Článek
Ti ostatní nosili tenké plastové kalíšky ze supermarketu. Víčko se prohnulo při prvním horku a obrázek Panny Marie se po několika deštích odloupl.
Na hrobě rodiny Křížových stála vždycky ta nejlevnější.
Iveta ji zapalovala každou neděli kolem čtvrté. Přicházela rovnou z práce, ještě v zelené vestě z drogerie, s kabelkou přes rameno a igelitovou taškou plnou věcí, které na hřbitov nepatřily. Rohlíky, prací prášek v akci, někdy balení toaletního papíru.
Pavel ji pozoroval z kanceláře správce.
Ne proto, že by ho zajímala.
Rodina Křížových dlužila za nájem hrobového místa tři tisíce osm set korun.
První upozornění poslal v lednu. Druhé v březnu. Třetí doporučeně.
Iveta nepřevzala ani jedno.
V neděli počkal, až svíčku zapálí.
„Paní Křížová?“
Otočila se.
Bylo jí něco pod padesát. Měla světle obarvené vlasy stažené gumičkou a pod očima šedé stíny, které nevypadaly jako líčení.
„Ano?“
„Pavel Šimek, správa hřbitova.“
„Já vím.“
„Potřeboval bych s vámi mluvit o nájmu.“
Iveta se sklonila a narovnala umělou chryzantému.
„Teď?“
„Posílali jsme vám několik dopisů.“
„Nic mi nepřišlo.“
„Dva byly vhozené do schránky a jeden doporučeně.“
„Tak mi asi něco přišlo.“
Pavel vytáhl složený papír.
„Smlouva skončila loni v listopadu.“
„Já to zaplatím.“
„To jste psala už v únoru.“
„Tak vidíte. Komunikuju.“
Vítr sfoukl svíčku.
Iveta si před ní klekla a znovu škrtla zapalovačem. Plamínek se chytil až napotřetí.
„Potřebujeme konkrétní termín,“ řekl Pavel.
„A co když vám ho nedám?“
„Pošleme poslední výzvu. Potom může být místo nabídnuto jinému nájemci.“
Iveta se podívala na náhrobní desku.
Leželi tam její rodiče a bratr Tomáš, který zemřel v osmi letech. Na fotografii měl odstávající uši a košili zapnutou až ke krku.
„A oni půjdou kam?“ zeptala se.
„Ostatky se uloží podle zákonného postupu.“
„To znamená kam?“
Pavel uměl vysvětlit tlecí dobu, exhumaci i společné úložiště. Říkal to několikrát do roka lidem, kteří neposlouchali, dokud nezaznělo slovo ostatky.
„Do společného úložiště,“ odpověděl.
Iveta se na něj zadívala.
„Takže je vysypete někam k cizím lidem.“
„Nevysypeme.“
„Ale skončí tam.“
„Pokud nájem nebude uhrazený, nemůžeme místo držet donekonečna.“
„Já po vás nechci donekonečna.“
„Zatím chcete skoro rok.“
Jakmile to řekl, věděl, že měl mlčet.
Iveta zvedla igelitovou tašku.
„Příští měsíc to zaplatím.“
„To jste říkala minule.“
„Tentokrát vám to říkám osobně.“
„To z toho nedělá peníze.“
Svíčka znovu zhasla.
Iveta tentokrát zapalovač schovala do kapsy.
„Pošlete si, co chcete,“ řekla.
Odešla bez rozloučení.
Pavel zůstal stát u hrobu.
Na náhrobku zůstal levný kalíšek s černým knotem.
V pondělí otevřel složku Křížovi.
Iveta bydlela v městském bytě na sídlišti. Smlouva na hrob byla stále napsaná na jejího otce, který byl dvacet let mrtvý. Každých deset let ji prodlužovala sama.
Předchozí platbu poslala ve třech splátkách.
Pavel do kolonky napsal: OSOBNĚ JEDNÁNO. ÚHRADA PŘISLÍBENA.
Potom vytiskl poslední výzvu.
Položil ji na stůl a nechal ji tam až do odpoledne.
Nakonec ji podepsal.
Ve čtvrtek našel Ivetu u kontejnerů za hřbitovem. Přerovnávala zvadlé květiny a oddělovala plastové obaly od zeleného odpadu.
„To dělat nemusíte,“ řekl.
„Já vím.“
„Tak proč to děláte?“
„Protože jste to tam naházeli všechno dohromady.“
„Lidé to tam naházeli.“
„Vy jste správce.“
Pavel vzal z její ruky kytici s rezavým drátkem.
„Tohle patří do směsi.“
„Z jedné strany je ještě hezká.“
„Z druhé plesnivá.“
Kytici hodil do kontejneru.
Iveta si sundala rukavici.
„Ta výzva přišla.“
„Vím.“
„Tak proč se mnou mluvíte?“
„Protože stojíte u našich kontejnerů.“
„Vašich?“
„Správy hřbitova.“
„Jistě. Mrtví už je nepotřebují.“
Pavel se nadechl.
