Článek
Pracuju jako projektová manažerka v menší obchodní firmě.
Do kanceláře chodím v pondělí a ve středu. Úterý, čtvrtek a pátek většinou pracuju z domu.
Když nám firma po covidu nechala možnost home office, byla jsem nadšená.
Nemusela jsem ráno stát skoro hodinu v koloně. V klidu jsem odvedla dceru do školy, uvařila si kávu a v osm otevřela notebook.
Měla jsem pocit, že jsem vyhrála.
Jenže naše rodina si zřejmě slova pracuju z domu přeložila trochu jinak.
Jako Petra má čas.
Nejdřív šlo jen o balíčky
Začalo to úplně nevinně.
Tchyně Jana bydlí asi deset minut autem od nás.
Jednou mi zavolala.
„Petruško, má mi přijít nový vysavač. Kurýr píše mezi desátou a druhou. Nemohla bys u mě být?“
„Jani, já pracuju.“
„Já vím. Vezmeš si notebook ke mně.“
Připadalo mi hloupé dělat kvůli tomu problém.
Tak jsem si skutečně notebook sbalila a celé dopoledne pracovala u tchyně v kuchyni.
Kurýr samozřejmě přijel ve dvě čtyřicet.
Podruhé potřebovala pustit odečítače plynu.
Potom čekala instalatéra.
Jednou mi u ní dorazil balík granulí pro kočku tak velký, že jsem ho sama sotva dostala přes práh.
Nic z toho nebyla katastrofa.
A tak jsem pokaždé řekla ano.
„Stejně jsi doma,“ říkal Tomáš.
Můj muž pracuje ve stavební firmě a každý den odjíždí před sedmou.
Domů se často vrací až kolem páté.
Chápala jsem, že je pro mě jednodušší přejet dvě ulice než pro něj brát si kvůli balíku půl dne volna.
Jenže balíkem to neskončilo.
Postupně jsem začala vyřizovat všechno
„Můžeš cestou ze školy hodit mamce léky?“
„Mamce nejde televize, skočíš tam?“
„Přivezla bys jí ten formulář z pojišťovny?“
„Zítra jí mají dovézt skříňku. Jen jim otevřeš.“
Časem už se nikdo skoro neptal.
Jednou v deset dopoledne zazvonil zvonek.
Za dveřmi stál muž v montérkách.
„Dobrý den, jdu na ten bojler.“
„Jaký bojler?“
Ukázal na telefon.
„Pan Novotný. Číslo popisné sedí.“
Tomáš objednal servis k nám domů.
Zapomněl mi to říct.
Technik potřeboval vypnout vodu, několikrát prošel chodbou a nakonec zjistil, že potřebuje nějaký díl a zase přijede.
Moje porada začala za sedm minut.
„Tak kdy vám to vyhovuje?“ zeptal se.
Málem jsem se rozesmála.
Nevyhovovalo mi to vůbec.
Večer jsem Tomášovi řekla, že takhle už to nejde.
„Stačilo mi napsat.“
„Zapomněl jsem.“
„Právě.“
„Tak se nic nestalo, ne?“
To byla věta, kterou jsem začínala nenávidět.
Protože jednotlivě se opravdu většinou nic nestalo.
Jenže dohromady jsem měla pocit, že moje pracovní doba patří všem kromě mě.
Nejhorší bylo, že to nikdo nepovažoval za práci
Možná bych to snášela lépe, kdyby rodina aspoň respektovala, že sedím doma proto, že pracuju.
Jenže postupně začaly přicházet poznámky.
Když jsem nepověsila dopoledne prádlo, Tomáš se divil.
„Ty jsi ho tam nechala celý den?“
„Pracovala jsem.“
„No jasně, ale pračka pere sama.“
To byla pravda.
Jenže sama už prádlo nepověsila.
Tchyně zase jednou přišla před polednem a našla mě u kuchyňského stolu.
„Ty ještě ani nemáš oběd?“
„Nemám.“
„A co jsi celé dopoledne dělala?“
Ukázala jsem na notebook.
„Pracovala.“
„No jo.“
Nebyla v tom zlomyslnost.
Právě proto mě to možná vytáčelo ještě víc.
Pro Janu byla práce něco, kam se ráno odejde.
Celý život pracovala na poště.
Oblékla se, nastoupila do autobusu a osm hodin nebyla doma.
