědět podrobnosti. Já mu je stejně řekla.
Poslouchal u sporáku, kde dělal rajčatovou omáčku. Když jsem řekla slovo rozmrazení, stáhl plamen. „Nemusela jsi mi to popisovat.“
„Já to potřebovala vědět.“ „Dobře.“ „Ty ne?“
Zavrtěl hlavou. Do omáčky dal moc soli. Jedli jsme ji oba a neřekli jsme nic.
Termín se blížil. Dopis se přesouval po bytě. Ze stolu na komodu, z komody do pracovny, potom zase na kuchyňskou linku. Nikdo ho neuklidil.
Máma ho objevila v sobotu. Přišla s bábovkou. Bábovku nosila vždycky, když nevěděla, co jiného přinést. Po našem prvním potratu přinesla mramorovou. Po druhém tvarohovou. Po třetím přijela s celým pekáčem kuřete, protože prý musím jíst něco pořádného.
Teď přinesla citronovou. Dopis ležel pod novinami. Samozřejmě ho našla.
Máma uměla v cizím bytě objevit jedinou věc, kterou před ní člověk schovával. Přečetla nadpis. „Vy tam ještě něco máte?“
Neodpověděla jsem. Tomáš byl v pracovně. Máma dočetla formulář.
Pak začala. Že je mi teprve jednačtyřicet. Že dcera paní Bartošové rodila ve šestačtyřiceti.
Že když už jsme do toho dali tolik peněz. Že by byla škoda zahodit poslední šanci. Mluvila rychle, protože rychlost považovala za argument.
„Já dítě nechci,“ řekla jsem. Zastavila se. „Teď.“
„Vůbec.“ Dívala se na mě stejně, jako když jsem jí ve dvaceti řekla, že nechci pokračovat na vysoké škole. Pak pronesla moje jméno v jeho dětské podobě.
Klárko. Byla jsem zase malá a obtížná. Tomáš vešel do kuchyně, protože jsme už mluvily příliš hlasitě.
Máma se okamžitě obrátila k němu. „Aspoň jí něco řekni.“ Tomáš se podíval na bábovku.
Pak na formulář. „Já ho taky nechci zničit.“ Máma se nadechla k vítězství.
„Ale Kláru do dalšího těhotenství nutit nebudu.“ Výraz v její tváři se změnil. „Tak proč ho chcete nechávat?“
Tomáš si ukrojil krajíc bábovky. „Protože chceme.“ Máma nesnášela odpovědi bez vysvětlení.
To jsme měli společné. Odešla asi za deset minut. Bábovku nechala.
Byla dobrá. Do termínu zbývaly dva dny. Navrhla jsem, že pojedeme na kliniku osobně.
Tomáš souhlasil. Čekárna vypadala přesně stejně. Béžové stěny.
Stojan s časopisy. Fotografie dětí, které se narodily lidem, jimž to vyšlo. Na jedné nástěnce bylo asi dvacet snímků.
Miminko v košíku. Dvojčata v pletených čepicích. Holčička s růžovou mašlí.
Pod nimi děkovné vzkazy. Bez vás bychom naši rodinu nikdy neměli. Děkujeme za náš největší zázrak.
Po sedmi letech jsme se dočkali. Vedle mě seděla mladá žena s mužem. Drželi se za ruce.
Muž měl v klíně modrou složku s dokumenty a žena četla něco v telefonu. Vypadali, jako jsme kdysi vypadali my. Ještě měli všechny papíry rovné.
Embryoložka se jmenovala Michaela. Na stole měla fotografii kluka s vyraženým předním zubem. Ukázala nám oba formuláře.
Vysvětlila možnosti. Já transfer odmítla. Tomáš se na něj ani neptal.
Ptal se jen na skladování. Jak dlouho. Co když za rok.
Co když za dva. Michaela odpovídala věcně. Potom odešla z místnosti, abychom měli čas.
Na stole zůstala její propiska. Tomáš ji vzal do ruky. „Když to podepíšu, budu mít pocit, že jsem to udělal já.“
„Já taky.“ „Ty to chceš.“ „To neznamená, že z toho budu mít radost.“
Položil propisku. Dlouho jsme mlčeli. Za dveřmi někdo posunoval kovový vozík.
Tomáš otočil formulář na prodloužení skladování. „Ještě rok.“ Vztek přišel okamžitě.
Viděl ho na mně. „Ne proto, abych tě přesvědčoval.“ Neřekla jsem nic.
„Jen rok.“ Podívala jsem se přes něj na fotografii dítěte s uraženým zubem. Představovala jsem si, jak jeho matka vybírala tu fotografii.
Možná jich měla v telefonu stovky. Vybrala právě tuhle. Ne krásnou studiovou.
Kluka s rozbitým zubem. Najednou jsem si uvědomila, že já na svůj konec čekala skoro dva roky. Tomáš se o něm dozvěděl před několika týdny.
