Článek
Loni na jaře jsem si přestala barvit vlasy. Nebylo za tím velké rozhodnutí o přijetí věku. Jen mě unavovalo kontrolovat pěšinku a před každým delším výletem přemýšlet, jestli ještě stihnu barvu.
U svého rozhodnutí jsem zůstala. Zpočátku jsem ovšem vlasům věnovala víc pozornosti než v době, kdy jsem je pravidelně barvila.
První týdny jsem sledovala hlavně odrosty
Mám krátké vlasy, takže jsem si představovala celkem rychlou změnu. Jenže šedý proužek nad čelem byl vidět dřív, než zbytek účesu stačil povyrůst. Ráno jsem ho přikrývala jinou pěšinkou a odpoledne kontrolovala v zrcadle na chodbě.
Jednou jsem se dokonce vrátila od dveří, abych si vlasy znovu pročesala. Pak jsem se sama sobě zasmála. Šla jsem jen pro brambory a strávila přípravou déle než cestou do obchodu.
Neměla jsem tenkrát pocit osvobození. Nejvíc mi vadily dvě barvy vedle sebe. Pořád jsem hledala způsob, jak je učesáním spojit, aby rozdíl nebyl tak nápadný.
Dcera mi chtěla dopřát kadeřnici
Dcera si změny všimla hned. Nejdřív se opatrně zeptala, jestli jsem se nestihla objednat. Když jsem vysvětlila, že barvu nechávám odrůst schválně, nabídla mi návštěvu salonu jako dárek.
Zná mě jako ženu, která si na vlasech zakládala. Myslím, že ji opravdu napadlo, jestli na sobě nezačínám šetřit. Jenže ani po vysvětlení nepřestala doporučovat odstíny, ve kterých bych podle ní působila svěžeji.
Před jejími dalšími návštěvami jsem se přistihla, že se češu zvlášť pečlivě. Chtěla jsem jí ukázat, že jsem se nezanedbala. Přitom mě ještě před chvílí vůbec nenapadlo, že bych měla něco dokazovat.
V zrcadle mi někdy chyběla známá tvář
Nejtěžší nebylo, že bych si připadala ošklivá. V některém světle se mi nové vlasy líbily, jindy jsem měla chuť koupit svou starou barvu. Byla jsem zvyklá vídat se s hnědým rámem kolem obličeje a teď jsem se občas sama sobě zdála cizí.
Při pravidelném stříhání mi kadeřnice upravila účes tak, jak ho nosím ráda. Na barvení nenaléhala. Odcházela jsem upravená, pořád ještě napůl šedivá a napůl hnědá.
Poprvé mi ten rozdíl tolik nevadil. Cestou domů jsem se zastavila u výlohy s oblečením a prohlížela si svetr, místo abych v odrazu zkoumala pěšinku.
O vlasy se starám dál, jen jinak
Dcera mi jednou řekla, že by byla škoda přestat o sebe pečovat. Mrzelo mě to víc než její předchozí nabídky. Vlasy si myju, nechávám stříhat a ráda se hezky obléknu. Vynechala jsem jednu věc, která ji se mnou dlouho spojovala.
Neměla jsem potřebu přesvědčovat dceru, aby jednou udělala totéž. Sama nevím, jestli bych před deseti lety nechala barvu odrůst. Tehdy jsem ji chtěla, dnes mi její pravidelné obnovování nestojí za to.
Postupně jsem přestala předem vysvětlovat svůj vzhled. Když jsme se chystaly společně do divadla, řešila jsem kabát a čas odjezdu. Vlasy jsem učesala stejně jako ráno. Až v tramvaji mi došlo, že jsem tentokrát nečekala, jestli mi dcera účes schválí.
Šediny už nejsou první věc, které si všimnu
Dnes už původní barva odrostla. Někdy si v zrcadle prohlížím stříbrná místa nad ušima, ale častěji kontroluji, jestli mi vzadu netrčí vlasy. Většinu dní zkrátka vstanu, učešu se a pokračuji v tom, co potřebuji udělat.
Dcera má pořád raději mou dřívější barvu. Nedávno mi ukázala starou fotografii, jak mi to na ní slušelo. Souhlasila jsem. Měla jsem tam hezké vlasy a byla jsem spokojená. Nemusím tu fotografii zpochybnit, abych byla spokojená i teď.
Největší radost mi nakonec neudělala žádná pochvala. Těší mě, že při plánování výletu kontroluji spoje a počasí a na odrosty už si nevzpomenu. Kvůli tomu jsem s barvením přestala. A tenhle výsledek mi vyhovuje.