„Neměl jsem minule říkat, že z toho ještě nejsou peníze.“
Iveta čekala.
„Bylo to zbytečné,“ dodal.
„Bylo.“
Omluvu mu neusnadnila.
„Potřebujeme někoho na výpomoc,“ řekl.
„Tady?“
„Údržba, evidence, úklid.“
„A najednou mě chcete zaměstnat.“
„Vidím, že umíte pracovat.“
„Vidíte, že dlužím.“
„Obojí může být pravda.“
Iveta se podívala ke hrobu své rodiny.
„Kolik platíte?“
Řekl částku.
„Za to nevstávám.“
„Už stojíte.“
Na okamžik to vypadalo, že se usměje. Neudělala to.
„V sobotu můžu od devíti,“ řekla.
„Začíná se v osm.“
„Tak si najděte někoho jiného.“
„V půl deváté.“
„Dobře.“
Přišla v osm deset.
Pavel jí nic neřekl.
První sobotu čistila obrubníky podél hlavní cesty. Pracovala rychle a nechávala nářadí tam, kde jí vypadlo z ruky.
Po dvou hodinách našel hrábě opřené o náhrobek, lopatu u kohoutku a rukavice v kanceláři vedle rychlovarné konvice.
„Máte v tom systém?“ zeptala se.
„Ano.“
„Tak ho nikdo nepozná.“
„Lopaty jsou u lopat.“
„Právě.“
Když skončili, Pavel jí ukázal dohodu.
Iveta si ji přečetla celou. Pak znovu první stránku.
„A z toho se něco strhává?“
„Daň a pojištění podle výše odměny.“
„Takže dostanu méně.“
„Ano.“
„To jste mi mohl říct.“
„Teď vám to říkám.“
Podívala se na něj.
„Vy se z té minulé neděle nepoučíte nikdy, že?“
Pavel smlouvu otočil směrem k ní.
„Podepíšete, nebo ne?“
Podepsala.
Během dalších týdnů se dozvěděl, že Iveta má syna Davida. Bylo mu devatenáct a po komplikovaném porodu zůstal těžce postižený. Přes týden chodil do denního stacionáře. O víkendech byl doma.
Iveta pracovala v drogerii na zkrácený úvazek, protože ho odpoledne vyzvedávala.
Její bývalý manžel posílal výživné nepravidelně. Někdy po dvou měsících, jindy až poté, co mu přišla další výzva.
„Má dvě zdravé děti,“ řekla Iveta. „To je prý drahé.“
Sázela macešky kolem rozptylové loučky. Pavel vedle ní opravoval obrubu.
„Děti jsou drahé obecně.“
„Vy máte děti?“
„Ne.“
Iveta zastrčila další rostlinu do hlíny.
„Tak proč se vyjadřujete?“
Pavel už chtěl odpovědět, ale raději pokračoval v práci.
Po chvíli řekl:
„Nemám.“
„Co nemáte?“
„Právo se vyjadřovat.“
Iveta se na něj podívala.
„To jsem nečekala.“
„Já taky ne.“
Když se ochladilo, nechával ji pracovat v kanceláři. Přepisovala staré smlouvy do počítače a telefonovala nájemcům, u nichž chyběly údaje.
Byla v tom dobrá, dokud ji někdo nerozčílil.
„Dobrý den, volám kvůli hrobu vaší rodiny,“ řekla do telefonu. „Ne, nikdo další neumřel. Potřebujeme adresu.“
Pavel jí vzal sluchátko.
„Takhle se s lidmi nemluví.“
„Zvedl to až napočtvrté.“
„To není důvod.“
Iveta se opřela v židli.
„A jak se mluví s lidmi, kteří rok neplatí?“
Pavel položil sluchátko.
„Zřejmě špatně.“
Několik vteřin bylo ticho.
Potom Iveta pokračovala v přepisování smluv.
Po směně jí uvařil kávu. Pil ji černou. Iveta si do své nasypala tři cukry a pak ji nechala půl hodiny stát, dokud nevychladla.
„Kolik vám ještě chybí?“ zeptal se.
„To víte lépe než já.“
Věděl.
Osm set korun.
„Po příští směně to budete mít celé,“ řekl.
Iveta se podívala do hrnku.
„A pak už sem nemusím chodit.“
Nebyla to otázka.
„Nemusíte.“
„Dobře.“
Pavel přikývl.
„Dobře.“
Příští sobotu nepřišla.
V pondělí zavolala. David měl horečku a stacionář ho odmítl převzít, dokud nebude několik dní bez příznaků. Iveta kvůli tomu přišla o směny v drogerii i na hřbitově.
„Nevím, kdy se dostanu ven,“ řekla.