„Jeden,“ řekla jsem. Podepsali jsme prodloužení. Cestou domů jsme koupili mléko, chleba a mandarinky.
Na parkovišti někdo nechal nákupní vozík přímo za naším autem. Tomáš ho odvezl až ke stojanu, i když foukalo a pršelo. Dělal podobné věci.
Jednou mě tím rozčiloval. Teď jsem seděla v autě a čekala. Během dalšího roku jsme o embryu mluvili málo.
Nejdřív jsem si myslela, že budu počítat měsíce. Nepočítala jsem. V pracovně jsme prodali rotoped. Koupila jsem modré křeslo z bazaru. Bylo příliš široké a při převozu jsme ho málem nedostali do výtahu.
Tomáš tvrdil, že se do místnosti nehodí. Za měsíc v něm seděl častěji než já. Palma rostla.
V létě jsme jeli na týden do Itálie. Poprvé po mnoha letech jsem při rezervaci dovolené nepřemýšlela, jestli náhodou nebude kolidovat s transferem, odběrem nebo kontrolou. V hotelu jsme měli balkon nad malým bazénem.
Jedna rodina tam trávila každý den od rána do večera. Dvě děti se hádaly o nafukovacího krokodýla. Jejich matka četla knihu a předstírala, že je neslyší. Jednou večer jsme seděli venku a pili víno. Dole začalo jedno dítě řvát.
Tomáš se naklonil přes zábradlí. „To je hroznej zvuk.“ „Viktor.“
Podíval se na mě. „Viktor by neřval.“ „Jistě. Viktor by četl Kanta.“
„Ve čtyřech.“ „A hrál na housle.“ „To už přeháníš.“
Poprvé jsme o něm mluvili jako o vtipu. Nevím, jestli to bylo dobré. Ale smáli jsme se.
Později jsem se zeptala, jestli lituje, že nebude mít děti. Chvíli přemýšlel. Řekl ano.
Nenásledovalo nic. Žádné ujišťování. Žádná věta, která by to napravila.
Napila jsem se vína. Pod námi otec vytáhl dítě z bazénu a omotal ho ručníkem s obrázkem žraloka. Tomáš zavřel knihu.
Pak mi řekl, že nelituje mě. Byla to jiná věta. Ne lepší.
Jen jiná. Na podzim se Lenka rozvedla. Její muž měl jinou ženu.
Jmenovala se Klára. „Aspoň nebude muset měnit jméno v telefonu,“ řekla jsem. Lenka se zasmála tak prudce, až jí víno vyteklo nosem.
Pak brečela. Děti byly každý druhý víkend u otce. První volnou sobotu po deseti letech mi volala v devět ráno a nevěděla, co má dělat. Přijela k nám.
Seděly jsme v pracovně v modrém křesle a na zemi. Lenka se dívala na palmu. „Ta je nová?“
„Máme ji roky.“ „Nikdy jsem si jí nevšimla.“ To se mi zdálo zvláštní.
Byla skoro u stropu. Na jaře přišel další dopis. Ležel ve schránce mezi reklamou na pizzu a vyúčtováním elektřiny.
Vynesla jsem ho nahoru. Tentokrát jsem ho neotevřela. Položila jsem ho na stůl.
Tomáš přišel asi v šest. Sundal si boty. Uviděl obálku.
„Už?“ Přikývla jsem. Otevřel ji sám.
Přečetl. Sedl si ke stolu. Já zatím dala vařit vodu na těstoviny.
Neptala jsem se. Po několika minutách přišel do kuchyně s formulářem v ruce. „Podepíšu to.“
Vypnula jsem vodu, přestože ještě nevařila. „Jsi si jistej?“ „Ne.“
To bylo všechno. Sedli jsme si ke stolu. Podepsal se první.
Jeho podpis byl stejný jako na hypotéce, daňovém přiznání a souhlasu s naším prvním IVF. Podal propisku mně. Držela jsem ji dlouho.
„Nemusíme dnes.“ Tomáš se na mě podíval. Skoro se usmál.
„Teď zase ty.“ Podepsala jsem se. Formulář jsme druhý den poslali.
Nevěděli jsme, kdy přesně skladování ukončí. Neptali jsme se. O týden později jsem při uklízení otevřela zásuvku nočního stolku.
Ponožky byly vzadu. Bílé s medvědem. Vytáhla jsem je.
Jedna byla obrácená naruby. Seděla jsem na posteli a převracela ji zpátky. Tomáš přišel z koupelny.
Viděl je. Sedl si vedle mě. „Co s nima?“
Pokrčila jsem rameny. Jednu vzal. Složil ji do druhé.
Tak, jak se skládají dětské ponožky, aby se neztratily. Pak je položil vedle mě. V kuchyni pípala myčka.
Tomáš vstal a šel ji otevřít. Ponožky zůstaly na posteli.
