Článek
Čím častěji Andrea slyší, jak jim to s Patrikem sluší, tím obtížněji se jí vysvětluje, co jí doma schází. Nemá před sebou člověka, který by se za ni styděl nebo ji před ostatními přehlížel. Na návštěvě jí přisune židli blíž ke své, položí jí dlaň na záda, políbí ji uprostřed hovoru. Když někdo hledá telefon kvůli společné fotografii, Patrik už stojí vedle ní. Zvenčí není moc důvodů pochybovat, že se mají rádi. Andrea si dlouho myslí, že by tedy neměla pochybovat ani ona.
Jsou spolu šest let, třetím rokem bydlí v jednom bytě v Hradci Králové. Patrik ví, kdy má náročný den v kanceláři, a cestou z práce jí vezme oblíbené pečivo. Pokud se jí pokazí auto, přijede pro ni bez výčitek. Jen doteky jako by patřily k jinému prostředí. Doma ji někdy celý večer míjí, aniž by se jí dotkl. Když se u kuchyňské linky sama přitiskne k jeho zádům, usměje se, ale pokračuje v krájení. Andrea ho pustí, aby mu nepřekážela, a jde prostřít.
Dlouho si říká, že takhle vypadá zabydlený vztah. Venku se člověk víc soustředí na druhého, doma konečně vypne. Také ona si po příchodu sundá náušnice a převlékne se do starého trička. Jenže tričko jí pohodlí přináší. Čekání, jestli si k ní Patrik večer sedne, nikoliv.
Nepotřebuje, aby byl neustále u ní. Ráda si čte sama v ložnici a jeho sobotní výjezdy na kole jí nevadí. Schází jí krátké pohlazení při míjení, polibek, který není součástí odchodu do práce. Něco, o co nemusí požádat a pak sledovat, jestli to dostává ochotně.
Prosba se totiž postupně stává součástí téměř každého domácího objetí. Když řekne, ať jde na chvíli k ní, Patrik přijde. Obejme ji a zeptá se, jestli se něco stalo. Pokud odpoví, že nic, pustí ji a vrátí se k tomu, co dělal. Andrea by potřebovala, aby její chuť být u něj nemusela mít pokaždé nějaký smutný důvod. Někdy si ho proto zavolá pod záminkou, že chce ukázat něco v telefonu. Když se nad ni nakloní, chvíli ho drží za ruku. Pak se sama před sebou stydí, že takové příležitosti připravuje.
Na návštěvách nic podobného dělat nemusí. U kamarádky Lenky si Patrik stoupne za její židli, položí jí ruce na ramena a poslouchá debatu o dovolených. Andrea se o něj automaticky opře. Je to příjemné. Pak ji ale napadne, že doma takhle naposledy stál možná před měsícem, když se dívali na prasklinu u okna.
„Vy jste pořád jak po prvním rande,“ poznamená Lenka.
Patrik se zasměje a dá Andree pusu na temeno. Ona se usměje také. Nechce rozebírat svůj vztah mezi miskou oliv a plánováním výletu. Při odchodu jí přesto zůstává příjemný pocit, že dnes byli hodně spolu. Těší se domů, jako by návštěva mohla pokračovat i bez hostitelů.
Patrik odloží klíče, převlékne se a pustí si záznam závodu. Andrea uklízí krabičku, ve které nesli koláč. Když za ním přijde, ukáže jí volnou půlku pohovky. Posadí se vedle něj. Po chvíli si uvědomí, že zase čeká, jestli ji vezme kolem ramen. Mohla by se přisunout sama. Vadí jí právě to, že ji tahle možnost napadá znovu jako první.
Po návštěvách se jí domácí odstup vysvětluje hůř než jindy. V úterý ho přičte práci, únavě, nákupu, který ještě musí někdo vybalit. V sobotu večer má v čerstvé paměti muže, který se jí dotýkal bez pobízení. Není to vzpomínka na začátek vztahu ani srovnávání s někým cizím. Je to Patrik před hodinou.
Když o tom poprvé mluví, je skutečně překvapený. Připomene společný víkend, vyzvednuté auto i to, že spolu pravidelně večeří. Andrea nechce jeho péči popírat. Jen jí připadá, že odpovídá na jinou otázku. Ona mluví o chvílích, kdy by se k němu chtěla přitulit, on o všem, co pro ni zařídil.
Následující dva večery ji po příchodu obejme déle. Andrea má radost, ale zároveň se přistihne, že měří, jak dlouho mu připomínka vydrží. Třetí den se zdrží v práci on, čtvrtý ona. Za týden je všechno při starém. Nechce hlídat jednotlivé polibky ani mu večer oznamovat, kolik jich chybělo. Přesto už si všímá i toho, čeho by si dřív nevšimla.
Nejistotu jí zpočátku mírní fotografie. Jednu si uloží jako pozadí telefonu. Jsou na ní u Lenky na balkoně, Patrik má tvář u jejího spánku a Andrea se směje něčemu mimo záběr. Když snímek vzniká, skutečně je jí dobře. Později si ho zvětšuje a prohlíží jeho ruku na svém boku. Zjišťuje, že vlastní fotografii dokáže závidět.