„Jak je mu?“
„Naštvaně. Takže normálně.“
„Nájem počká.“
„Už čekal dost.“
Pavel otevřel její složku.
„Chybí osm set korun.“
„To vím.“
„Doplatím je.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Ne,“ řekla.
„Až budete moct, vrátíte mi je.“
„Nechci vaše peníze.“
„Nejsou to velké peníze.“
„Pro vás.“
Pavel si promnul čelo.
„Máte pravdu.“
„V čem?“
„Že pro vás velké jsou.“
Iveta mlčela.
„Nechci vám ten hrob platit,“ pokračoval. „Chci jen, aby se smlouva uzavřela včas. Vrátíte mi to po stovce. Nebo po padesáti.“
„A když ne?“
„Budu vám posílat doporučené dopisy.“
„Ty nepřebírám.“
„To už vím.“
Iveta vydechla.
„Dvě stovky měsíčně.“
„Dobře.“
„A zapíše se to.“
„Samozřejmě.“
„Ne do nějakého vašeho sešitu.“
„Sepíšeme uznání dluhu na osm set korun, jestli vám to udělá radost.“
„Neudělá.“
„Ale podepíšete ho.“
„Ano.“
Pavel peníze ten den poslal.
Když se David vrátil do stacionáře, Iveta přišla do kanceláře a položila na stůl dvě stokoruny.
„První splátka.“
Pavel peníze přepočítal.
„Jsou dvě.“
„To umíte rychle.“
Vytáhl potvrzení a podepsal ho.
Iveta papír pečlivě složila do kabelky.
„Teď už vám nic nedlužím za hrob,“ řekla.
„Za hrob ne.“
„Jen vám.“
„Ano.“
„To je horší.“
„Pro mě taky.“
Následující neděli se potkali u hrobu Křížových.
Pavel kontroloval uvolněný kámen na obrubě. Iveta přinesla čerstvou svíčku, znovu tu nejlevnější.
„Co tady děláte?“ zeptala se.
„Kontroluju obrubu.“
„Na mém hrobě?“
„Hrob není váš. Máte ho pronajatý.“
Iveta položila tašku na lavičku.
„Vy dokážete zkazit i větu, která zněla skoro hezky.“
„To je součást práce.“
Zapálila svíčku. Vítr ji okamžitě sfoukl.
Zkusila to znovu.
Pavel nastavil dlaň, aby plamínek zakryl.
„Tomáš se bál tmy,“ řekla.
Pavel se podíval na fotografii chlapce.
„V osmi letech?“
„Odjakživa.“
„Moc dlouho to nebylo.“
Iveta přikývla.
„Máma mu nechávala rozsvíceno na chodbě. Táta nadával, že se plýtvá elektřinou.“
„A teď mu svítíte vy.“
„Když to vydrží.“
Plamen se zachvěl a zhasl.
Iveta znovu vytáhla zapalovač. Byl prázdný.
Několikrát s ním škrtla, ale nevydal ani jiskru.
„Nechte to,“ řekl Pavel.
„Přinesu jiný.“
„Zítra.“
„Dneska.“
Pavel sáhl do kapsy pracovních kalhot a podal jí krabičku zápalek.
Iveta jednu škrtla. Vítr ji sfoukl dřív, než se přiblížila ke knotu.
Druhou drželi společně mezi dlaněmi.
Svíčka se rozhořela.
„Takže už vám zbývá šest set,“ řekl Pavel.
Iveta na něj pohlédla přes plamen.
„Musíte mluvit pořád?“
„Ne.“
Sedli si na lavičku naproti hrobu.
Iveta mu podala kelímek s kávou, který měla v tašce.
„Tři cukry,“ řekla.
„Já piju bez.“
„Dneska ne.“
Pavel se napil. Káva byla sladká a téměř studená.
„V sobotu máte ty růže ostříhat,“ řekla Iveta.
„Vím.“
„Minule jste je vzal moc nízko.“
„Nevzal.“
„Viděla jsem vás.“
„Tak přijďte a ukažte mi to.“
Iveta se podívala na hrob.
„Počítá se mi to do splátky?“
„Pokud chcete.“
„Ne. Splátku zaplatím zvlášť.“
„Tak za kávu.“
„Tu už jsem vám přinesla.“
„Tak za druhou.“
Iveta se zvedla.
„V půl deváté.“
„Začínáme v osm.“
„Tak si ty růže zničte sám.“
Pavel si povzdechl.
„V půl deváté.“
Iveta odešla branou.
Když Pavel o hodinu později zamykal hřbitov, svíčka už nehořela. Vítr převrátil lehký kalíšek na bok a knot se utopil v rozpuštěném vosku.
Postavil ho zpátky.
Na okamžik uvažoval, že ho znovu zapálí, ale vosk byl mokrý a nemělo to smysl.
Příští ráno stála na hrobě další levná svíčka.
Vedle ní ležela krabička zápalek zabalená v igelitovém sáčku.