Když seděla doma, měla volno.
Nedokázala pochopit, že já můžu sedět u stejného kuchyňského stolu v teplácích a přitom mít pracovní den.
Jednou mi zavolala během videohovoru.
Telefon jsem odmítla.
Zavolala znovu.
Pak potřetí.
Lekla jsem se, že se něco stalo.
Omluvila jsem se kolegům a zvedla ho.
„Co je?“
„Nic, jen jestli nemáš doma vajíčka. Já už jsem v obchodě a nevím, jestli vám je mám vzít.“
Zavřela jsem oči.
„Jano, jsem na poradě.“
„Aha. Tak já zavolám potom.“
Večer jsem to vyprávěla Tomášovi.
Smál se.
„Máma.“
Mně to vtipné nepřišlo.
Pak přišel ten čtvrtek
Bylo úterý odpoledne, když mi Jana zavolala.
„Ve čtvrtek mě prosím v půl jedenácté vyzvedni.“
„Proč?“
„Mám ortopedii.“
Chvíli jsem nechápala.
„A kam tě mám vézt?“
Řekla mi adresu polikliniky.
Bylo to skoro půl hodiny autem.
„Jano, já ve čtvrtek pracuju.“
„No právě proto jsem si to dala na čtvrtek.“
„Jak právě proto?“
„Tomáš říkal, že jsi doma.“
Zůstala jsem úplně zticha.
„Já doma jsem. Ale pracuju.“
„Tak já myslela, že si na tu hodinku odskočíš.“
Hodinku.
Jen cesta tam a zpátky zabrala skoro hodinu.
K tomu parkování, čekání a vyšetření.
„Ve čtvrtek mám v jedenáct důležitou prezentaci.“
„Tak mě tam jen vyhodíš a já pojedu domů autobusem.“
„V půl jedenácté?“
„Tak v deset.“
Cítila jsem, jak mi začíná cukat oko.
„Proč se mě nikdo nezeptal předtím, než sis ten termín objednala?“
Na druhé straně bylo ticho.
„Tomáš říkal, že můžeš.“
Najednou jsem přestala být naštvaná na Janu.
„Co přesně ti Tomáš řekl?“
„Že si mám dát termín na úterý, čtvrtek nebo pátek, protože jsi doma.“
Musela jsem si sednout.
Ukázalo se, že tchyně nebyla ten hlavní problém
Večer jsem čekala, až Tomáš přijde.
Sotva si sundal bundu, zeptala jsem se:
„Ty Janě říkáš, ať si doktory plánuje podle mých home officů?“
Zarazil se.
To mi stačilo.
„Petro…“
„Ano, nebo ne?“
„Řekl jsem jí, že kdyby něco potřebovala, jsi v ty dny doma.“
„Bez toho, abys mi to řekl.“
„Vždyť většinou můžeš.“
V tu chvíli jsem vybuchla.
„Jak víš, že můžu?“
„Tak pracuješ doma.“
„Tomáši, já PRACUJU doma.“
„Nemusíš hned řvát.“
„Já neřvu kvůli jednomu doktorovi. Já řvu, protože půl roku zjišťuju, proč má tvoje máma pocit, že jsem její osobní kurýr.“
„To není fér.“
„Co není fér?“
„Máma toho zase tolik nechce.“
Začala jsem počítat na prstech.
„Vysavač. Plyn. Instalatér. Granule. Léky. Televize. Pojišťovna. Skříňka.“
Tomáš mlčel.
„A teď ortopedie.“
„Vždyť bych ji odvezl já, kdybych mohl.“
„Ale nemůžeš. Protože jsi v práci.“
Řekla jsem to pomalu.
„A co myslíš, že dělám já?“
Tomáš se nadechl.
„To je něco jiného.“
Ta věta mě zasáhla víc než všechno předtím.
„Jak jiného?“
„Můžeš si to přece trochu posunout.“
„Ne, nemůžu.“
„Ale občas jo.“
„A kdo rozhoduje, kdy můžu? Já, nebo ty?“
Neodpověděl.
„Protože podle toho, co zjišťuju, poslední měsíce hlavně ty.“
K lékaři jsem ji nakonec odvezla
Ve čtvrtek jsem Janu přece jen odvezla.
Ale ne v půl jedenácté.
Zavolala jsem jí a vysvětlila, že ji můžu vzít v devět. Před poliklinikou pak počká skoro hodinu.
