Článek
Jsem člověk, který má rád svůj řád. Můj domov pro mě vždy znamenal nedobytnou pevnost, místo, kde po náročném dni v práci odkládám nejen lodičky, ale i společenskou masku. S manželem jsme si užívali nově nabyté svobody poté, co děti vylétly z hnízda. Večery u vína, dlouhé snídaně v pyžamu, tichá intimita. Když k nám Oksana s malým Maksem dorazili, byla jsem dojatá. Byli vděční, skromní, vyděšení. Cítila jsem se užitečná. První týdny se nesly v duchu euforie – vařily jsme spolu boršč, učila jsem ji česky, Maksym si hrál na zahradě. Připadala jsem si jako lepší člověk. Mým přátelům jsem hrdě vyprávěla, jak to zvládáme, a hřála se v jejich obdivu.
Jenže euforie vyprchala a nastoupila šedivá realita všedních dnů. A s ní přišla plíživá ztráta soukromí, kterou jsem hrubě podcenila. Začalo to drobnostmi. Najednou jsem nemohla ráno projít bytem jen v kalhotkách, abych si udělala kávu. Musela jsem se „obléknout“, být ve střehu. V kuchyni to najednou vonělo jinak – těžkými, smaženými jídly, která Oksana vařila. Večer, když jsem si chtěla číst, běžela v obýváku televize s ukrajinskými pohádkami, protože Maksym se jinak nudil. Náš dům se zmenšil. Z mého bezpečného přístavu se stala ubytovna.
Nejhorší na tom je, že Oksana nic špatného nedělá. Je tichá, čistotná, snaží se být neviditelná. Ale je tam. Její přítomnost je jako statická elektřina ve vzduchu. Minulý pátek jsem přišla z práce s migrénou. Toužila jsem po jediném: lehnout si na gauč, zhasnout a být v tichu. Když jsem otevřela dveře obýváku, Oksana seděla na mém místě, telefonovala s manželem, který zůstal na frontě, a plakala. Maksym jezdil s autíčkem po parketách a vydával zvuky motoru. Byl to obraz lidského neštěstí, který by měl vzbudit soucit. Ale ve mně v tu chvíli bouchly saze. Místo lítosti mě zaplavil vztek. Iracionální, sobecký vztek. Proč nemůžu mít klid ve vlastním domě? Proč musím i tady sdílet cizí bolest?„Mohl by být aspoň chvíli potichu?!“ vyjela jsem na ni ostře, mnohem hlasitěji, než jsem chtěla. Oksana ztuhla. Rychle položila telefon, popadla syna a se šeptanou omluvou zmizela v jejich pokoji.
Zůstala jsem stát uprostřed obýváku a rozklepala se mi brada. Nebylo to úlevou. Bylo to hanbou. Zatímco ona řeší, jestli je její muž naživu, já řeším, že nemám klid na migrénu. Připadala jsem si malicherná, zlá a rozmazlená. Jenže ten pocit neodešel. Večer jsem ležela v posteli vedle manžela, který jen tiše povzdechl: „Už je to dlouho, viď?“ Přikývla jsem do tmy a po tváři mi tekly slzy. Došlo mi, že naše dobrota má své limity. Že nejsme světci. Že pomoc na dálku je snadná, ale sdílet životní prostor s cizími lidmi je zkouška, ve které selháváme.
Uvědomila jsem si, že se vracím domů s nechutí. Že kroužím autem o blok navíc, jen abych oddálila ten moment, kdy vejdu do dveří a budu muset být „hostitelkou“. Začala jsem ty lidi, kterým jsem chtěla pomoct, v duchu nenávidět za to, že tam jsou. A za tuto nenávist jsem nenáviděla sama sebe.
Museli jsme to rozseknout. Včera jsme s manželem sedli k internetu a začali Oksaně intenzivně hledat podnájem, který bychom jí pomohli zpočátku platit. Když jsem jí to opatrně nadhodila – že by pro ně bylo lepší mít vlastní soukromí – viděla jsem v jejích očích strach, ale i záblesk pochopení. Možná i ona se u nás cítí svázaná. Cítím se jako pokrytec. Chtěla jsem být hrdinkou, ale jsem jen obyčejná ženská, která potřebuje své teritorium. Naučila jsem se o sobě tvrdou lekci: Mít srdce na pravém místě neznamená, že v tom srdci (a v domě) je nekonečně mnoho místa. Pomáhat se musí, ale ne za cenu sebezničení vlastního domova.
