Článek
Když jsme s Evou před dvanácti lety vyšli po svatbě z kostela, zastavili nás kamarádi ze společenství a zasypali rýží. Dodnes mám tu fotografii rád. Nevidím na ní naivního člověka, který ještě něco nepochopil. Byl jsem šťastný a věřil jsem tomu, co jsem sliboval. Oba jsme vyrostli v katolických rodinách, potkávali se při přípravě letních táborů a chtěli jsme podobně vychovávat vlastní děti. Máme devítiletého syna a šestiletou dceru. Ještě nedávno bych řekl, že nás nic zásadního nerozděluje.
Nepřišla žádná velká rána ani hádka s farářem. Postupně jsem zjišťoval, že se nemodlím, když mě nikdo neslyší. Na mši jsem poslouchal a čekal, až se zase dostaví to, co jsem znal dřív. Nestyděl jsem se za naši rodinu ani za přátele. Jen jsem už nedokázal věřit, že tam někdo je. O to hůř se mi hledala věta, kterou bych to Evě řekl.
Nejdřív jsem si myslel, že to přejde. Pak jsem se bál, že ji zbytečně vyděsím něčím, čemu ještě sám nerozumím. Dál jsem v neděli vstával, hledal dceři svetr a v kostele stál vedle ženy. Takhle uplynul skoro rok. Eva neměla důvod poznat, že něco schovávám. Doma jsem přitom začínal být podrážděný pokaždé, když plánovala další farní akci.
Prasklo to u nedělního oběda. Dcera chtěla poprvé sama před jídlem vést modlitbu, ale zapomněla začátek. Eva mě požádala, ať jí napovím a řekneme ji spolu. Místo několika známých slov jsem ze sebe dostal, že dnes nechci. Dcera se zarazila. Žena to zachránila sama a dětem řekla, že jsem unavený. Večer, když usnuly, jsem jí konečně vysvětlil, že nejde o únavu. Seděli jsme v obýváku dlouho a já poprvé vyslovil, že už v Boha nevěřím.
Eva se nerozkřičela. Ptala se, jak dlouho to trvá a proč jsem jí nic neřekl. Na tu druhou otázku jsem neměl odpověď, která by nezněla jako výmluva. Potom se zeptala: „A to, co jsi sliboval mně, ještě platí?“ Ujišťoval jsem ji, že ji miluju a nechci odcházet. Jenže ona mluvila o něčem, co jsme při svatbě považovali za společný základ, a já jí odpovídal jen na obavu z rozvodu.
Od té doby se vracíme hlavně k dětem. Eva chce, abych s nimi dál chodil na mši. Nemusím prý nic předstírat, stačí tam být jako táta. Rozumím tomu, že nechce během jednoho týdne vysvětlovat změnu, kterou já v sobě nosím měsíce. Souhlasil jsem, že na ně nic nevyhrkneme. Jenže když jsem se zeptal, kdy jim tedy řekneme pravdu, nedokázali jsme se domluvit. Bojí se, že budou chtít zůstávat doma se mnou. Já se bojím, že budou dál opakovat její vysvětlení o mé únavě.
Dcera se mě v úterý při čištění zubů zeptala, jestli už jsem si odpočinul. Řekl jsem, že ano, a ona spokojeně pokračovala. Bylo mi ze sebe nepříjemně. Vždycky jsme ji učili, aby nám říkala pravdu, i když se jí do toho nechce. Nechci dětem vykládat, že se maminka mýlí. Chci ale, aby věděly, že se s ní v něčem podstatném neshodneme. Zatím jsem nedokázal odpovědět ani na obyčejnou otázku šestileté holky.
Příští neděli má syn po mši pomáhat s přípravou občerstvení na farní setkání. Slíbil jsem, že s ním budu chystat stoly. O bohoslužbě jsme nemluvili, moje účast byla ještě samozřejmá. Eva se mě včera zeptala, zda tedy půjdeme společně. Odpověděl jsem jen, že s přípravou počítám. Zklamaně se odmlčela. Nevím, co ji zraňuje víc: moje nevíra, nebo to, jak dlouho jsem vedle ní dokázal mlčet.
Až se budou v neděli oblékat, mám se přidat jako obvykle? Chci Evě dát čas, který jsem si sám dopřál. Jenže kdy jí ještě pomáhám změnu unést a kdy už zase předstírám, že se nic nestalo? Neřekla, že beze mě do kostela rodina fungovat nemůže. Já se ale bojím chvíle, kdy tam poprvé půjde s dětmi sama. Dokáže mi potom věřit, že jsem zůstal doma kvůli sobě a ne proto, že už nechci být s nimi?