„To nevadí,“ řekla.
Cestou bylo chvíli ticho.
Pak se ozvala.
„Ty ses kvůli tomu s Tomášem pohádala, viď?“
„Trochu.“
„On mi vynadal.“
Podívala jsem se na ni.
„Za co?“
„Že tě nemám pořád otravovat.“
Málem jsem dupla na brzdu.
„On vám vynadal?“
„No.“
„Jani, řekl vám vůbec, že jsem mu včera řekla, že mi vadí hlavně to, že vám můj čas nabízí on?“
Podívala se na mě.
„Ne.“
Samozřejmě.
Najednou mi začalo být Jany líto.
„Vy jste vážně myslela, že o tom vždycky vím?“
„No jistě.“
„O instalatérovi?“
„Tomáš říkal, že ti to nevadí.“
„O té skříňce?“
„Říkal, že stejně budeš doma.“
„A o doktorovi?“
„Říkal, že čtvrtek je nejlepší.“
Chvíli jsme obě mlčely.
Pak se Jana zamračila.
„Tak to je ale pěkný blbec.“
Nevydržela jsem to a rozesmála se.
„V tom se shodneme.“
Problém nebyl jeden odvoz
Po cestě domů z polikliniky jsme si poprvé opravdu promluvily.
Jana mi řekla, že vůbec netušila, jak moje práce vypadá.
„Já myslela, že máš nějaké úkoly a uděláš je, kdy chceš.“
„Kéž by.“
„Takže když ti volám, můžeš být normálně na poradě?“
„Ano.“
„A oni tě vidí?“
„Často ano.“
Chvíli přemýšlela.
„Tak proto jsi minule šeptala.“
Musela jsem se smát.
Najednou to celé vypadalo skoro absurdně.
Jana mě nechtěla využívat.
Vážně žila v přesvědčení, že mám tři dny týdně práci, kterou můžu libovolně přesouvat.
A kdo jí ten dojem vytvořil?
Můj muž.
Ne schválně.
Tomáš jednoduše považoval moje pracovní povinnosti za pružnější než svoje.
Jeho porada byla porada.
Moje porada se dala posunout.
Jeho pracovní den se nemohl přerušit.
Můj ano.
A dokud jsem všechno nějak zvládla, nenapadlo ho, že je na tom něco špatně.
Doma jsme zavedli jedno jednoduché pravidlo
Večer jsme si s Tomášem sedli.
Tentokrát jsem nekřičela.
„Odteď prosím nikomu neslibuj můj čas.“
„Dobře.“
„Ani mamce.“
„Dobře.“
„Ani když jsem doma.“
„Chápu.“
„A když má přijet opravář, taky se mě nejdřív zeptej.“
„Dobře.“
Byla jsem skoro zklamaná, jak jednoduše to šlo.
„To je všechno?“
Tomáš se pousmál.
„Co mám říct? Že máš pravdu.“
„To by nebylo špatné.“
„Máš pravdu.“
Pak chvíli mlčel.
„Já jsem fakt myslel, že ti to nevadí.“
„Protože jsem to vždycky udělala.“
„Asi jo.“
To byla zase moje část problému.
Místo abych hned řekla ne, pokaždé jsem něco zařídila a pak byla potichu naštvaná, že to po mně někdo chtěl.
Jana mi od té doby skoro vždycky nejdřív napíše.
Pracuješ? Můžu zavolat?
Někdy odpovím ano.
Někdy jí zavolám až za dvě hodiny.
A někdy jí pomůžu s balíkem, odvezu ji k lékaři nebo pustím opraváře.
Rozdíl je v jediné věci.
Už se mě někdo zeptá.
Minulý týden zavolala Tomášovi, že potřebuje odvézt auto do servisu.
Slyšela jsem jeho odpověď z kuchyně.
„Ve čtvrtek je Petra doma, ale musím se jí zeptat.“
Pak se zarazil.
„Vlastně ne. Ty se jí zeptej sama.“
Usmála jsem se nad notebookem.
Možná to zní jako maličkost.
Pro mě nebyla.
Nejvíc mě totiž nikdy neštvalo vozit tchyni nebo převzít balík.
Štvalo mě, že ostatní začali rozhodovat, co udělám se svým časem, jen protože moje kancelář nemá recepci a já do ní chodím v papučích.