Pro Patrika přitom nejsou návštěvy příležitostí ukazovat něco, co doma necítí. Má rád hluk u stolu, známé tváře, Andreu, která se směje a vypráví. Snáz se k ní přiblíží, protože vedle ní zrovna stojí nebo se kolem ní protahuje ke sklenicím. Doma se usadí každý na svém místě a jeho pozornost zaměstná něco dalšího. Po celém dni ho těší už to, že za dveřmi slyší její pohyb.
Tohle mu připadá samozřejmé natolik, že jí to neříká. Když se ho ptá na doteky, slyší v její otázce pochybnost o celém jejich soužití. Začne je bránit a vyjmenovávat, co funguje. Andrea pak slyší především důvody, proč by jí mělo stačit to, co má. Oba z podobných rozhovorů odcházejí s pocitem, že ten druhý přehlédl něco důležitého.
Postupně ji napadne i méně laskavé vysvětlení: třeba Patrik potřebuje svědky. Třeba se mu líbí obdiv kamarádů. Tu myšlenku nemá ráda, protože z něj dělá člověka, jakým ho jinak nezná. Když ho vidí samotného opravovat její uvolněnou polici, připadá jí nespravedlivá. Při další pochvale jejich zamilovanosti se však znovu vrátí.
Jednu neděli Patrik stojí u okna s hrnkem a do pokoje svítí slunce. Andrea opře telefon o knihy na polici a požádá ho, aby ji vzal kolem pasu jako na snímku od Lenky. Myslí to skoro hravě. Chtěla by mít takovou fotografii i odtud, z pokoje, kde spolu tráví většinu večerů. A na chvíli znovu cítit jeho tvář u svého spánku.
Patrik položí hrnek, obejme ji a čeká. Andrea pootočí telefon, vrátí se k němu a poprosí ho, ať se víc nakloní. Už sama slyší, jak zvláštně její pokyny znějí. On se odtáhne ještě před snímkem. Řekne, že takhle mu to připadá strojené. Nechce stát u okna a předvádět, jak se mají rádi.
Andrea telefon vypne. „Mně už to tak někdy připadá na těch návštěvách.“
Patrik se ohradí, že tam nic nepředvádí. Když ji líbá, chce ji líbat. Andrea by ráda namítla, že to přece musí jít i doma. Jenže před chvílí mu sama určovala, kam má dát ruku a jak naklonit hlavu. Chápe, proč se mu to nelíbilo. Z jeho odmítnutí nemůže poznat, co prožívá při objetí u Lenky.
Ta pochybnost její zranění nezmenší. Může připustit, že nedělní fotografování bylo nepříjemné a že sobotní polibek byl upřímný. Stále jí ale zbývají večery, kdy se doma touží přiblížit a Patrik si toho nevšimne. Neví, jestli její touhu může pochopit, dokud ji bude slyšet jako obvinění z přetvářky.
Telefon zůstane na polici a rozhovor tentokrát skončí bez slibu. Andrea nechce Patrikovi předepsat delší objetí po práci. Už ví, jak rychle začne zkoumat, zda na ně nezapomněl. Patrik zase nechce přestat s polibky před ostatními, aby se rozdíl vyrovnal jejich úbytkem. Ani jeden z těch návrhů by jí nepřinesl blízkost, kterou hledá.
Při dalším setkání se známými jí Patrik položí ruku kolem pasu. Andrea se chce obvyklým pohybem přisunout, ale tělo zůstane ztuhlé. Neplánovala to. Je jí líto, že právě tady, kde jí doteky bývaly příjemné, teď nedokáže odpovědět stejně snadno. Patrik se k ní skloní a tiše se zeptá, jestli je v pořádku. Zavrtí hlavou. Nechá ji stát volně a dál ji nepřitahuje.
Neuleví se jí. Chybí jí jeho ruka, sotva ji stáhne. Zároveň už nechce úsměvem potvrzovat, že mezi nimi nic neleží. Zbytek návštěvy je rozpačitý způsobem, který ostatní možná ani nepostřehnou. Když je hostitel svolá k fotografii, Andrea se postaví vedle Patrika. Ruce tentokrát nechají podél těla.
Na novém snímku vypadají méně zamilovaně než na balkoně u Lenky. Není kvůli tomu pravdivější ve všem, co mezi nimi je. Stejně jako ten starý neobsáhl celé jejich soužití, tento nezachytí Patrikovu starost ani Andreinu chuť znovu se k němu opřít. Andrea oba ponechá v telefonu. Jeden jí připomíná chvíli, kdy se cítila milovaná, druhý chvíli, kdy už to nedokázala ukázat.
Večer doma položí telefon displejem dolů na kuchyňský stůl. Patrik v obýváku vybírá film a zeptá se, na co má chuť. Andrea mu odpoví a dál stojí u stolu. Těší ji, že s ní počítá. Současně si přeje, aby za ní na tu krátkou vzdálenost přišel. Ani jedna z těch potřeb té druhé neubírá na skutečnosti. Společná fotografie jí tentokrát nepomůže rozhodnout, co s tím.
