Článek
Pamatuji si Lindu před třemi lety. Byla to dravá PR manažerka, vždy perfektně upravená, s diářem naplánovaným na minuty a energií, která by rozsvítila menší město. Když otěhotněla, těšila se. Plánovala, jak bude „supermatkou“, která zvládne kariéru i biokuchyni. Jenže realita s náročným synem, který v noci nespal a ve dne plakal, ji semlela. Manžel byl stále v práci, babičky daleko a Linda zůstala sama v bytě, který se pro ni stal zlatou klecí. Změny přicházely plíživě. Nejdřív to byly vtipné zprávy o tom, že „bez prosecca by tenhle den nepřežila“. Smály jsme se tomu. Je to přece moderní folklór „wine moms“ – matek, které si zaslouží odměnu. Pak jsem si ale začala všímat detailů. Její hlas v telefonu zněl občas příliš vláčně už v poledne. Na návštěvách mi dolévala víno s podivnou naléhavostí, jako by potřebovala komplice, aby se sama necítila provinile.
Minulý týden jsem se rozhodla jednat. Přišla jsem k ní neohlášeně v úterý odpoledne pod záminkou, že jí nesu knížku. Otevřela mi v teplákách, vlasy mastné, v tváři ten zvláštní, oteklý výraz, který znám z dokumentů o závislostech, ne z tváře své nejlepší přítelkyně. Z bytu byla cítit aviváž, která se marně snažila přebít pach zvětralého alkoholu. Její dvouletý syn seděl u tabletu, apatický, zatímco Linda se opírala o kuchyňskou linku a křečovitě se usmívala. Na lince stál hrnek s nápisem „Nejlepší máma“. Nebyl v něm čaj. Ta ostrá vůně levného vína mě praštila do nosu, když jsem k ní přistoupila.
„Lindo,“ začala jsem opatrně a položila ruku na její rameno. „Mám o tebe strach. V poslední době se mi zdá, že toho je na tebe moc. Že… že piješ víc, než je zdrávo.“ Čekala jsem pláč. Čekala jsem zhroucení, přiznání, úlevu, že to tajemství je venku. Místo toho přišel výbuch. Linda se mi vytrhla, hrnek bouchl o linku, až vycáklo pár kapek červené tekutiny na bílou desku. Vypadaly jako krev. „Co ty o tom víš?“ zasyčela na mě. Hlas měla hrubý, cizí. „Ty si chodíš do práce, máš bezdětný život, spíš celou noc! Nemáš právo mě soudit. Jedna sklenička na uvolnění ze mě nedělá alkoholika! Vypadni!“ V jejích očích nebyla Linda. Byla tam zraněná, zahnaná šelma, která brání svou jedinou fungující strategii přežití – anestezii.
Odešla jsem. Musela jsem. Srdce mi bušilo až v krku, klepaly se mi ruce. Celou cestu domů jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Měla jsem být citlivější? Měla jsem mlčet? Dívala jsem se na tu situaci zpětně a viděla jsem to, co jsem dřív vidět nechtěla. Její izolaci. Její pocit, že selhala, protože není ta dokonalá matka z Instagramu. Alkohol pro ni není neřest, je to lék. Lék na samotu, na nudu, na pocit prázdnoty, který ji děsí. Její agresivita nebyla namířená proti mně, ale proti pravdě, kterou jsem přinesla do jejího obýváku.
Teď sedím doma a hypnotizuji telefon. Mám zavolat jejímu manželovi? Pokud to udělám, zradím její důvěru a možná naše přátelství definitivně pohřbím. Pokud budu mlčet, budu spolupachatelem jejího pádu. A co ten malý kluk? Je v bezpečí s mámou, která ve dvě odpoledne "uvolňuje nervy"? Uvědomila jsem si bolestnou věc. Nemůžu ji zachránit, pokud ona sama nevidí, že se topí. Nemůžu ji vytáhnout z vody násilím, protože mě stáhne pod hladinu taky.
Napsala jsem jí zprávu. „Jsem tu pro tebe. Až budeš chtít mluvit – opravdu mluvit, ne křičet – přijdu. Mám tě ráda, ale nemůžu se dívat na to, jak si ubližuješ.“Je to týden a zpráva je stále bez odpovědi. Cítím prázdnotu a strach. Ale vím, že jsem udělala jedinou možnou věc. Nastavila jsem hranici. Teď musím jen doufat, že Linda najde sílu se od toho dna odrazit dřív, než ji ten tekutý démon pohltí úplně. Do té doby musím čekat a být připravená ji chytit, až bude padat – ale ne ji držet, když chce skočit.
